Ale vážně, jak vlastně probíhala tvá poslední cesta na Ukrajinu?

Bylo mi z toho duchovně a psychicky tak špatně, když to máš tak blízko, slyšíš zprávy, kolik je mrtvých... Bratři řekli, že by bylo dobré, abych jel domů, tak jsem šel na internet a hledal letenku. A teď si vezmi, že ve chvíli, kdy kupuješ letenku, už ji koupil někdo jiný, a že to byla poslední letenka a ty teď najednou nemáš jak se dostat domů... Seděl jsem na záchodě s průjmem a byl hotový...

Začněme pěkně po pořádku, tys odjížděl a ještě se nic nedělo...

V polovině února se v úterý večer před mým odjezdem začaly demolovat barikády na ulici Hruševského (tam, kde je stadion Dynama Kyjev). Nikdo tam nebyl, přijely bagry a začaly rušit barikády. A tak, haleluja, všechno v pořádku, jenže ve středu ráno jsem těsně před odletem zapnul internet a tam těžkooděnci, transportéry s vodními děly... Možná pět set policistů a už se formovali. Říkal jsem Dance, že se tam něco děje, to není jen tak, aby na ulici, kde není nikdo, bylo najednou tolik těžkooděnců. A najednou se začaly nosit pneumatiky a už to hořelo. Při příletu do Kyjeva už hlásili dvacet mrtvých...

Co jsi dělal potom?

V letištní hale pouštěli záběry z bojů v Kyjevě a nad televizí visel nápis „Vítáme vás na Ukrajině" a já dodal, že ve „válečné zóně"... To bylo ještě v pohodě. Všichni frajeřili, že se jedem vyfotit na Majdan, ale samozřejmě měli strach. Pracovníci z domova ani neodjížděli z práce domů, raději přespávali v dětském domově (a to jsme byli 20 km od toho dění), ale ten strach, že se něco začne dít... A pořád ti někdo říká další a další informace o počtu mrtvých... To mi na klidu nepřidalo, neměl jsem jistotu, jestli v misii pokračovat. Volal jsem Pavlovi Golubovi, že sice mám objednanou jízdenku na vlak, ale že vlaky prostě nejezdí. Co teď? Do Ivano-Frankovska, to samé, vlaky nejely, pořád jsme přeobjednávali jízdenky, ale vlaky nejely týden. Představ si, že třeba jel vlak ze Lvova do Kyjeva a zůstal stát 100 km před Kyjevem a nic, dál nejel. Sám jsem se z Kyjeva nemohl dostat prostě nikam, jízdenky mi propadly... Dozvěděl se, že v dětském domově nemají peníze a jídlo pro děti ...

Jak to?

Nefungovalo prostě nic. Od čtvrtka už ani nic nejezdilo, metro, MHD, bankomaty nefungovaly... Dětský domov je 5 km od Kyjeva, ale na nákup stejně musíš do města. A lidi se nemohli dostat tam ani zpět, protože vstupy do měst i vesnic byly zavřené, lidi ani nevenčili psy, měli strach z ostřelovačů, všude chodili ozbrojenci, nešlo nic koupit... Domluvili jsme se tedy, že bude lepší jet domů, když se nikam nedostanu a s ničím nepomůžu. Vrcholem všeho bylo, že jsem nemohl koupit letenku, další let byl až v pondělí za tři dny, a to už klidně mohla být válka... Zkoušel jsem pořád na internetu koupit letenku, až se objevila jedna jediná do Katovic. Stála mě třikrát více než obvykle. Roman Korniyko mě ráno zavezl na letiště...

On to riskl?

Jo, on to riskl. Měl auto v servise, a jak ho vyzvedával, stavil se pro mě. Jeli jsme k němu domů s tím, že mě ráno zaveze na letiště. Při cestě z domova k Romanovi byli všude na blok postech policisté, ráno už tam byla domobrana, neprůstřelné vesty, samopaly v ruce, to pak nevíš, co máš dělat...

Ta domobrana, to je co?

To jsou lidé, nechci říct fašisté, ale snažili se hlídat, aby se nedělo bezpráví, taková náhradní policie. Byl jsem rád, že to Roman s nimi vždycky nějak domluvil, oni stáli i u letiště, protože chytali poslance Janukovyčovy vlády, kteří chtěli odletět z Ukrajiny.

Proč to tam všechno vlastně vzniklo?

Protože Janukovyč nepodepsal přístupové smlouvy do Evropské unie, dostali totiž strach. Postrašilo je, že kvůli EU budou muset přijmout zákon o registrovaném partnerství. To ale není pravda, mnohé země to odmítly, jen ČR to přijala. Poláci, Slováci, Chorvaté to odmítli. Slováci dokonce uzákonili, že rodina je muž a žena... Navíc, Ukrajina má velké dluhy vůči Rusku, to jim nabídlo bezúročnou půjčku asi na 20 let, sice s podmínkami, ale na ohromné množství peněz.

Ze začátku byly demonstrace poklidné. Barikády se začaly stavět až někdy první týden v prosinci. To jsem přijel do Ivano-Frakovska. Na náměstí v Kyjevě mají místo vánočního stromu takovou obrovskou vánoční konstrukci, do ní zapichují různě velké stromečky, až je z toho obrovský strom. Ale demonstranti na tu konstrukci pověsili prapory a různé plakáty s Tymošenkovou. Jednoho dne tam měly technické služby města chystat vánoční strom. Jenže tam byly plakáty a demonstranti... Přišla policie, velmi surově demonstranty zmlátila, a proto začaly ty tvrdé demonstrace. Byl jsem tam z listopadu na prosinec, když to začalo, a pak v únoru, jak začaly krvavé boje v Kyjevě.

Dětský domov v lednu, únoru nedostal žádné peníze, potom sice dostali na chod domova, ale výplaty nedostávali. Takže od ledna prostě neměli výplaty, protože stát nemá peníze.

Proevropští začali demonstrovat proti systému, proti Janukovyčovi, a parlament jedné vládní stany donutili rezignovat.

V domově nemají výplaty, jsi s nimi v kontaktu? Jak žijí bez peněz?

Jsem s nimi v kontaktu, prostě žijí. Problém je, že mnoho misijních organizací dává peníze na děti, ale nepřemýšlejí nad tím, že se o ty děti musí někdo starat, a ten někdo potřebuje z něčeho žít... Mají to těžké, pak jezdí a žebrají u jiných organizací, aby měli na výplaty...

A co naše Nehemie?

Nevím, jestli teď má peníze, jakmile se peníze nasbírají, pošlou se jim.

To vypadá, že se služba na Ukrajině uzavřela ...

Dlouho jsem se trápil s myšlenkou, že jsem zklamal, protože se časem situace v Kyjevě uklidnila a vše zase fungovalo, že jsem měl v Kyjevě zůstat a pokračovat v práci. Pán mě však pozvedl skrze prorocké slovo, že to byla jeho vůle, abych tam byl, viděl situaci, cítil, co cítí křesťané, a mohl se modlit, psát o tom, co se děje, a povzbuzovat lidi k modlitbám za Ukrajinu.

V Kyjevě se i dnes dá sloužit, ale moje služba mimo Kyjev v tuto chvíli není možná, nemůžu jet do Apostolova, Krivého Rogu ani do Mariupolu... Při výjezdech na Ukrajinu jsem každý den někde jinde, ale když máš všude domobrany, které hlídají město před bandity, ať proruskými či proevropskými, je to velmi nebezpečné. Nikdy nevíš, která strana zrovna sedí na tom daném blok postu.

Jak myslíš, že to asi dopadne...

Asi válka...

Fakt?

Když jsem dnes viděl zprávy (neděle 3. 5., pozn. red.), jak do Luhanska přijely tanky s ruskými vlajkami a místní obyvatelstvo je vítalo jako vysvoboditele, ve Slavjansku zase stály ukrajinské tanky a řvali na ně fašisti, banderovci...

Nemohli by se poklidně rozdělit jako ČSFR v 1993? Nemohli by udělat nějaké referendum?

Referendum chtějí a myslím, že Turčinov (prozatimní prezident) řekl, že kromě prezidentských voleb, bude i referendum o celistvosti území... Pokud to bude stejné jako na Krymu, kde měly hlasovat asi dva miliony lidí, ale ve skutečnosti jich volilo skoro o půl milionu více, takové referendum je o ničem.

To bylo až tak zmanipulované?

Jo, prý se lidi ani nerozpakovali vhodit i deset lístků nebo za úplatu zaškrtnout správnou odpověď, dokonce i jedna americká reportérka chtěla vyzkoušet, jak to funguje, normálně ji zaregistrovali a dali volební lístek...

Sami si dělají legraci z toho, že to bylo jejich první a poslední svobodné referendum, protože teď už jim bude diktovat Moskva, co mají dělat.

Další věc, do 14 dnů si mohli změnit občanky, ale již jim neřekli, že místo svého dosavadního trvalého bydliště, které měli třeba někde v Sevastopolu a které doložili i dekrety o vlastnictví bytu, získají trvalé bydliště na Dálném východě, v nějaké vesnici u korejských hranic. Na internetu bylo několik takových průkazů vidět... Když to chtěli lidé vrátit, dozvěděli se, že jejich ukrajinské dokumenty byly skartovány. U nich to je docela problém. Chceš jít příště volit? Musíš do místa svého trvalého bydliště. Můžeš se dovolávat svých práv pouze v místě trvalého bydliště...

A co lidi teď? To si asi trhají vlasy na hlavě...

Někteří ano, ale někteří se stále radují, protože očekávají tu čtyřnásobnou penzi, kterou stejně nedostanou, protože by měli více, než lidi v Rusku samotném.

Ty už jsi ale ve válečné zóně podruhé, ne? Poprvé to bylo se Staškem Bubikem.

Byl, v Čečensku, ale to jsem byl ještě „mladý a naivní", tak se mi zdá, protože jsem se nebál. Říkal jsem Staškovi, že jsem měl jistotu, že se nám nic nestane, protože byl se mnou pastor! (smích) Kdežto teď jsem byl sám. Teď tam se mnou pastor nebyl. Ale vysvětlení, proč jsem se tehdy nebál a teď ano, nemám.

A co ty, Danko? Byla jsi s Vaškem nějak ve spojení?

My jsme to sledovali v televizi... A byla jsem udivená, že už jede domů... (smích)

Jak tu situace duchovně vnímají místní lidé?

Samozřejmě že špatně. Nikdo nechce válku. Kdyby šlo „jenom" o vojáky, ale při všeobecné mobilizaci, která je pro lidi do 25 let, to je špatné. Jedná se totiž o naše známé, děti, které nám vyrostly v domově, to už nejsou cizí lidi! Navíc, oni nevědí, co to je válka... Proč tam chtějí nahnat ty mladé bez bojových zkušeností, to mi nejde do hlavy, ale je to rozhodnutí prezidenta. Všichni mají strach. Pozitivní na tom je, že církve, které se spolu dříve nekamarádily (Na Ukrajině je devět letničních svazů a některé opravdu neznají bratr bratra.), se najednou začaly spolu scházet na modlitbách kdekoli. Lidé klečeli v modlitbách na náměstích... Včera jsem se dozvěděl, že v Doněcku spálili modlitební stan a při tom je ještě zbili.

Takže i pronásledování křesťanů?

Asi bych neřekl pronásledování, ale opilí výrostci se potřebovali vybít a stan byl po ruce.

A co pronásledování Židů? Nějaké zprávy jsem už zachytila...

Oficiálně to dementovali, ale před nějakou synagogou v Doněcku rozšiřovali letáky s tím, že pokud jsi Žid, musíš jít zaregistrovat sebe i majetek. A zaplatit poplatek 50 dolarů. Při nedodržení nařízení tě vystěhují. Místní obyvatelstvo to pořádně vystrašilo... Je možné, že se zvýšil exodus. Ale nevím, jakým způsobem by jich tolik mohlo odjet. Dneska z Doněcka nelítá jediné letadlo, všichni by museli do Kyjeva...

Vnímáš, že tě Pán vede někam jinam? Máš nějaký duchovní prožitek nebo tě vedou situace?

Vždycky jsem vnímal, že mám sloužit na Balkáně, ale byl jsem hodně vytížen Ukrajinou, tak mi na Balkán nezbývalo moc času. Loni v říjnu na pastorálce jsem však jasně slyšel od Pána, že mám na Balkán znovu jet. Dneska vidím, že výjezd na Balkán je něco, co Pán Bůh chce, abychom udělali. Svého času jsme přemýšleli, že se přestěhujeme na Ukrajinu, vím, že bychom tam udělali hodně práce. Nejsme začátečníci, máme spoustu kontaktů, mohli bychom pracovat v jakékoli oblasti... Ale tehdy Pán řekl, že ještě není čas ke stěhování. Jezdili jsme na Balkán s biblickou školou a misionář David Simon, který slouží v Bosně, byl nedávno u nás... Když se objevila možnost jet znovu na Balkán, hned jsem se jí chopil. Teď pojedeme do chorvatského Daruvaru, který je mezi Maďarskem a Bosnou, uprostřed je česká enkláva, která byla hodně poznamenaná válkou. Máme naplánováno setkání s pastorem Mirem a jeho manželkou, která je Česka. Rádi bychom rozvinuli nějakou spolupráci, aby tam mohli jezdit sloužit i křesťané z Čech. V červnu pojedu na průzkumné a poznávací setkání s pastory z okolí Banja Luky, kde jsou jen malé sborečky. V létě pak do Banja Luky a Bihače podnikneme misijní výjezd. Pokud budete mít zájem se výjezdu na přelomu července a srpna zúčastnit, podrobnosti najdete na www.nehemia.cz. Na konec srpna plánuji vyjet s oldřichovickou mládeží do Moldavska a budu očekávat, co Pán ke mně bude chtít na tomto novém místě mluvit. A pokud Pán dá milost, chtěl bych navštívit Makedonii a Černou Horu.

S pastory z Ukrajiny jsme se domluvili, že nejbližší termín dalšího našeho výjezdu bude konec letošního roku. Tak uvidíme, co bude, kam se dveře otevřou a kam nás Pán ještě povede.

A zda se někdy přestěhujeme na Balkán nebo Ukrajinu, nevím, vnímám jen, že máme být spojkou mezi církvemi a misií v zahraničí.

Děkujeme vám za rozhovor a přejeme Boží moudrost a vedení do další služby!

–j+ib–