Čin těchto dvou mladých židovských vězňů byl naprosto výjimečný, protože se jim podařilo nejen uprchnout z nejlépe hlídané nacistické továrny na smrt, ale hlavně přinést světu pravdivé svědectví o tom, co se ve skutečnosti děje s židovskými transporty „na východ". Jejich motivem nebyla osobní svoboda, utekli z předpeklí plynových komor proto, aby podali zprávu, aby varovali, burcovali a volali o pomoc. Varovali židovské spolubratry v Maďarsku, kteří dosud žili a o vyvražďovací mašinerii neměli nejmenší tušení. Burcovali světové veřejné mínění, které prostě nechtělo uvěřit tomu, že by ti nacisté mohli být až tak krutí. A volali o pomoc – směrem k západním spojencům, směrem k církvi, směrem ke svobodnému světu. Jejich nanejvýš odvážný čin se jim podařil. Po strastiplné cestě, několik dní bez jídla, v neustálém ohrožení od gestapa a kolaborantů, utíkajíce před střelami německé hlídky, po pás ve sněhu, díky nezištné pomoci několika vesnických rodin z Polska i Slovenska se dostali do cíle své cesty – do Žiliny, aby tam v relativním bezpečí sklepních prostor židovského starobince sepsali svoji podrobnou zprávu o tom, co sami viděli a čeho byli v Osvětimi a Birkenau svědky.
Smutnou skutečností je fakt, že ani jejich čin další deportace židovských obyvatel nezastavil. Vrbova a Wetzlerova Zpráva se na veřejnost přeci jen dostala a vytrvalý nátlak spojenců, západních médií i osobní dopis papeže Pia XII. maďarskému admirálovi Horthymu znamenal v konečném součtu záchranu zhruba 200 tisíc lidských životů! Nikomu jinému v historii holocaustu se nepodařilo zachránit tolik lidí – právem tedy můžeme Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrbu nazývat HRDINY.
Proto jsme pochod po stopách Vrby a Wetzlera nazvali Pochodem po stopách hrdinů.
Mezi účastníky pochodu byli muži i ženy, nejmladšímu bylo něco málo přes 17, nejstaršímu skoro 70 let. Někdo šel celou trasu a spal pod širákem, další využili společného ubytování na horských chatách v pravdě spartánských podmínkách, jiní se k nám připojili na pár dní. Šli jsme se po asfaltkách i po nezpevněných horských stezkách, ozářeni sluncem i v dešti. Atmosféru útěku jsme si připomínali četbou úryvků z knihy Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi na jím popisovaných místech. Ocitli jsme se tak v Birkenau, v polské obci Pisarzowice, na vrcholech Malých Beskyd i ve slovenské vesnici Skalité. Společně jsme šli, bavili se, jedli, pomáhali si, zpívali. Byly však i chvíle, kdy chtěl být každý sám a někde v ústraní přemýšlel a možná i plakal. Otázky vyvstávaly a ne na všechny jsme nalézali odpovědi. Židé, křesťané, lidé bez náboženské příslušnosti či vyznávájící náboženství úplně odlišné se setkali na pochodu, který byl pro všechny nezapomenutelným zážitkem, na pochodu, který nás proměnil.
Na polské straně jsme ušli 121 km. Po přechodu polsko-slovenských státních hranic, na kterých slovenský sochař Fero Guldan vztyčil železobetonový památník Vrba-Wetzler Memorial, pak už jen kilometrů sedm. Dál do Žiliny se jelo vlakem. Účastnící celkem napochodovali 128 km. Proč o tom píši? Měli jsme totiž v rámci pochodu jedno nedělní dopoledne čas na společnou bohoslužbu Slova, jejíž vedení jsem měl na starosti. A když jsem se modlil, co mám z Písma číst a čím potěšit přítomné, Pán mne vedl k Žalmu 121 a 128. Náhoda? :)
Nositelem myšlenky založit tradici pochodů po přibližné trase útěku Vrby a Wetzlera je Fedor Gál, organizátorem celé akce česká pobočka Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ ČR).
Po celou dobu pochodu s námi šli také dva reportéři RTVS, kteří přinášeli přes Slovenský rozhlas a televizi každý den aktuální reportáže. Některé jsou ke shlédnutí na internetu.
Závěrem dám slovo dvěma účastníkům pochodu:
„Najväčším zážitkom boli pre mňa ľudia a atmosféra, ktorú sme spolu vytvorili a zdieľali. Zamilovala som sa do nich! V dnešnom svete, keď je zase na vzostupe antisemitizmus, je úžasné stretnúť ľudí, ktorí idú dobrovoľne na pochod po stopách úteku dvoch židovských väzňov zo Slovenska. Mix národností, vierovyznaní, veku, povolaní... Stále nemôžem uveriť tomu, aké to bolo skvelé." :)
„Je potrebné, aby sa dobrí ľudia spájali; aby sa spájali, debatovali a poznávali rôznych ľudí. A aby títo dobrí ľudia svojou múdrosťou dokázali rozoznať zlo vopred, nie až vtedy, keď získa prevahu. Aby sme dokázali identifikovať blížiace sa zlo, nech nám pomáha história. Treba sa k nej neustále vracať, aby sa neopakovala. A k tomu, aby sme sa nebáli vzoprieť zlu, nech nám pomáhajú príklady aj takých hrdinov ako boli Vrba a Wetzler."
Děkuji všem účastníkům i donátorům, bez nichž by se tato výjimečná akce nemohla uskutečnit.
A za rok se chystáme novu, zakládáme tradici!
Radek Hejret, ICEJ ČR, vedoucí pochodu
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
