A potom se rozjelo úřední jednání, odvolání bylo podáno na Školský úřad Ústeckého kraje a my jako maturitní komise jsme se měli vyjádřit k celému průběhu zkoušky. Tatínek požadoval, aby maturita byla anulována a současně abych já byl propuštěn ze školy, popř. ze školství vůbec. Školský úřad shledal, že maturitní komise nepochybila, a na základě naší jednotné výpovědi se došlo k závěru, že maturitní zkouška proběhla v pořádku, nicméně anulována byla. Právě proto, aby nenastaly nějaké další kroky, aby škola nebyla medializována, nenastalo tupení školy jako takové, aby ten případ prostě utichl. Dnes už si můžeme na internetu přečíst i vyjádření tiskové mluvčí, že „úřad sice žádné pochybení na straně maturitní komise neshledal, ale mohlo k němu klidně dojít." To je dnes interpretováno mnohými jako alibistické.
Další věc se týkala mě osobně, poslední školní den mi byl předán dopis s upozorněním na možnou výpověď z pracovního poměru na základě oné stížnosti. Už před dvěma lety se totiž prý shledalo, že se křesťanství ve svých hodinách věnuji příliš. Jenže v historii či literatuře se prostě o křesťanské víře pojednává. Nejde učit středověk, husitství, baroko nebo třeba holocaust, pokud základní biblické otázky nevysvětlíte. Často se v diskuzích dostaneme na otázku biblické víry či morálky, protože se tomu např. věnují autoři daných děl. Od toho tu jsou rámcové vzdělávací programy. Dokonce jsem roku 2012 čelil stížnosti, že doporučuji studentkám a studentům v jejich šestnácti letech sexuální zdrženlivost. Dostáváme se k tomuto tématu např. při výuce venkovského realismu 19. století, kde se díla věnují morální odpovědnosti jedince za početí nemanželského dítěte. Tady všude skutečně mohou zaznívat biblické hodnoty a je to právě to, co naší civilizaci chybí. Ztratili jsme své kořeny a vrhli se do sekulárního individualismu.
Jak to teď řešíš? Co ti k tomu říká Bůh? Jsi taková první vlaštovka viditelně a mediálně známého pronásledovaného křesťana ve školství.
Jedna z mezinárodních právnických organizací mi nabídla právní analýzu celého vytýkacího dopisu, ve které se odkazuje na to, že jednotlivé body jsou v podstatě nesmyslné či vykonstruované. Studenti dali dohromady e-petici na mou podporu, ve které se píše i o tom, že učitel musí vyučovat v souladu se svým svědomím. K tomu se přidala i celkem široká veřejnost, dnes je tam skoro 2000 podpisů. Školský úřad ani Česká školní inspekce to řešit nechtějí a odpovídají, že celá záležitost stojí mimo jejich kompetence. Ale víš, ona je to pro mě dost dobrá škola odpouštění a úcty vůči autoritám. Nechci jen mluvit o tom, jak mi bylo ublíženo, navíc nejde tu přece zdaleka jen o mě. Duchovní otázka celého toho případu mě zajímá určitě nejvíc, protože už několik let vím, že nás jako rodinu Bůh do něčeho volá, dával nám na výběr buďto to přijmout, nebo nepřijmout. Je to pro nás trochu zvláštní cesta, která je, ale věřím v posun k probuzení církve v tomto národě. A my bychom se rádi do toho nějak aktivně zapojili. Už první prorocké slovo, které měl ke mně bratr Rudek ještě v době studia na VŠ, se neustále opakuje – že Bůh před námi rozrazí vrata a my vejdeme někam, kde budeme vědět, že Bůh jde před námi. Tohle slovo jsme pak přijali ještě několikrát skrze různé proroky. Je to brána do nové dimenze služby, hodně nás zajímají duchovní dary, protože si myslíme, že církev nemůže přežít bez duchovních darů, bez nich nemůže sloužit, nemůže vůbec nabídnout evangelium tomuto národu. Hodně to souvisí s intenzitou osobního vztahu s Bohem. Myslím si, že tento případ otvírá něco nového pro církev v našem národě. A věřím, že to může pomoct postupnému probuzení v naší zemi. Osobně říkám, že probuzení můžeme přijmout jedině tehdy, když přijmeme, že spíme. Není možné se probudit, pokud člověk nepřijme, že spí, pak se není z čeho probouzet.
To je pěkná myšlenka...
Teď jsem zachytil, že Karel Sedláček (výkonný ředitel ICEJ ČR, pozn. red.) chce dělat monitoring, jak to vypadá s výukou křesťanství na školách, protože je tady návrh, aby se zavedl celoplošný projekt islámu do škol (projekt „Muslimové očima českých školáků", www. muslimove.cz, pozn. red.). Vím, že se na internetu díky medializaci (ke které jsem tedy já přímo žádný podnět osobně nedal) objevují stále různé sprosté výpady proti možné islamizaci, ale tohle je využívání naprosto špatných zbraní. Náš boj rozhodně není proti lidem, ty máme milovat skutečně hlubokou Boží láskou, náš boj je proti tomu, co vidět očima není a má to moc manipulovat. Já třeba vidím, jak je strašně důležité vstupovat do delších půstů, neodkládat každodenně Bibli, dokud člověk nepřijme konkrétní slovo, které si třeba může i zapsat, nesnižovat modlitební čas, hodně se duchovně sytit a neustále slovo rozsévat mezi lidi okolo sebe, nechat se obklopovat služebníky, kterým fungují duchovní dary.
Jak to prožíváte jako rodina? Máte existenční obavy? Máte čtyři děti...
Markéta: Není to úplně snadná situace, ale jsem paradoxně v klidu, jednak proto, že k nám Bůh mluvil předem, a jednak proto, že vím, že se spousta lidí za nás modlí a drží nás, to vnímám. Vždycky, když jde o něco důležitějšího, Bůh nám to řekne nějak předem. Není potřeba se bát toho, čím máme projít, protože On to ví. No a právě to slovo, které jsem dostala den před tím, než se to stalo, bylo slovo, které jsem si poznačila v Bibli v době, kdy David hledal práci. Věděli jsme, že Ústí nad Labem je to místo, kde máme být. A David jako čerstvý absolvent měl minimální šance sehnat místo češtináře a dějepisáře v univerzitním městě. Práci dostal, já jsem k tomu dostala slovo a poznačila jsem si tam „2. 5. 2000, Davidova práce" a slavně jsem na to zapomněla. No a teď byly ty maturity a ta nepříjemnost, zrovna jsem si četla Žalmy a u čtení prvních čtyř jsem měla pocit, že se Pán za nás postaví, ale že nemáme bojovat stejnými zbraněmi. V den před vysvědčením jsem četla Žalm 119, to poznačené místo je až ve 49. verši: „Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. Je mi útěchou v mém pokoření, že tvá řeč mi zachová život." (Ž 119,49–50). Chvíli mi trvalo, než jsem se k tomu pročetla, ale pořád mi nějak naskakovala ta jeho práce, tak jsem se při tom i modlila, aby David věděl, co má dělat. Silně jsem vnímala, že to Pán k němu mluví znovu. Poslední školní den chtěl vyžehlit bílou svatební košili, a jak jsem se na něho dívala, napadalo mě, že snad mu nedají výpověď. A pak se vrátil a ukázal mi papír s upozorněním na možnost výpovědi z důvodu neplnění pracovních povinností...
Zdá se mi hrozné, že už i u nás, kde muslimové zdaleka nemají takovou sílu jako ve Francii, Británii, Německu, mají lidé na úřadech strach, hlavně, aby byl klid, aby nás nevláčeli v médiích.
My jsme se za Nur modlili a žehnali jí i celé té rodině k poznání Pána Ježíše. Protože když mi Pán ukázal v těch čtyřech žalmech, že nemáme útočit stejnými zbraněmi, začali jsme jí žehnat. David měl i vidění nějaké blonďaté ženy, viděl ji velmi zřetelně. Víme, že ona je nějak důležitá pro tu rodinu. Dál jsme to nějak nezkoumali, jestli to je nějaká křesťanka na úřadě nebo někdo, kdo by jim mohl pomoci poznat Boha, to netuším, ale bylo by to skvělé.
I my jsme jim na modlitbách žehnali a vidíme celou tu situaci jako jejich příležitost poznat Pána...
Děkuji mockrát za rozhovor, kéž vás Pán vede a žehná vám, modlíme se za vás!
-ib-
