Dnes vím, že můj problém byl v tom, že jsem si neuměl vybírat dobré kamarády a špatným neuměl říct ne. Proto mé problémy začaly už ve čtrnácti, kdy jsem začal čichat toluen jako ostatní členové party, do které jsem chtěl patřit. Čas běžel a já jsem se mezi 15. a 17. rokem dostal třikrát do Psychiatrické léčebny v Opavě. Lékaři usoudili, že bych neměl pokračovat v učebním oboru na vysokých pecích a osvobodili mě z vojenské základní služby. Ta vojna se mi hodila, neboť jsem nechtěl trhat partu. V 17 letech jsem řešil problém se zápachem, který ze mne vycházel, chtěl jsem si najít normální ženu, ne narkomanku, a proto jsem musel vyměnit závislost na toluenu za závislost na morfinu. Dalo se to lépe skrýt a nabízela se širší škála experimentování. Zneužíval jsem spoustu léčiv, nabídka byla velká a téměř zdarma. Při tom všem se mi podařilo se oženit, zplodit syna, dělat nějakou práci a také hrát v kapele. Své první ženě jsem drogy dával jen občas, byla celý čas závislá na alkoholu. Po šesti letech jsem se rozvedl a vzal si za ženu dívku, s kterou jsem bral drogy již dva roky. S druhou ženou jsme ukončili manželství po dvanácti letech. Stále jsem sliboval, že přestanu brát, ale byl jsem slaboch a nemohl dostát svému slibu.
Se sametovou revolucí přišla doba, kdy se za drogy začalo tvrdě platit, musel jsem buďto začít krást, anebo vařit a prodávat drogy. Brzy jsem s výrobou začal. Moje obydlí se proměnilo v doupě, do kterého se normální člověk bál vstoupit. Moji sousedé z toho byli v šoku. Opustil jsem normální svět lidí a vstoupil do podsvětí výrobců drog, dealerů, mafiánů, zlodějů a prostitutek a rádoby kamarádů, kteří koukali, jak všechny kolem ,,vykutit“ („okrást“ v slangu perníkářů). Policie nedala na sebe dlouho čekat a z mého bytu jsem se přestěhoval na jeden rok do vazební věznice v Opavě.
Jednoho dne se otevřely železné dveře mé cely a velitel zvolal jméno prvního vařiče perníku a ten vesele vstoupil. To se nemělo stát, protože jsme byli osoby, které v trestním řízení nesmí spolu nijak přijít do styku. Strávili jsme spolu jen odpoledne a ráno do 9 hodin. Po celou dobu mi ukazoval místa z Bible a mluvil o Ježíši, že mne miluje, i o Teen Challenge, že má Bůh pro mě plán. Myslel jsem, že se zbláznil a že potřebuje psychiatra. Nic z toho jsem nechápal. Ráno se rozletěly dveře cely, vytáhli nás ven a představil se nám hlavní bezpečák vazby. Křičel po nás, jak to, že jsme spolu na cele a jestli to někomu řekneme, že nás vlastnoručně zadusí.
Tehdy se za mne modlil a já tomu nepřikládal žádnou důležitost. Pamatuji si své noční i denní snění o tom, jak jsem na baráčku, vedle mne je mladá krásná blondýna, hlas dětí a kolem pobíhal pes. Ani mi nepřišlo na mysl, co Bůh za pár let udělá. Vrátil jsem se domů, byl jsem přijat rodinou, přáteli od muziky, začal jsem pracovat. Ve své mysli jsem měl na prvním místě nějakou mladou blondýnu, nejlépe narkomanku, kterou zachráním od drog. Chodil jsem na místa, kde jsem našel nejen vysněnou dívku, ale i návrat k drogám se vším, co k tomu patřilo. Pracoval jsem pro mafii, dostali jsme byt, kde jsme si vytvořili svoje hnízdo lásky. Znovu jsem se vrátil do podsvětí. Občas jsme mluvili o tom, že přestaneme brát…
Jednoho dne jsem svoji milovanou chytil v hádce pod krk a chtěl ji vyhodit z okna ven. Naštěstí se okno jen vysypalo a skončilo to tržnou ránou na hlavě. Rozhodli jsme se se vším skončit a odejít na čas do azylu. Ještě v noci jsme opustili Havířov a ocitli se na druhé straně republiky. Bylo to velmi rychlé, nadpřirozené a začaly pro nás zvláštní dny. Jednak jsme neprožívali abstinenční příznaky a cítili jsme se velmi dobře. Náš přítel Lešek nás přijal a začal nám povídat o Ježíši Kristu. Moc jsme ho nevnímali, ale přesto jsem napsal na veřej v místnosti, že On je cesta, pravda a život. Vše bylo, jako v pohádce, ale ta skončila, když jsme šli oznámit rodině, že čekáme miminko. Kráčeli jsme po louce a náhle se objevilo auto, z kterého vyskočilo pár policistů, a mě zatkli.
Půl roku jsem byl v kuřimské věznici, ale podal jsem si žádost o přeřazení do Heřmanic. Každý v Kuřimi říkal, že žádné ze žádostí o přeřazení do Heřmanic nebylo vyhověno z důvodů zaplněné věznice. V sobě jsem slyšel hlas, který říkal: „Podej žádost!“ Za dva týdny jsem byl na „přibyláku“ (nástupní oddělení, kde se čekalo více než měsíc, než se odsouzený dostal na oddíl), a za další dva jsem se ocitnul na křesťanské cimře pro sedm lidí. Znovu vše probíhá nadpřirozeně rychle, okolí nechápe, jak je to možné, že jsem tak rychle přemístěn z Kuřimi na oddíl. Dnes vím, jakou moc má Ježíš nade vším, co nás obklopuje.
Začal jsem chodit na setkávání s Ivanem Vlachynským (kazatel, služebník Teen Challenge a dobrovolný duchovní), kde jsme četli z Bible, modlili se, a pak se to stalo. Jako mnozí jsem chodil na záchod uspokojovat své touhy. Zvedl jsem ze země časopis s nahými ženami a vybíral jsem, která se mi líbí. Najednou jsem měl pocit, že nejsem sám. Začal jsem se cítit provinile a věděl jsem, že to, co chci udělat, je hříšné. Tak jsem se setkal s Ježíšem Kristem a od té chvíle byl se mnou ve vězení. Poznal jsem to také podle toho, že mi přestali vadit bachaři a cikáni. Naopak jsem ke všem začal cítit lásku. Je to čistá láska bez podmínek, kterou nemůže dát nikdo jenom On! Bible, kterou jsem četl, byla nic neříkající. Po setkání s Ježíšem se mi Písmo otevírá a působí na mě jako zrcadlo života, které mi ukazuje cestu. Měl jsem strach z budoucnosti, venku mám dívku s dítětem a já neumím nic, než dělat drogy a fetovat. Najednou Ježíš promlouvá slova, půjdeš do církve, budeš učedníkem, vezmeš si tu dívku za ženu a Já se o vás postarám.
Stará se věrně již 17 let, i když já nezvládnul po deseti letech zkoušku a vrátil se k drogám. On našel východisko i tehdy. Řekl mi: „Sejdu se s tebou v Teen Challenge.“ Tam jsme se také sešli. Byl jsem v programu třináct měsíců a jsem vděčný za ten čas, neboť nejen že mi znovu odpustil, ale vybavil mě na cestu novým charakterem a srdcem pro lidi hynoucí v tomto světě. Dnes můžu s jistotou říci, On mě vytrhnul z pekla, které jsem žil, obdaroval mě krásnými dětmi, překrásnou ženou i velkou rodinou v Kristu. Nejen že splnil sny mého života, dal mi ruce, které umí dělat více než drogy a bolest. Nyní běžím s těmi, které mi přidal tak, abychom obdrželi vavřín vítězů v Božím království. Je to blízko tak, jako mi splnil sen o mé milované ženě a milovaných dětech. Přeji vám pokoj od Pána.
František Novotný, AC Havířov