Když jsem někdy v roce 2002, 2003 četl český překlad knihy Střet civilizací od S. P. Huntingtona a o několik let později Hoškovu práci A bohové se vracejí, netušil jsem, že se s těmito kulturními střety a proměnami kultur a paradigmat budu setkávat tak osobně a přímém přenosu. V roce 2007 jsme se s rodinou přestěhovali do centra severočeských Teplic a začali zakládat církev. Brzy mi bylo jasné, že lázeňské město přitahuje, jak už to v lázeňských městech bývá obvyklé, nejrůznější národnosti, ekonomické i kulturní zájmy a samo sebou i kulturní kolize a vlivy. Začal jsem si postupně všímat, že otázka soužití národů v Teplicích je zvýrazněna faktem, že celá naše společnost, tedy i hosté z národů, jsou postiženi nejrozšířenějším „náboženstvím" světa, a to konzumem a láskou k penězům, která je „kořenem všeho zla" (1Tm 6,10). To ovlivňuje život soukromý, rodinný, kulturní, podnikatelský, politický i náboženský. Málo platné, týká se to nás všech. Avšak moc peněz v rukou arabských hostů se v Teplicích promítá do arogantního chování v místních parcích, lázeňských, nemocničních, ubytovacích zařízeních. Je cítit pohrdání majetkem, lidskou prací, lidmi a místními kulturními, společenskými i právními normami. Tento „kořen zla" v přezíravém chování je znát i na dalších hostech například z rusky mluvících zemí. Navíc jsem si všiml, že v muslimské kultuře je při konfliktu, rozporech či pouhém klientském nevyhovění jaksi blíže k tomu řešit věci rázně, nediplomaticky, demagogicky až agresivně, a to je našincům protivné a cizí. Místní lidé tyto projevy vnímají velmi citlivě, a tak se asi i proto před lety již podruhé postavili proti stavbě mešity v našem městě.

Mezi lidmi je dnes cítit strach z rozpínavosti a potřeba se vymezit a zjednat pořádek. Osobně tuto reakci paradoxně považuji za zdravou, protože posílení naší vlastní identity, definování „našeho domova" nám pomáhá se lépe a srozumitelněji chovat i k našim hostům. Myslím, že v našem kraji jde o první poválečnou generaci, která se tu narodila a považuje Teplice za svůj domov, a tento krok je nutný. Ano, chce to odvahu nebýt xenofobní, ale zároveň mít jasný postoj vůči hostům a umět říct, co pro nás znamená „být tu doma". Myslím, že pokud naše hodnoty a definování domova necháme pouze na neviditelné ruce trhu nebo na vyznavačích islámu, brzy ztratíme vše včetně demokracie.

Co je náš kořen, na který navazujeme, a definuje, jaké jsou naše hodnoty? Je mi z toho smutno a osobně se domnívám, že nejen Teplice, ale asi celá Evropa prohrála svůj boj o svou identitu, o své kořeny tím, že nabídla svůj prostor pro nové definování svobody, demokracie, práva a spravedlnosti a nové ideologické a náboženské charakteristiky. V Evropě se už neodkazujeme na svou židovsko-křesťanskou kulturu, Boha. Ztrácíme kořeny a hodnoty, čímž je podle mého soudu vytvořen prostor pro všechny, kdo o svých kořenech vědí víc a více si jich váží. Islám se v našem evropském prostoru zatím nešíří, díky Bohu za to, zbraněmi (i když toto hrozí a média nám denně ukazují, co radikální islamisté dovedou), ani muslimskou „evangelizací" (třeba Německo za loňský rok zaznamenalo „pouze" na 4000 konvertitů k islámu), ale strachem (čemuž média ochotně poskytují medvědí službu) a rostoucí demografickou křivkou (muslimové mají silnou ideologickou i právně materiální podporu rodiny), což přinese do prostoru, kde se funkční manželství a natožpak více dětí v rodině pomalu stávají spíš výjimkou než standardem, nové společenské prvky a muslimská populace poroste přirozenou cestou. Není bez zajímavosti, že teplický okres dokonce drží celorepublikový rekord v potratovosti dětí. Do takto rozvolněného prostoru muslimové přinášejí novou silnou sociální, ideovou i duchovní pevnost. Sociologické předpovědi a demografický růst muslimské populace na našem kontinentu (tedy postupem času i v naší zemi), který, jak jsem přesvědčen, je pouhou předzvěstí nového stěhování národů, až dojde na blízkém východě ropa, Evropu populačně, ideově i hodnotově změní. Věci už nejsou a nebudou jako dřív. Možná evropské země ztratí mnohé z toho, co mají, protože nevyužily své misijní hřivny (Mt 25,28–29) a zneužívaly své kulturní dominance. Možná církev ještě pospává a vyhlíží probuzení a Bůh zatím hýbe nebem a zemí. Jednou věcí jsem však v tom všem nadšen: Pokud je strach a populační růst nástrojem šíření islámu, oč zjevnější je a bude Boží láska zjevená v Kristu v odpuštění, pokoji a lásce a službě druhým skrze Boží moc a naše ruce, slova a činy! V Teplicích si tak připomínám hned několik věcí:

„Jsem tu jen hostem příchozím, jako všichni otcové moji." (Ž 39,13) Mám rodiče, rodinu a dobrého Boha, který dává svítit slunce na spravedlivé a nespravedlivé, na muslimy i ateisty a stará se o mě i o ně. Jsme tu doma, protože nám to Bůh dovolil a daroval, nikoli protože na tuto zem máme nárok.

„Láska k penězům" je mocný nástroj zla. Všichni víme, co je člověk ochoten udělat pro pár tisícovek (nejen rozvodoví právníci či notáři vyřizující dědictví by nám mohli vyprávět). Moc peněz navíc v kombinaci s jakýmkoli náboženským systémem se stává karikaturou vztahu Boha a člověka a skutečnou metlou lidstva. I proto Ježíš SVÉ následovníky varoval: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům... Nemůžete sloužit Bohu i majetku." (Mt 6,24)

Obyčejní obyvatelé muslimských zemí dnes na Blízkém a Středním východě nahlížejí, že být vyznavačem islámu znamená často náboženskou radikalizaci, a to až na krev. Mnohá svědectví z arabského světa o tom, že se Ježíš mnohým muslimům zjevuje ve snech a viděních a dějí se tam zázraky, nasvědčuje, že se k této Ježíšově evangelizační aktivitě máme přidat a stavět mosty ke Kristu. Být misionářem na území těchto států je skutečně otázkou života a smrti. Vidím, jak nám sem lidi z těchto národů Bůh posílá a oni tu chtějí žít. Koho by to napadlo, ale mám pocit, že máme přijmout hosty a sdílet s nimi náš vztah se Synem Boha živého. Já vím, moc to s národy sdílet neumíme, ale tuším, že se to budeme muset naučit (chtě, nechtě).

Marek Janovský, pastor AC Teplice