Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Kolik dnů půstu stojí spasení člověka?

Napsal(a)  Vít Pechanec  úterý, 25. listopad 2014 10.14

Rád bych se s vámi podělil o své svědectví a doufám, že se pro mnohé stane i povzbuzením k tomu, aby duchovně bojovali za své blízké. Na naší straně přece bojuje Vítěz!

Pojďme v příběhu ale pěkně od začátku. Co se týče mé osoby, křesťanem jsem necelé čtyři roky a členem AC Polička už také nějaký pátek. Osobně jsem s posty měl v minulosti již několik zkušeností. I když se během nich podařilo vybojovat některé věci, žádný z nich netrval více než osm dní. Mohl jsem si na nich ale dobře ověřit pravdivost Kristova výroku: „Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a půstem." (Mk 9,29) Věřím, že během těchto půstů si mě Bůh připravoval k jednomu většímu boji.

Každého křesťana jistě trápí, když jeho rodiče či blízcí nežijí s Kristem a často podle toho jejich životy i vypadají. Díky Pánu se můj taťka nedávno stal křesťanem, ale s mamkou to bylo mnohem těžší. I přes téměř permanentní modlitby se podařily vždy jen drobné škrábance na postojích, poznamenaných tvrdou katolickou výchovou jejího otce. Přicházely okamžiky různých zdravotních problémů, kdy už jsme si mysleli, že uspějeme s modlitbou za uzdravení, ale její oči a srdce byly upnuty k metodám elektroapunktury dr. Jonáše a jeho superdetoxikujících kapiček. Nevyhýbala se ani návštěvám kartářky, i přes to, že tvrdila, že tomu stejně nevěří.

Zpočátku roku však do jejího života přišla závažnější zdravotní komplikace, která se projevovala především zhoršeným dýcháním. První vyšetření nic neodhalila a její stav se postupně zhoršoval. Jednoho pondělního rána jsem byl veden do půstu, a to do doby, než bude mamka uzdravena. Věřím, že načasování bylo poměrně přesné, neboť hned v dalších dnech vyšetření začala naznačovat, že se bude jednat o závažné onemocnění.

V několika prvních dnech jsem se snažil půst „táhnout" z vlastní síly, což je především dáno tím, že jsem člověk s pevnou vůlí. Po několika dnech mi ale bylo jasné, že touto cestou to nepůjde a že nezbude, než půst odevzdat do Pánových rukou. Přibližně sedmý den půstu jsem pochopil, že to bude „čtyřicítka". Vzhledem k tomu, že na jedné z „modlitebek" našeho sboru jsem přijal, že mamka bude uzdravena, bylo mnohem snazší půst snášet, když jsem byl povzbuzen a věděl, kam celá situace směřuje.

Během návštěv jsem se za mamku modlil (často i s bráchou) a ji samotnou povzbuzoval k tomu, aby i ona začala volat k Bohu za své uzdravení. Překvapilo mne, že i v situaci poměrně špatného zdravotního stavu stále své naděje upínala k akupunktuře, z křesťanského pohledu k okultní praktice. Přes to se ale postupně s námi začala modlit „Otčenáš", který si perfektně pamatovala ze svého dětství, a jednou se i svěřila, že se i sama modlí.

Vyšetření pokračovala a až druhá bronchoskopie ukázala, že mamka má na plících zhoubný nádor, který chirurgové označili za neoperovatelný a onkologové jako neléčitelný. Mamce dali týdny až měsíce života. Osobně jsem tušil, že to bude spíše v řádu dnů až týdnů, ale moc jsem to neřešil, neboť v modlitbách za mamku jsem byl stále upnutý k jejímu uzdravení.

Veliké povzbuzení pak přišlo v 37. den půstu, kdy mamka svými ústy mohla přijmout Pána Ježíše a požádat za odpuštění svých hříchů. Vzhledem k tomu, že se postupně zhoršoval i mamčin psychický stav, mě Pán vedl ohledně jejího pokání – není možné procházet veškerou její minulost, ale je třeba se soustředit pouze na tři zásadní věci – na pokání, že svůj život nežila s Pánem, na pokání, že k Pánu začala volat pro uzdravení až jako k poslední možnosti, a za smíření a odpuštění všem lidem, především mému taťkovi. Mamka s ním byla rozvedená již asi čtrnáct let, a to, že si našel jinou ženu, mu nikdy neodpustila, a to dokonce ani o posledních Vánocích, kdy ji o to osobně v slzách přišel požádat. Dodnes si pamatuji její větu – Spoustu věcí jsem mu odpustila, ale nedokážu vše.

Zlom nastal ve 40. dnu půstu. Bible nezná půst delší než čtyřicet dní (samozřejmě jej ale ani nezakazuje), a přes to, že jsem byl připraven to dotáhnout na 41 dní (Ježíš přeci v J 14,12 říká: „Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší..." a já půst za Boží skutek považuji), nebyl jsem připraven na situaci, že do 40., resp. 41. dne nedojde k mamčině uzdravení. Opět jsem tedy v modlitbě šel za Pánem, aby mi sdělil, co dál. Přijal jsem, že mám v půstu dále pokračovat, ale zároveň jsem ztratil víru v mamčino uzdravení. Pochopil jsem, že Boží plán je jiný a že nyní se svádí boj o to, kam mamka odejde po své smrti. Nejde tedy již o fyzické uzdravení plic, ale o duchovní uzdravení jejího srdce. Ani během opakovaných návštěv, ať ještě v nemocnici nebo následně v hospici, mamka nebyla schopna odpustit taťkovi, a to i přes to, že jsme se společně modlili za to, aby jí Bůh dal k tomu více síly. V neděli náš sbor vstoupil do postně-modlitebního řetězce za mamku a další lidi v našem okolí, kteří jako nespasení v tu dobu umírali.

45. den půstu jsem opět jel za mamkou na návštěvu, tentokráte ale přímo s taťkou, aby mohl o odpuštění osobně požádat a mohlo dojít ke smíření na místě. Zeptal jsem se jí, zda-li je toho schopna, načež se mi dostalo odpovědi, že ne. Dostal jsem vedení v tom, abychom se opětovně modlili společně „Otčenáš" a následně jsem mamce vysvětlil, že když žádá, aby Bůh odpustil její viny, jako i ona odpouští svým viníkům, že tím myslí opravdu všechny, kteří jí ublížili. V tu chvíli se jakoby něco zlomilo a mamka na moji opakovanou výzvu taťkovi odpustila. Dodnes mám před očima tuto situaci a mamčin výraz, když to vyslovila. Byla to neuvěřitelná radost a úleva, která se dá slovy těžko popsat.

Druhý den nad ránem jsme dostali informaci, že mamka zemřela. Oni mi to sice po telefonu neřekli, ale já v tu chvíli věděl, že zemřela v pokoji a smířená a že odešla do míst, kam směřují křesťané. Potvrzeno mi to pak bylo i během jejího pohřbu, kdy jsem pociťoval více radosti nad spasením než smutku nad ztrátou blízké osoby.

Zpětně si uvědomujeme, jak jsme celou dobu mohli vidět, že je celá záležitost v plné Boží režii a že bylo jen potřeba několik přímluvců, aby mohla být Boží vůle naplněna. Často si také uvědomujeme, jak velký průšvih by to byl, kdyby směr odchodu mamky po její smrti byl opačný a že to je jen Boží milost, která mamce odpustila její hříchy a mně dala sílu do takto dlouhého půstu. Za to, Bože, Ti patří čest, sláva a chvála! Za maminku Ti moc děkujeme!

Vít Pechanec
AC Polička
Naposledy změněno úterý, 25 listopad 2014 10:23
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.