J: Jak dlouho jsi byl třetím pastorem?

To už bude pár let… Od roku 2011. Na plný úvazek pracuji v církvi asi od roku 2008.

I: Jako asistent pastora, co jsi měl na starosti?

Asistovat pastorovi. (smích) Pracoval jsem ve sborové kanceláři, dělal od nejpraktičtějších věcí, které se týkaly sborového domu, až po pastorační návštěvy s pastorem. Jako starší sboru jsem také vedl shromáždění, kázal, podílel se na přípravě lidí ke křtu, křtil jsem…

I: Čím jsi původním povoláním?

Vystudoval jsem střední školu uměleckých řemesel, obor navrhování nábytku a interiéru. Vždycky jsem chtěl kreslit, chtěl jsem být ilustrátorem…

I: Jako František Apetauer… Vy v tom Brně jste samí umělci. :-)

Na škole nicméně vyhodnotili, že mi jde perspektiva, takže mě dali na tyhlety hranaté věci, kterým se říká nábytek. Po škole jsem ještě dva roky studoval restaurování starožitného nábytku. Celou dobu jsem se motal kolem nábytku. Nepodařilo se mi stát se restaurátorem, protože to chtělo získat licenci, pracovat pod nějakým restaurátorem… V tom jsem se moc necítil, takže jsem měl různá zaměstnání, ale vždycky se nějak týkala nábytku. Jednou jsem pracoval ve stolárně, jednou reklamoval nábytek, ale k navrhování nábytku nebo opravě opravdu vzácných památek jsem se nedostal.

J: Co se nábytku týče, určitě máš vytříbený vkus. Jak se ti líbí IKEA nábytek?

IKEA jsem zpočátku nesnášel, když jsem viděl, jak je to udělané, nechápal jsem. Oni klidně při vrtání kolíku do dvířek je provrtají durch a zabrousí. Postupem času jsem si ale naopak IKEA oblíbil. Mají promyšlený design, používají více dřevo, a umí skutečně šikovně snížit náklady na výrobu. Sám mám ale radši starší nábytek, takže mou úplně ideální představou by byly nějaké repliky starožitného nábytku, což IKEA nikdy nevyrobí. :-)

J: Něco třeba po babičce nebo někde z půdy, že by sis to stáhl a měl nějakou svou dílničku a chodil si to tam nějak opravovat, to asi ne?

Tím mě zásobuje tchýně, nedávno jsem opravoval židli thonetku. Opravoval jsem ji takovým způsobem, že bych se tím nechlubil ani stolaři, protože mi jaksi vymizelo nářadí :-), takže jsem to udělal na koleně. Občas se k tomu dostanu, ale dílničku bych nechtěl, ze všeho nejvíc jsem na té práci nesnášel zbavování nábytku starého laku, to je největší „opruz“.

I: Takže jsi rád vystřídal nábytek za práci v církvi?

Ano, velice rád, já jsem skákal štěstím. (smích) A všichni mě varovali a říkali: „Ono to tak úplně jednoduché v církvi není.“

I: Když srovnáš práci s dřevem a práci s lidmi, co je lepší? :-)

Při práci s lidmi je trošku větší zábava, dřevo je mrtvé, nedá se s ním popovídat. Po dvou hodinách práce se dřevem zjistím, že musím změnit druh činnosti. Jsem spíš tvořivější, vztahovější typ člověka ale hlavně, proč se mořit s haraburdím, když můžu pracovat pro Boží království!

J: Jsi prvním pastorem teprve dva dny, ale přesto, dokážeš si představit, jaký je rozdíl mezi prací prvního a třetího pastora?

Rozdíl je v tom, že ten třetí vždycky čeká na to, co vymyslí ten první, a nemusí nosit v hlavě zásadní odpovědnosti, problémy, rozhodnutí a výzvy, no a je to celkem příjemná pozice, jestli jsi druhý pastor, tak gratuluji. (smích)

J: Ano, ano, já sám sobě taky… (smích)

To je hrozně zvláštní pocit, se kterým se teď vypořádávám – celý život jsem byl řadovou ovečkou nebo pracovníkem v církvi, který pracoval pod pastorem prvním, a teď najednou, ejhle, tím pastorem jsem já sám. To se těžko popisuje, i když čistě teoreticky tomu rozumíš. Až z toho jde mráz po zádech, je to jako před nástupem do letadla, když jsem ještě nikdy neletěl a navíc ho mám ještě řídit. :-)

I: Co Markéta, jak to nese?

Zrovna včera mě povzbudila, a není to jenom včera, ona mi často říkala, že věřila, že to tak dopadne…

I: …že to dotáhneš na prvního pastora. :-)

Když se to dostalo na veřejnost, to bylo pořád: „No jo, my už jsme to o tobě věděli dlouho.“ Já jsem samozřejmě nic nevěděl, zato jsem měl pocit, že to ví půl sboru, a pro Markétu to nebylo něco, s čím by se musela vyrovnávat. Trošku horší je, že doposud má svoje zaměstnání, a protože lidé mají na setkání čas většinou večer, bere jí to volný čas. Tuhle věc budeme muset do budoucna řešit. Jsem rád, že Markéta může pastoračně sloužit sestrám.

J: S tím nábytkem takové vhodné srovnání: Váš sbor by se dal považovat za starožitný sbor s velkou tradicí na rozdíl od jiných sborů, a tedy otázka zní: Jak budeš designovat váš sbor do budoucna?

Zatím designujeme webové stránky… :-)

J: …to máš taky na starosti ty?

Už ne, předal jsem to. Ale myslím si, že zrovna naše webové stránky možná přesně vyjadřují to, co říkáš, jejich design opravdu spadá o nějakých 20 let zpět. Je to komplexní otázka, generační výměna s sebou samozřejmě nese i to, že mladší člověk víc používá moderní technologie, což se odrazí i ve způsobu komunikace, asi bychom museli mluvit o konkrétních oblastech… Změny, co se týče podoby bohoslužeb nebo nějakých zvyků ve sboru, to je něco, co se bude projevovat postupně, protože i naše rada starších se generačně proměňuje, nejedná se jen o mě. Myslím, že změna by měla být spíše „evolucí“ než revolucí. Víte, Bible se za ty tisíce let nezměnila a pořád je aktuální, někdy se divím, že křesťané vidí ve změně zevnějšku skoro probuzení. :-) Nový design je jen nástroj, podstatná je zralost a láska ke Kristu.

J: Kolik má členů vaše rada starších?

Teď, když odešel František, je nás pět, z toho jeden je ve zkušební době, uvažujeme ještě o povolání dalšího.

J: Co si myslíš, že je nejsilnější stránkou vašeho sboru?

Myslím si, že je to určitá stabilita a soudržnost a prověřenost, vážím si bratří, kteří jsou ve sboru dlouho a prožili komunismus. Ale taky těch porevolučních duchovních dětí. Mnoho jich není. Mrzí mě, že sbory a církve se v ČR obecně dost štěpí.

J: A něco, co by sis přál, aby se posunulo, proměnilo?

Komunikační propojenost. Jestliže je ve sboru víc lidí, jako u nás, je potřeba věci víc delegovat. V těch menších sborech zpravidla všecko dělá pastor, ale v těch větších to není možné. Náš sbor, díky Pánu, pořád narůstá, uvažujeme o stavbě nové modlitebny. Tyto věci se budou muset přetransformovat, aby určité oblasti byly delegovány lépe, aby byla lepší komunikace, lepší předávání vize a záměrů, od rady starších sboru, musíme se snažit co nejvíc zapojit lidi do společného díla. Máme sborové skupinky, ale myslím si, že to nestačí, je potřeba, aby se lidé učili sloužit. Máme docela nadšenou mládež, to je také jedna z věcí, která je velkou výzvou. Ta mládež, už si to taky musím připustit :-), je o generaci jinde než já. Potřebujeme mladým dát prostor nejenom v rámci mládeže, ale i celého sboru.

I: Nemají mladí tendence přinášet moderní „liberální“ nápady a starší si držet to svoje tradiční? Nemáte v tomhle směru nějaké třenice?

Díky Bohu ne nic výrazného, ale někdy si říkám, že potenciální nebezpečí tady je. Je to někdy docela oříšek, protože naše víra je zatížena kulturou a historií, ve které jsme vyrostli. A jestliže kultura, ve které jsme vyrostli my a ve které vyrůstají ti mladí, se tak rychle proměnila, tak člověk při nejlepší vůli není prostě schopen se s tím srovnat. Pro někoho například mohlo být kdysi pohoršující, když chvály byly moc hlasité nebo rychlé nebo prostě nějaké, ale dneska ti mladí lidé jsou schopni chválit Boha tolika různými hudebními styly, které třeba i já osobně si kolikrát spojuji s docela nepěknými úkazy ve světě, že prostě nad tím mám otazník… Nicméně si musím připustit, že hudbě zas tak nerozumím, takže nevrtejme do všeho, pastor má především pást ovce na Božím slově a ne na tom, že rád poslouchá folk.

I: Co třeba metal?

Díky Bohu nemáme ve sboru nějaké metalové kapely jako v zahraničí, ale jednou jsem o jednom druhu hudebního žánru s mladými diskutoval a musel jsem přijmout a pochopit, že s nebezpečími, která v tom vidím já, oni nemají žádný problém. Přistupují k tomu naprosto čistě, pro ně není hudební styl rozhodující v tom, jestli Pána chválí, nebo nechválí, což si třeba starší generace těžko uvědomí. Ta si určitý styl hudby spojovala s lidmi, co pijí alkohol a berou drogy… Je potřeba s mladými mluvit, pochopit a poznat, že jim skutečně jde o Boží dílo. V momentě, kdy zjistím, že to tak není, že za tím není touha chválit Boha, ale udělat si to křesťanství zábavnější, pak musí přijít korekce. Je to těžké rozpoznat, musíte s nimi být, s nimi mluvit, sdílet s nimi jejich pocity, oni k vám musí mít důvěru, nemůžete pro ně být nedotknutelným pastorem, kterého vidí jen za kazatelnou.

J: Stavba vaší modlitebny by pro mne byla celkem velkou výzvou. Jak to vnímáš ty, leží to na tobě, anebo jsi člověk vizionář a praktické věci věříš, že Pán Bůh nějak zařídí?

Kdybych nevěřil, že to Pán Bůh nějak zařídí, tak si to neumím představit, ale díky Bohu mě obklopil lidmi, kteří pro tuto věc mají obdarování a nadšení, a já jsem hrozně rád, že na mně nemusí ležet věci ohledně vyřizování stavebního povolení nebo řešení nějakých technických věcí a podobně. Na mně bude motivovat sbor, povzbuzovat ho, to je důležité. Nebojím se, protože opravdu vidím Boží věrnost a pomoc ze všech stran, jsou i jiní lidé, kteří prostě přišli, aby pomohli. Je potřeba věci delegovat, jinak to není možné. Nedovedu si představit, že bych běhal kolem modlitebny.

I: A nestačilo třeba jenom jinak zorganizovat čas bohoslužby v stávající modlitebně, že třeba byste měli dvě, tři bohoslužby za den…

My už máme dvě, už jsme začali přemýšlet i o třetí.

J: A v jaké fázi teď jste s modlitebnou?

Trošku jsme teď přehodnotili celý projekt, protože se vyšplhal asi na 35 milionů, navíc při tom všem to prostě nebylo ono, tak jsme řekli dost. Modlili jsme se za to a v současné době pracujeme s jiným projektem a náklady šly více než o deset milionů dolů. Vypadá to mnohem elegantněji, je to takové jednodušší a účelnější. Teď už máme na stavebním úřadě podáno územní řízení s novým projektem.

I: Kdy začínáte stavět?

Tak to nevím. To ví Pán.

J: Co bys doporučil těm, kteří chtějí Pánu Bohu naplno sloužit?

Aby si o tom nedělali svoje představy a opravdu byli služebníky. To znamená, když vidí nějakou potřebu ve sboru, aby ji prostě naplnili, a pokud mají nějaký dar a rozpoznávají ho, ať ho užívají, ale především ať si uvědomí, že fungují na projektu, který není jejich, ale Boží. Boží království je Boží projekt, a pokud si nenechají Králem projektu mluvit do života, tak ač mohou být obdarovaní, přesto nebudou sloužit tak, jak by se to Pánu líbilo, a neoslaví ho to. Vždycky říkám, že služba začíná u skládání židlí ve sboru.

J: Tam jsem taky začal.

Já taky. A taky jsem tam našel přátele. Můžu vám říct, často bývám poslední, kdo opouští modlitebnu. Asi by to tak úplně správně být nemělo, ale někdy je potřeba, aby člověk se sborem žil až do nejmenších detailů, kdy se to tam všechno poklidí, zhasne a zamkne. To je pak takový zvláštní pocit, jako že se tam o to fakt staráte. B-)

Děkujeme za rozhovor a přejeme ti mnoho
Boží blízkosti a moudrosti do služby.

-j+ib-