Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Hořká pachuť se nedala ničím přebít

Napsal(a)  V.S.  středa, 29. říjen 2014 11.13

Jako každý rok jsme jeli na duchovní soustředění na Dlouhé Stráně. Přijeli jsme v sobotu. Od pondělního rána jsem v ústech měla silnou hořkou pachuť, která se nedala ničím přebít. Cucala jsem sladké a kyselé bonbony, bylinkové pastilky, ale po chvilce se zase vrátila hořkost. U oběda jsem se zeptala jedné staré sestry, jestli neví, čím to může být. Ona mi řekla: „Jednou jsem měla hořko v puse dva měsíce a řešila jsem neodpuštění. To bude něco duchovního. Modli se za to." Neodpuštění? To snad ne. Připadám si, že pořád odpouštím... Hledala jsem na internetu, co to může znamenat. Že by žlučník? Koupila jsem si mléko, to prý pomáhá, ale mně ne!

Na večerním shromáždění bratr František Apetauer řekl, že jsou tam lidé, kteří mají neodpuštění. Cože? Už zase? Hořkost přetrvávala i do úterka. Po obědě v bloku modliteb Pavel Bubik řekl, že myslí na to, co říkal bratr František. Že jsou tam lidé, kteří si nesou křivdu a mají neodpuštění vůči rodičům nebo nějaké autoritě v církvi. Ať prý jdou dopředu a on se bude za ně modlit. Najednou se mi vybavil pastor mého dřívějšího sboru, který v pondělí ráno přijel na duchovní soustředění. Už dva roky jsem nechodila do jejich sboru a teď jsem si živě vzpomněla na starou křivdu, která zůstávala hluboko ve mně ukrytá a „zapomenutá", ale teď znovu zabolela. Během chvilky se mi před očima vše promítlo jako film. Hořkost v ústech byla nesnesitelná. „Musím něco dělat, ať se jí zbavím. Jdu dopředu!" Řekla jsem, že mám zřejmě neodpuštění v srdci, protože mi byla způsobena křivda autoritou v církvi, z níž jsem posléze odešla do jiné. Teď že mám nesnesitelnou hořkost v ústech, která s tím zřejmě souvisí. Bratr se modlil za mě i za mnohé jiné. Nakonec řekl, že bychom měli hned dnes, pokud to jde, jít za tím člověkem, který nám ukřivdil a říct, že bychom rádi, aby mezi námi bylo odpuštění, pokoj, Boží láska a duchovně čisto. „No nazdar," říkám si.

Jdu po schodech dolů. „Je tam!" Hořkost je stále stejná. Musím se jí zbavit. Sbírám odvahu. Jdu za ním. Řekla jsem mu, že bych byla ráda, aby mezi námi bylo odpuštění, pokoj, Boží láska a duchovně čisto. Pastor se viditelně zarazil a řekl, že si to musí promyslet. Také jsem se zarazila. „Co si chce promýšlet?" Hořkost přetrvávala. Teprve další den, když jsem ho potkala, mi řekl, že z jejich strany proti mně nic není, že je vše OK, a že kdybych já něco měla proti nim, že se mám ozvat. Usmíval se, rozloučili jsme se, znovu jsem zopakovala, že jen chci, aby mezi námi bylo odpuštění, pokoj, Boží láska a duchovně čisto. Pak bratr odjel a hořkost z úst zmizela!!! Už je to dva měsíce a hořkost je zcela pryč. Zajímavé bylo, že hořkost začala v den jeho příjezdu a skončila v den jeho odjezdu. Nikdy předtím ani potom jsem ji neměla.

Asi po měsíci jsme spolu telefonicky mluvili, vše rozebrali a vyjasnili. On mi vysvětlil svůj pohled a Bůh mi dal milost, že jsem mu porozuměla. Měli jsme moc dobrý rozhovor, plný odpuštění, světla, pokoje a Boží lásky. Bůh je dobrý!!! Žehnám tomu bratru pastorovi i jeho rodině.

V.S.

Naposledy změněno středa, 29 říjen 2014 22:51
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.