Když mi bylo necelých jedenáct let, pokusil jsem se o sebevraždu. Vlastně šlo jen o výkřik zoufalství, s nímž jsem si neuměl poradit. Když mě maminka našla přiotráveného, vzala mě k doktorovi, a odtud jsem jel rovnou na dětské oddělení psychiatrické kliniky. Tam jsem strávil dva měsíce a utvrdil se v tom, že se mnou opravdu není něco v pořádku, až jsem tuto lež přijal jako fakt a začal podle toho žít.
Po návratu z kliniky mé problémy pokračovaly. Zjistil jsem, že je dobré být středem pozornosti, a tak jsem se začal zraňovat. Začalo to drobnými škrábanci, kdy jsem byl rád, že se o mě rodina bojí. Po čase jsem ale začal prožívat úlevu a radost v samotném zraňování sebe sama. Začal jsem se řezat, pálit se a jinak se poškozovat. Bylo jedno jakým způsobem a také mi bylo jedno, jestli to někdo ví, začal jsem mít rád bolest samotnou a pohled na krev mě fascinoval. Stále jsem snil své příběhy, které byly čím dál bizarnější, kdy už jsem neubližoval jen sám sobě, ale i ostatním lidem, které jsem měl čím dál méně rád. Po nějaké době jsem objevil svět alkoholu a drog, díky němuž jsem mohl ještě více uniknout realitě svého života.
To vše mě také vedlo k hledání smyslu života, který mě tak bolel. Neuspokojila mě žádná východní náboženství ani satanismus, ve kterém jsem hledal, kromě jiného, také odůvodnění svého sebepoškozování, své touhy po smrti. Přál jsem si zemřít nebo se alespoň úplně zbláznit. Trvalo to dlouhých sedmnáct let.
Až před šesti lety, kdy jsem opět vážně uvažoval o sebevraždě, ke mně promluvil Ježíš. Slyšel jsem jeho tichý hlas promlouvající přímo k mému srdci. Byla to slova útěchy, a ne odsouzení, jak bych čekal, slova o lásce a přijetí. Věděl jsem, že nemusím umřít, abych unikl od toho všeho, co mě tolik bolelo, protože On položil svůj život za ten můj, věděl jsem, že Bůh prolil krev svého Syna proto, abych nemusel prolévat tu svou, že zemřel proto, aby uzdravil každou mou bolest. Nejen že jsem si tuto skutečnost uvědomoval, ale také jsem ji v slzách pokání přijal.
Prošel jsem programem ve středisku Teen Challenge ve Šluknově, kde také dnes sloužím a žiji. Bůh je dobrý, to vím! A to i přes to, že jsou chvíle, kdy je těžko, vím však, že nejsem sám, mám na své straně Boha a díky němu i mnoho skvělých přátel, díky vám všem. Bůh pokoje vám žehnej.
„Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3,17)
Marek Honzík, AC Varnsdorf