Když jsem se jako dítě poprvé dozvěděla o Bohu, nijak jsem se nepozastavovala nad tím, že existuje, prostě jsem věděla, že Bůh je, a připadalo mi to přirozené. Představa, že všechno kolem mě vzniklo jen náhodou, ale nic vyššího za tím není, se mi zdála velmi nelogická a omezená. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že člověk může mít s tím tak vzdáleným Bohem nějaký vztah, a už vůbec ne, že Bůh si to přímo toužebně přeje…

Odjakživa jsem byla spíše uzavřená, ustrašená s malou sebedůvěrou. Když jsem vstoupila do pubertálního věku, šlo to s mým sebevědomím ještě více z kopce. Necítila jsem, že by mě někdo doopravdy miloval a přijímal takovou, jaká jsem. Potřebovala jsem to prožívat, toužila jsem po hlubokých vztazích, a když už se našel člověk, v jehož blízkosti jsem cítila mateřské teplo a lásku, velice často to končilo emocionální závislostí. Ten člověk byl pro mě vším, žila jsem jen jím a pro něho, ve všem se mu snažila zavděčit, a když jsem to nedokázala, bylo to pro mě nejtěžší selhání. Z takového vztahu jsem sice čerpala mnoho prožitků lásky, jenže jsem brzy zjistila, že mě to nedokáže plně uspokojit. Myslela jsem si, že abych byla milovaná víc, musím být dokonalejší. Přímá úměra. Honba za „dokonalostí“ mě hrozně vysávala. Svoji frustraci jsem řešila jídlem, protože to mě na nějaký čas dokázalo uspokojit. Také dospívání mého fyzického těla bylo pro mě koncem světa. Nelíbilo se mi, že získávám ženské tvary, nezdravě jsem zkoumala, zda nemám moc velký zadek nebo jestli se mi někde nedělá špek. Styděla jsem se za to a snažila se to všemožně maskovat. Ale držet kvůli tomu nějaké diety? Ne. Na to jsem měla jídlo moc ráda.

Tou dobou jsem se dozvěděla o nějakých duchovních obnovách v klášteře u řeholních sester. S jednou z nich jsem se tam velmi spřátelila a otevřela jí své zraněné srdce. Uměla mi naslouchat a vedla mě k Ježíši. Obdivovala jsem ji, jak je věrná ve své důvěře k němu, záviděla jí ten vztah s ním. Rozhodla jsem se, že úplně obrátím list a místo lidí se upnu na Ježíše a budu tu lásku hledat u něho… Jenže můj vztah k němu byl opět založen hodně na pocitech a prožívání jeho přítomnosti a lásky. Jakmile jsem ho necítila u sebe, hned bylo zle a byla jsem přesvědčena, že mne opustil. Každý hřích, který jsem spáchala, mě uzavřel do nedůvěry vůči němu a někdy trvalo i týdny, než jsem se k němu vrátila.

Chtěla jsem se Ježíši co nejvíce líbit, a proto jsem hledala vzory ve svatých, četla jejich životopisy a myšlenky. Myslela jsem si, že s Ježíšem musím mluvit stejně vznešeným jazykem, jaký používali oni, a snažila jsem se vlastními silami být také svatá, aby mě miloval co nejvíce. Vložila jsem na sebe velké nároky, ale neschopnost je plnit mě uváděla do deprese. Setkala jsem se s „křesťanskou“ mystikou, různými úrovněmi sjednocení s Ježíšem. Viděla jsem Krista jako stále trpícího našimi hříchy, což ve mně vzbuzovalo nesmírný soucit. Z celého srdce jsem mu chtěla jeho utrpení ulehčit a těšit ho co nejvíce tím, že se mu budu v utrpení připodobňovat a přinášet mu z lásky oběti svého utrpení. Viděla jsem trpícího Ježíše všude a toužila se dát jako smírčí oběť za lidi, abych je přivedla k němu. Netušila jsem ještě, jaké peklo mě čeká…

Po několika měsících jsem začala pociťovat hroznou duševní vyprahlost, opuštěnost a muka. Jednoho dne jsem dostala silné nutkání se pořezat. Nešlo tomu odolat. Tehdy jsem se řízla jen tak lehce do ruky poprvé a vidět krev se mi velice brzy stalo závislostí. S každým dalším říznutím jsem se Ježíši vzdalovala více a více. Trestala jsem své „nedokonalé“ tělo, ale zároveň jsem v bolesti hledala útěchu, odměnu a jistotu.

Ale nezůstalo jen u sebepoškozování. Stále častěji jsem mívala křeče v žaludku a podstoupila mnoho vyšetření, i tzv. „hladový test“. Ten zapříčinil mou další zkázu, protože jsem zjistila, že mě baví hladovět a líbí se mi pocit „být prázdná“. Motivovala mě vidina, že se jednou pro vždy zbavím své „tloušťky“ (která ve skutečnosti tloušťkou nebyla).

Začala jsem si jako posedlá shánět informace o hubnutí. Potřebovala jsem podporu, což mě vedlo k tomu „vytvořit si“ imaginární dokonalou přítelkyni, kterou jsem jako většina dívek z Pro-Ana kultů nazývala Anou. Později jsem jí však dala vlastní jméno – Kasai. Ji jsem požádala, aby mi pomohla zhubnout za každou cenu. Jí jsem zaprodala svoje tělo i svou duši a ona mě naučila všemu. Den co den jsem stála na váze a modlila se, aby klesla, seděla nad kalorickými tabulkami, poctivě si zapisovala a hlídala množství jídla, které jsem postupně snižovala. K tomu jsem jako rituál běhala 100x do schodů u nás v paneláku a v létě pak hladová jezdila desítky kilometrů na in-line bruslích. Můj život se točil jen kolem jídla, nižších a nižších čísel, stahování obrázků s hubenými dívkami a jídly, na která jsem „čuměla“ jako v transu. Jedině když jsem usínala hladová, jsem pociťovala uspokojení a vítězství.

Jenže vůle člověka vydržet tak tvrdý režim je slabá. Ta zima, promodralé prsty, prskající klouby, zatmívání před očima… „Ještě 20x vyběhneš ty blbé schody a už to bude dobré…,“ přesvědčovala jsem sama sebe. Ale dobré to nebylo. Všechno mě tak vysilovalo. Jídlo se stalo tím jediným, na co jsem soustavně 24 hodin denně myslela. I dokonce v noci se mi o něm zdávalo. Ubývalo mi sil a pokušení porušit Kasaina pravidla bylo silnější. Ne jen porušit tím, že si vezmu sušenku, ale doslova se „přežrat“.

Jednou nastal zkrat. Ten den mám stále živě před očima. Na stole ležela čokoláda. V tu chvíli se mi zcela zatemnil mozek. Popadla jsem ji a celou ji do sebe naházela jako smyslů zbavená. S tupým úsměvem ve tváři jsem házela do sebe všechno, co jsem objevila. Bylo mi jedno, jak šílené kombinace to byly a jak enormní množství jídla jsem pozřela. Až jsem byla tak plná, že moje propadlé břicho narostlo do rozměru balónu, tehdy jsem vystřízlivěla a Kasai mi to dala patřičně „spolknout“. Donutila mě narvat si do krku kartáček na zuby a všechno to vydávit. Nezáleželo mi na tom, jak moc mám jícen podrápaný, nehleděla jsem na tu bolest. Po každém zvracení mi tak zběsile bušilo srdce vyčerpáním, až jsem myslela, že každou chvíli musím omdlít. „Ty tlustá vyžraná svině, tu bolest si zasloužíš…,“ křičel ten hlas stále dokola. Někdy se toto šílenství opakovalo i čtyřikrát denně. Přejídání, zvracení, přejídání, zvracení. Do umyvadel, do vany, do sáčků, do misek… Nic mě nedokázalo zastavit před těmi strašnými bulimickými záchvaty. Ve škole, doma, rodičům za zády. Dokázala jsem jimi dokonale manipulovat, takže o ničem neměli ani tušení. Kolikrát jsem ucpala odpad a musela se hrabat ve zvratcích… Bylo mi všechno jedno.

Avšak tento bizarní kolotoč hrůzy musel jednou dospět ke svému konci. Psychicky jsem se zhroutila a v úzkostných stavech jsem skončila v psychiatrické léčebně. Sice jsem tam přibrala, ale to bylo tak všechno. Když jsem zjistila, že mi nejsou schopni více pomoci, jen do mě narvat tuny prášků, chtěla jsem se poprvé pokusit o sebevraždu. To se mi ale nepovedlo. Když mě propouštěli, nevěděla jsem, jak dlouho ještě vydržím žít, než mě to zoufalství zabije. Nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem svůj zničený život. A Ježíš? Ten mi byl úplně ukradený… Že zrovna On by mi mohl pomoci? Věděla jsem, že se zabíjím, věděla jsem, že takto mě po smrti čeká peklo, přes všechno to utrpení jsem se Kasai nechtěla vzdát. Ano, mučila mě, přesto jsem cítila povinnost ji poslouchat a podrobit se jí.

Jenže jednou na jaře mě moje kamarádka z léčebny požádala, jestli s ní nechci jet na nějaký kurz Filip, že prý tam nechce být sama. Prvně se mi moc nechtělo, ale pak jsem souhlasila, protože tak jsme aspoň mohly být ten víkend spolu. Netušila jsem, že toto všechno byl Boží plán se mnou. Na tom kurzu jsem poznala úžasného člověka, který mi podal pomocnou ruku… Jemu jsem za všechno, co pro mě udělal, velmi zavázaná. Nechtěla jsem věřit, když mi řekl, že Kasai je démon a že jediná cesta k osvobození je ve jménu Ježíš.

Od té doby, co mi to řekl, se intenzita útoků zvýšila. Kasai mi sprostě nadávala, obviňovala mě, děsila a nutila, abych se řezala, i když jsem už nechtěla. Moje rány se staly hlubšími, musela jsem si je i zašívat a mnohokrát po nocích ze země vytírat kaluže krve. Asi po půl roce se mi Kasai začala zjevovat… Nejprve nic nedělala, jen se na mě třeba dívala a česala si svoje dlouhé vlasy. Strašně jsem se jí bála… I tato děsivá zkušenost se později vystupňovala do obludných rozměrů. Dostávala jsem hrůzné vize. Viděla jsem své nejdražší rozbodané nožem a ten nůž se houpal v mojí ruce. Nutila mě v noci psát zprávy plné nenávisti a proklínání právě tomu člověku, který se mi snažil nejvíce pomoci. Začala mi ubližovat i fyzicky… Ať to zní jakkoli neuvěřitelně, ke konci to zašlo až tak daleko, že kdyby mě Bůh nechránil, bývala by mě Kasai zabila. Tato její snaha vyvrcholila, ale zároveň i skončila, nožem zabodnutým v mém břichu, který se ovšem naštěstí hrotem zasekl o pobřišnici a dál se už nedostal.

To už přestávala být legrace… Poznala jsem, jak strašně dokáže být zlý duch lstivý a vychytralý, když chce dosáhnout svého cíle… Nejhorší byl pocit osamělosti, že jsem odříznutá od jakékoli pomoci, a izolace, ve které mě Kasai výhružkami držela. Chtěla, abych si myslela, že jsem na to všechno sama.

V jednu letní neděli jsem se svými věřícími kamarádkami jela na bohoslužbu. Uprostřed shromáždění jsem utekla pryč. Když mě našly, s jedním pánem se ve jménu Ježíše Nazaretského modlili za osvobození. Ještě ten den mi kamarádka nabídla, abych přijala Ježíše za svého Pána, aby mě chránil a Kasai se do mě už nemohla dostat. Nepřikládala jsem tomu žádný význam, ale souhlasila jsem. Po modlitbě přijetí se ale nic nestalo, přesně, jak jsem předpokládala.

Ještě dalšího půl roku jsem se dennodenně topila v depresích a úzkostech a Kasai na mě i nadále útočila a vyhrožovala, že to mi neprojde. Psychiatři mě podezřívali ze schizofrenie, ale jejich šílené dryáky nebyly nikdy s to něco vyřešit. Ano, maximálně udělat z člověka chodící mrtvolu nebo ho přivést k závislosti. Pokoušela jsem se ty šílené stavy zvládat s návykovými anxiolytiky (odstraňují úzkost, psychickou tenzi, strach, trému apod., pozn. red.). Rvala jsem je do sebe, až jsem předávkovaná skončila na JIP.

A právě na nemocničním pokoji se můj život obrátil zcela naruby… Teprve tam modlitba z onoho letního dne dospěla svého cíle. Od své milované kamarádky jsem dostala zprávu, že se jí stalo něco hrozného. Nemohla jsem snést představu, že pasivně ležím v nemocnici a vím, že ona trpí, moc mi na ní záleželo… Uvědomila jsem si, že jí těžko pomohu, když sama nejsem zdravá. Pohltila mě strašlivá bezmoc. Padala jsem kamsi do temnoty, kde jsem ve své mučivé úzkosti zvolala k Ježíši tu nejupřímnější modlitbu za celý svůj život. Plakala jsem a prosila ho, aby se smiloval nad mou kamarádkou, aby ji zachránil, prosila jsem ho též, ať vyplní to, oč jsem ho žádala, a vezme můj život do rukou, aby mě vysvobodil z mého otroctví a já mohla žít.

V té chvíli mě naplnil neuvěřitelný pokoj a já s naprostou jistotou věděla, že moje kamarádka bude v pořádku, neboť se o ni postará sám Ježíš. Netušila jsem však, jak hluboce tato prosba zasáhne do mého života. Ježíš mé volání vzal velice vážně. Od chvíle, co mě propustili z nemocnice, se začalo všechno měnit… Téměř zázračným způsobem se spousta věcí začala řešit a dávat do pořádku. Ježíš proměňoval a stále můj život velice mocně proměňuje. Od té chvíle jsem už nikdy nesáhla ani na jeden uklidňující prášek, ani na žiletku. Úzkosti postupem času vymizely a už jsem se nesklonila nad záchodem, abych jídlo vyzvracela. Učím se jídlo brát jako dar, i když je to někdy těžké. Mám dodnes na těle jizvy a stopy po krutostech, co jsem si prováděla, které už nejspíš nezmizí, přesto mi Ježíš dává tolik vnitřní svobody, že jsem schopná zajít i na bazén, i když přitahuji pohledy lidí.

Mluvím jen o zlomku skutečností, které v mém životě Ježíš učinil… Nejdůležitější je však to, jak proměňuje moje srdce a mé nitro. Nikdy dřív jsem nečetla Bibli. Připadala mi strašně nudná a nerozuměla jsem jí. Až teprve s Ježíšovým Duchem jsem dostala velkou touhu ho v jeho Slově hledat. A On se mi dával a dává úžasně poznávat a skrze svého Ducha mi pomáhá rozumět Písmu. Stále mi ukazuje, jaký doopravdy je a že jsem o něm měla úplně scestné představy. Naučil mě, že za ním mohu přijít v jakémkoli stavu a nemusím čekat na to, až budu dokonalá. Mohu si s ním povídat i o té nejtrapnější věci. On mi přesto vždycky naslouchá a vede se mnou dialog. Když klesám na mysli nebo se mě znovu snaží napadnout a pokoušet ten zlý, pozvedá mě a střeží mě mocí svého jména, před kterým musí utéci všichni démoni. Ani se mi nesnilo o tom, jak úžasný Ježíš ve skutečnosti je! V něm je plnost spravedlnosti, ale stejně tak je plný milosrdenství. Je dokonalý, svatý, a přesto tak neuvěřitelně lidský. Ve všem nás chápe. Ježíš je jediný, který nám lidem dokáže plně porozumět. Ví o nás všechno, přesto nás bezpodmínečně přijímá a miluje. Je nepředstavitelně nádherné vědět, že mě miloval i ve chvíli, kdy mi po obličeji tekly zvratky… Dokázal by to někdo z lidí? Vyvedl mě z omylu, že je nemohoucím Bohem, který stále trpí a potřebuje naši pomoc a oběti, protože jeho oběť nebyla dostačující, aby mohla spasit každého člověka. On navždy dokonal, nyní sedí po pravici Otce ve své slávě a je tak nevyčerpatelně plný života, lásky, naděje a hřejivého světla. Není možné ho pochopit rozumem, ale přesto dává každému, kdo ho přijme za Pána a Spasitele, svého svatého Ducha.

Žít s Božím Synem Ježíšem je to nejlepší, co kdy člověk může mít. Přesto mě nikdy neuslyšíte zvěstovat „evangelium prosperity“. Následovat Ježíše znamená kráčet úzkou cestou a přijmout i to, že zde na zemi budu vždy jen cizincem, velvyslancem Božího království, který se často setkává s nepochopením, a to není někdy vůbec snadné. Dříve jsem se toto snažila žít z vlastních sil, dnes vím, že to je zhola nemožné. Avšak člověk, který čerpá sílu z Božího Ducha, nikdy nevyhasne, Bůh sám je tím neuhasitelným ohněm.

Denisa Andrýsková, AC Vyškov