Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

„Máme čtyři děti a modlíme se za dvojčata!"

Napsal(a)   pátek, 08. srpen 2014 13.57

Rozhovor s Paulem a Ketty Conradovými

 

Je opravdu povzbudivé vidět takový krásný manželský pár, jako jste vy. Kde jste se poprvé setkali?

P: Pracoval jsem v Kodani jako pastor mládeže a Ketty přišla k nám do sboru. No a já se do ní zamiloval (smích). Už je to více jak padesát let!

 

Co považuješ za recept na dobré manželství?

P: Jako muž musím být otevřený na ženský svět své manželky, naslouchat ji, objevovat ji... Co ještě?

K: Z mé strany je to respektovat a ctít svého muže. Je velmi upřímný, mohu se na něj spolehnout. Projevuje mi vždycky svou lásku.

 

 

Jak to vypadá? Jako že ti všechno koupí?

K: No, to bych si moc přála! Tady máš mou kreditku... (smích) Pořád mi říká, že mě miluje, dává mi to jistotu.

P: Pořád spolupracujeme, i v oblasti církve. Máme společné téma – o Duchu svatém a Bohu. Je to náš život.

 

Někdy se říká, že by práce měla zůstat za dveřmi.

K: U nás to tak nefunguje, bavíme se o všem pořád. Církevní věci nejsou pro nás tlakem. Jo, možná, když máme jen čas pro sebe, odpočíváme, ne vždy musíme probírat pracovní věci.

P: Někdy vynechám detaily.

K: Jsem totiž velmi citlivá a někdy si to příliš zabírám. Cítím břemena lidí, kterých se to týká.

 

Jak jste zvládli kritická léta svých dětí?

P: Já jsem o víkendech, kdy jsou děti nejvíce doma, byl stále pryč, ale i tak jsem se snažil dělat s nimi společně spoustu věcí – lov, rybolov. Když jsem jel pryč, tak jsem se snažil někoho vzít s sebou. Taky jsem se snažil mít kancelář vždycky doma, takže když přišly domů, byl jsem doma. Děti se s námi zapojovaly i do služby zakládání sborů.

 

Při kázání jsi zmínil, že máte čtyři děti, zatím...

P: Ano, teď se modlíme za dvojčata! (smích)

K: Máme osm vnoučat, ale často se nevidíme, bydlí totiž daleko. Dcera se dokonce zamilovala na biblické škole v Londýně, takže nám jednou zavolala: „Už tady zůstanu!"

 

Za více než padesát let služby jste jistě museli zakusit mnoho bojů a zklamání? Jak se vám je podařilo překonat?

P: Rozhodl jsem se nedívat na problémy jako na problémy, ale spíše jako příležitosti k růstu. I když to bývalo bolestné, občas jsem zakusil jakýsi prorocký pláč, kdy mě Bůh připravoval na těžké věci dopředu. Nakonec ti vždycky Bůh dá povstat a pokračovat. Zvláště, když se rozjíždí nové věci, narážíš na odpor. A odpor tě bolí. Jenomže tě zároveň i posiluje.

 

Jak však najít po sérii zápasů chuť na další boj?

P: Nevím, zvláště posledních deset let, když se vracím po všech jednáních domů, vždy to břímě ze mě spadne. Dříve to bývalo těžší. Jsem dnes nadšený mnohem více, než kdy před tím.

 

Takže stačí zestárnout...

P: Přesně tak! (smích)

K: Jenom z Boží milosti a díky posile Božího slova mohu překonávat zklamání. Zažila jsem, jak se ke mně Bůh sklonil a dal mi slovo z Bible. Není to vždy snadné, ale když znáš své povolání, nemůžeš ho opustit. I když si popláču, nemůžu nenaplnit své povolání. Pak se soustředím na to, co Bůh dělá, když se někdo obrátí, je to tak nádherné!

P: A já doufal, že řekneš, že si mi popláčeš na rameni! (smích)

K: Jenomže tvé rameno je často pryč!

 

Také někteří říkají, že klíčové bylo setkání s nějakým pomazaným služebníkem, stalo se ti to také?

P: Ano, zmiňoval jsem to v kázání, že sice na krátkou dobu, ale setkal jsem se člověkem, který mi byl duchovně otcem. Nebo setkání s Jesus people, hnutím ze Spojených států, což způsobilo revoluci v mém vnímání přístupu k mladým.

 

Stal ses také takovým otcem pro někoho?

P: Jsem udiven, když za mnou někdo přijde, a řekne mi, že si mě Bůh použil.

 

Tvoje kázání o přístupu k mladým bylo velmi inspirující. Ale někdy mladí dělají vyloženě špatné věci, jak se k nim přiblížit?

P: To je široké téma. Samozřejmě se nemůžeš k tomu připojit, ale čekat na příležitost, kdy budeš moci jim poskytnout rovnováhu. Ale nechejme jim ten zápal, který potřebujeme sami. Nechejme je udělat své chyby! Pořád je to lepší, než je nenechat dělat nic.

 

Je pravdou, že tvé špatné zkušenosti mohou udusit počáteční zápal, proto je potřeba být moudrý v tom, co a jak říkáš...

... a nechat je udělat si svou vlastní špatnou zkušenost.

P: Jo, je to tak. Ale taky potřebují pomoct, zvláště když se rodí něco nového. Jak už jsem řekl, přijde odpor, právě od těch, co mají špatné zkušenosti: Nedělej to, já to zkusil, nemá to cenu! Na druhou stranu jsou mladí schopni jít pořád hlavou proti zdi a opravdu potřebují korekci.

 

Jak slyšíš Boha?

P: Bůh mluví tolika způsoby! Já, když čtu Bibli s otevřeným srdcem nebo při modlitbách, při procházce v přírodě se cítím jak v obrovské katedrále. Sedíme v autě, najednou manželka vezme mobil a někomu píše – vím, že k ní promluvil a pro někoho dal slovo.

 

A jak slyšíš Boha ty, Ketty?

K: Naposledy ke mně Bůh úplně jasně promluvil před sedmi lety v Jihoafrické republice na misijním výjezdu. Shodou okolností jsme měli výročí svatby, tak jsme si zašli do restaurace. Poslouchala jsem Paulovo vyznání lásky, kolik pro něj znamenám, a najednou jsem uvnitř slyšela hlas: Po návratu domů přijdou těžké chvíle. Pamatuj, jsem s tebou! Bylo to tak zřetelné! Uvnitř jsem to odmítala, vždyť jsme právě měli krásnou večeři, hezká slova. Byla jsem zklamaná ze sebe, že se asi pořád něčeho bojím, tak jsem to zahnala. Po nějakém čase se ten hlas ozval znovu. Uvědomila jsem si, že je to Bůh. A zmizelo to, zapomněla jsem na to. Vrátili jsme se domů ve čtvrtek, v neděli Paul kázal ve shromáždění a uváděl všechny zázraky, co tam Bůh dělal. Po bohoslužbách jsem se zapovídala v předsálí. V tu chvíli se Paulovi zastavilo srdce, padl na zem. Přiběhla jsem, věnovaly se mu tři zdravotní sestry ze sboru, a vtom jsem si vzpomněla na ta slova od Pána. Myslela jsem si, že přišla Paulova chvíle, kdy si ho Bůh bere k sobě. Sklonila jsem se k němu a jen zašeptala: „Vždycky jsem tě milovala." Bylo to takové rozloučení s ním. Pak jsem se rozplakala, za třináct minut přijela sanitka. Srdce ale nebilo, žádné známky života, nemocnice byla 35 km daleko. Až v nemocnici ho rozdýchali, ale bylo to po tak dlouhé době, že mi říkali, že bude zázrak, jestli vůbec přežije, ale že to s ním bude špatné, když byl mozek tak dlouho bez kyslíku. My, a spousta lidí na světě se modlila. Přijely děti a dcera řekla, že to není ke smrti, ale k životu. Já už Paula v srdci odevzdala, ale tohle slovo přineslo do mého srdce naději! Pak se po dvou dnech najednou Paul probudil. Hned mi běželo hlavou: Bude normální? Rozhlédl se kolem postele, kde jsme všichni seděli, a řekl nějaký vtípek. To byla úleva. Už je tomu sedm let...

 

Proč se to stalo?

P: Nemám vysvětlení. Domnívám se, podle slov doktorů, že si mě už Pán Bůh opravdu bral domů, ale modlitby mě stáhly zpět na svět. Jsem teď za každý den vděčný Pánu.

 

To je úžasné svědectví, Bůh je borec! Haleluja! Děkujeme vám za rozhovor a přejeme vám mnoho Božího požehnání a elánu do dalších let!

–j+ib–

Naposledy změněno středa, 13 srpen 2014 12:15
Redakce

Internetová stránka: www.zivotvkristu.cz
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.