Toto se změnilo až v roce 2011, kdy mi bylo 30 let. Tehdy jsem zpívala v jednom sboru, kde byli všichni křesťané, ale z nejrůznějších církví. Nikdo neřešil, ke které církevní organizaci se kdo hlásí, spojovala nás jednoduše víra v Ježíše Krista, resp. trojjediného Boha, o kterém je psáno v Bibli. Až tam jsem se poprvé setkala se skutečnou vírou pramenící ze srdce. Nevěděla jsem, že je možné mít s Bohem OSOBNÍ VZTAH a vlastní zkušenost! Moc jsem to zatoužila poznat. Jedna sboristka mi poradila, abych Ježíše Krista do svého srdce vysloveně pozvala a vyznala ho jako svého osobního Spasitele. S pevným rozhodnutím jsem se obrátila k Bohu, zcela jsem se před ním pokořila a vyznala Ježíše jako Spasitele a Pána svého života. Byl to můj první dlouhý a láskyplný rozhovor s Bohem, kdy jsem nebyla na prvním místě já, ale On. A i když z mnohých svědectví vím, že to nemusí každý prožívat stejně a stačí jen ten správný postoj v srdci a upřímné vyznání, můžu nadšeně svědčit, že se mě Bůh při této modlitbě skutečně dotkl. Vnímala jsem, že vztah byl opravdu navázán, a věřím, že můj duch se právě tehdy znovu narodil. S jistotou v srdci jsem najednou věděla, že mi bylo odpuštěno a že mě Bůh Otec přijal skrze svého Syna Ježíše jako ztracenou dceru. :-)
Asi za měsíc potom jsem doma při chvále a modlitbě k Ježíši Kristu prožila křest v Duchu svatém a začala se modlit v jazyku, který jsem se nikdy neučila. „Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat." (Sk 2,4)A za to Bohu velmi děkuji, protože je to v životě křesťana něco úžasného a hlavně důležitého pro uschopnění ke službě, tedy k pravému učednictví!
Teď se vrátím na chvíli zpět do starého života, protože to s tím souvisí. Odmalička jsem byla velmi úzkostlivá a postupně se u mne rozvinuly nejrůznější psychické poruchy. Nejprve to začalo různými druhy obsedantně kompulzivní poruchy (OCD), jako je například rituální chování a počítání, chorobné kontrolování, přehnaná hygiena, strach ze špíny a bacilů. Život s touto poruchou je velmi ubíjející a plný nepokoje. V pubertě se přidaly deprese a vše se postupně zhoršovalo. Před několika lety se u mě navíc projevil ten nejhorší druh této úzkostné chronické poruchy OCD, a to vtíravé myšlenky ublížit si. Tato nemoc není nebezpečná okolí, proto se léčí ambulantně, ale pacient je sužován hrůznými myšlenkami a obrovskými vlnami úzkostí, a čím více se jich děsí, tím jsou vtíravější. Nejspíš i kvůli tomuto emočnímu přetížení se u mě později projevila ještě panická porucha, která způsobovala kolapsy bez zjevné příčiny, při nichž jsem pokaždé myslela, že umírám.
Ale dnes můžu radostně svědčit, že Bůh byl ke mně tak milosrdný, že když mě tehdy v roce 2011 Ježíš Kristus doma pokřtil Duchem svatým, v tom okamžiku mě zároveň i uzdravil! Haleluja. Nepotřebuji už žádné psychiatry, psychology, léky. Jsem v pořádku a opět šťastná, sláva Kristu! Několik týdnů jsem pak chodila jako čerstvě zamilovaná, naplněná pravým štěstím, Boží přítomností, pokojem a láskou. Modlitby se staly mým největším potěšením. Ani nedokážu popsat, jakou obrovskou lásku a milost jsem vnímala. Naplnění Duchem svatým bylo něčím nádherným, Bůh mi dal zakusit, jak moc mě miluje, a někdy jsem dokonce měla pocit, že jeho lásku ani nejsem schopná unést. :-) Zamilovanost se postupně měnila ve vytrvalou lásku, a je to tak dobře, protože pro fungování v běžném životě se holt člověk nemůže neustále vznášet pět metrů nad zemí. :-) Pořídila jsem si Bibli, protože jsem doslova „hladověla" po Božím slově...
Bůh mi pak skrze Písmo postupně ukazoval, co je třeba z mého života odstranit nebo změnit. Začal mě svým Duchem vést, vyučovat a očišťovat od nejrůznějších neřestí, nestřídmostí a zlozvyků. Jedním z nejvýraznějších očištění bylo, že jsem mu po necelém roce dokázala odevzdat alkohol. Dlouhodobě jsem si alkohol užívala plnými doušky, ale naštěstí měl se mnou Duch svatý trpělivost a postupně mi ukázal, že pokud chci žít pod vlivem Ducha svatého, nemůžu žít pod vlivem alkoholu. Dodnes mi v uších zní slova: „ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království." (1K 6,10) „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil." (1Pt 5,8) „Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám." (1Pt 4,7) A také je psáno: „Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně." (Mt 18,8) Ze svých zkušeností jsem věděla, že neumím pít málo. Věděla jsem, že to bude potřeba „utnout". Jedné noci v červnu 2012 jsem se probudila a měla velikou touhu se za to modlit. Ještě chvíli jsem s Bohem diskutovala: „Ale, Pane, je mi teprve 31 let a nedokážu si bez alkoholu představit jediný den, jak tohle můžu do konce života zvládnout?" Slíbit něco Bohu je velmi závažná věc a hlavně nezrušitelná, toho jsem si byla vědoma, a proto jsem se taky chvíli bránila. Ale Bůh byl na prvním místě a důvěřovala jsem mu, že On chce pro mě jen to nejlepší a že mě v tom utrpení nenechá samotnou. Šla jsem tedy do kuchyně, klekla jsem si a s důvěrou jsem to odevzdala Bohu. Slíbila jsem, že alkohol už pít nebudu. Velmi jsem ale prosila Ježíše, aby tento kříž nesl se mnou, protože sama ho nejsem schopná unést. A stalo se! Nečekaně brzy se mi alkohol zprotivil, stal se pro mě zbytečností, na oslavách se netrápím, cítím v tom skutečný pokoj, protože už nejsem otrokem alkoholu. Bůh je zkrátka úžasný! :-)
Další milost, kterou mi Pán prokázal, bylo vyvedení z Římskokatolické církve. Po obrácení jsem totiž pokračovala ze zvyku v této církvi, protože jsem netušila, že by to mělo být jinak. Jenže čím více jsem poznávala Boží slovo, tím více vznikaly rozpory mezi jejím učením a pravdami Bible, které mi zjevoval Duch svatý. Nejprve jsem si myslela, že tomu třeba jen dostatečně nerozumím a že církevní tradici katolické církve je třeba teprve plně pochopit (resp. ještě lépe než za dosavadních 30 let), a tak jsem začala horlivě studovat celoroční Teologický kurz. Ale čím více jsem poznávala církevní historii, liturgii a detailní učení katolické církve, tím byly rozpory naopak ještě větší! Pokračovala jsem kurzem Katecheta, abych mohla v budoucnu případně vyučovat děti náboženství. Tento kurz jsem však už nedokončila, protože jsem v tu dobu byla z popudu Ducha Svatého postavena před rozhodnutí, jestli budu více poslouchat učení papežů a ctít jejich tradici, anebo nad to všechno vyvýším Boží slovo. Vybrala jsem si plnou důvěru v Boha a jeho slovo. „Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme". (1J 2,5) „Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili." (J 4,23) Zničila jsem a vyhodila ve jménu Ježíše Krista všechny sošky a obrázky, před kterými jsem při modlitbách poklekala, dále všechny katolické knihy, růžence, svěcenou vodu a podobné věci, které měly co dočinění s „modloslužbou", ze které mě Duch svatý usvědčoval... Z katolické církve jsem koncem roku 2013 definitivně odešla.
Modlila jsem se, aby mi Bůh ukázal, co mám dělat. Myslela jsem, že zůstanu sama s Bohem, ale tehdy se ve mně probudila touha po biblickém křtu ponořením ve vodě a začaly se objevovat i další otázky, jako například společné shromažďování, přijímání Kristova „těla" jakožto církve, památka Večeře Páně, služba křesťanů navzájem ke společnému růstu a jiné. Rozhodla jsem se tedy, že budu hledat nějaké společenství křesťanů, kde opravdu zachovávají Boží slovo. V listopadu 2013 jsem se šla poprvé podívat na shromáždění do brněnského sboru Apoštolské církve. Podle webových stránek jsem zajásala nad učením, ke kterému jsem připojila velké Amen, protože se shodovalo s tím, co mi Pán postupně zjevil skrze své Slovo. Bůh mi pak mnohokrát nejrůznějšími způsoby potvrdil, že mě v tomto sboru chce mít, a tak jsem dne 7. 5. 2014 dosvědčila křtem ve vodě před Bohem, lidmi a před celým duchovním světem, že Ježíš Kristus je Pánem mého života. :-)
Nechť toto moje svědectví slouží k oslavě našeho živého Boha a také vám, čtenářům, ať vás povzbudí ve víře a posilní důvěru a lásku k němu. Neboť kdo v něho věří, nebude zahanben!
Lenka Prayová, AC Brno
