I: Popsal jsi nám, jak se tvá služba ve věznici vyvíjela. Mohl bys přidat třeba i nějakou perličku?

Perliček bylo a je spousta.

I: Sem s nimi. :-)

Třeba, jak jsme šli do vězení (nevím, zda to můžu říct do časopisu :-) v době, kdy ještě nebyly rentgeny na bráně u vstupu… Vešli jsme dovnitř, po osobní prohlídce jsme šli normálně mezi vězně, proběhlo setkání. Po programu jsme vyšli ven a začal jsem v tašce hledat klíče. Byly zapadlé až dole, na dně. Na tom by nebylo nic divného, jenže společně s klíči jsem v ní našel také plátek pilky na železo, který jsem si koupil v železářství před několika týdny a já ho tam zapomněl. Říkám kolegovi: „Ty brďo, nechal jsem si tady plátek na železo, to by byl průšvih, kdyby to objevili.“ Kamarád na to: „No to teda buď rád, že se na to nepřišlo.“ Pak ale hledal svoje klíče a místo nich vytáhl ze své tašky nůžky na plech… (Smích redakce)

I: Jak se přihodilo, že jsi vůbec do vězení šel? Popiš nám třeba první návštěvu, ta ti určitě zůstala v paměti.

První návštěvu si vůbec nepamatuji.

I: To bude „fajný“ rozhovor. (smích)

Na konci roku 1998 jsme se s rodinou přestěhovali do Loun a sblížili se s jedněmi manžely původně z Opavy. Jeho jsem znal ze základní školy a ji ze sboru, kde jsem se obrátil. Přestěhovali se do Loun snad patnáct let před námi. On pracoval ve věznici, a když jsem zmínil, že bych hrozně rád nějak pracoval s vězni, řekl, že se zeptá, zda by to šlo, protože to je teď moderní a nikoho takového tam nemají. Byl majorem, vedoucím ostrahy a prošlapal mi cestičku.

Spíše si pamatuji první dva, tři roky. Ty byly fakt hodně těžké, protože ani oni ani já jsme s tím neměli zkušenosti. Jak jsem říkal na začátku, nechávali mě kolikrát půlhodinu, hodinu čekat na bráně v mraze, ale situace se změnila, když tam nastoupila čerstvá pedagožka, mladá žena. Té se moje služba strašně líbila, a napadlo ji, že bychom tomu měli dát nějaký vážnější rámec, a tak vznikl program vzdělávání, program na celý rok pro konkrétní skupinu vězňů, kteří za to měli dokonce nějaké bodování. Někdo tam chodil z vypočítavosti, ale to mi nevadilo, hlavně že slyšeli evangelium, to bylo důležité.

I: Obrátil se ti tam někdo? Máš takovou zkušenost?

Ano, obrátilo se nám tam pár lidí, dokonce jsme i křtili. Za těch patnáct, šestnáct let jsem křtil asi tři nebo čtyři lidi, ale primárně tam chodím zvěstovat evangelium. Prostor pro obrácení je, ale křty je lepší, myslím, nechat až po propuštění, pokud tedy nejde o nějaký dlouhý trest. Oni totiž často, když se vrátí do svého města, kde páchali trestnou činnost, k tomu sklouznou zpátky, prostředí je silnější než jejich víra. Ve věznici jsou trošičku jako ve skleníku, tam není až tak těžké věřit, naopak docela rádi uvěří, protože to je pro ně obrovská naděje, že jim někdo může pomoct dostat se dřív na svobodu. A pak je čeká cvičení víry venku, v realitě a oni často padají. Takže to neměřím čísly, ale věřím, že mnoho lidí má možnost slyšet potom i dál. Třeba jeden bratr, který se obrátil ve věznici v Bělušicích, dnes chodí ke Staškovi do Kladna. Nebo další kluk se ke mně dostal krátce po tom, co mu někdo řekl evangelium a co ho zavřeli. Na moje první setkání přišel dvoumetrový chlap, 150 kg svalů, potetovaný, holohlavý a s Biblí pod paží. Sedl si tam důležitě, byl o hlavu větší než ostatní, ti si s respektem od něho odsedli trošičku dál, protože ho znali, načež říká: „Přišel jsem se podívat.“ Na konci se s tou Biblí pod paží důležitě zvedl a: „Stačilo mi, už sem nikdy nepřijdu.“ Nijak jsem to nekomentoval a on od té doby chodil pravidelně každý týden celé tři roky. Dokonce na ta setkání přiváděl další kluky, i násilím – když se mu někdo nelíbil, vyhrožoval mu, že ho „vezme na církev“, abych ho já změnil, a „teď tady budeš trpět“. Bylo to takové komické. J Vysvětloval jsem mu, že lidi nemůže obracet násilím. Trochu se s tím potýkal, to víš, byl to bývalý legionář, vymahač a vyhazovač…

J: Co je s ním teď?

Vůbec nevím, po výkonu trestu jsem se s ním setkal asi dvakrát, to si hledal práci, pak měl nějaký úraz. Neviděl jsem ho, to už bude dobrých osm let. Ale slyšel jsem, že dělá nějaké přednášky o prevenci kriminality.

J: Mohl bys popsat, jestli se věznice, prostředí v ní, za ta léta, co tam chodíš, nějak změnilo?

Prostředí věznice… Hm, to musím říct strašně diplomaticky. :-) Všechno záleží na lidech. Když je ve vedení věznice někdo, kdo chce vězňům dát alternativu, pak je skvělá spolupráce. Také se často mění vedení, tady na Borech už máme v poslední době třetího ředitele, s tím vždy přicházejí různé organizační změny. Před měsícem se třeba stalo, že jsem se tam třikrát za sebou vůbec nedostal, protože se změnila nějaká vnitřní vyhláška a já mezi ty „Déčkaře“, mezi vrahy, najednou zničehonic nemohl. Teď už se to vyladilo a můžu dovnitř. Poslední tři roky sloužím pod VDP (občanské sdružení Vězeňská duchovenská péče), předtím jsem tam chodil sám za sebe. VDP službu dobrovolníků a kaplanů zaštiťuje a organizuje přímo s generálním ředitelstvím věznic. V průběhu roku společně se zaměstnanci věznic a kaplany procházíme i my, dobrovolníci povinným vzděláváním. Setkáváme se, víme o sobě, to je důležité. Předtím jsem byl „nepohodlný“, něco navíc, teď už ale zaměstnanci věznic začínají chápat duchovní péči jako vězeňskou službu. Ostatní vězni si z naší práce občas dělají legraci nebo se pošklebují, samozřejmě nedokážou vyhodnotit, že má nějaký smysl. Chce to hodně trpělivosti a jít i přes překážky.

J: Co se otevřenosti na evangelium u vězňů týče, zdá se ti, že je rok od roku větší, nebo je stejná, horší?

Když do věznice pouštějí duchovního, počítá se s tím, že bude šířit evangelium. Ze začátku jsem chodil jako dobrovolník a oni plošně v celé věznici nahlásili: Je tady církev. Kolikrát ani neřekli, jaká církev… Kdo chtěl, na setkání přišel. Většina z vězňů chodila „somrovat“ známky nebo propisky a nikdy jsem nevěděl, kdo mi tam vlastně přijde. Když jsme tu službu zaměřili na vzdělávání vězňů, měli jsme program pro konkrétní skupinu a s ní už se dalo systematicky dlouhodobě pracovat. Pak jde o to, jakou formu služby zvolíš. Jestli budeš jenom naslouchat jednotlivcům nebo jestli budeš dělat skupinová sezení pro nahodilé zájemce nebo jestli ti tam budou vodit přímo nějaký oddíl vězňů, kteří třeba nemají možnost chodit do práce nebo po práci nějaký den to mají jako kroužek. Pak máš třeba stabilně skupinu 10 – 15 lidí, to je úplně ideální. Protože s těmi můžeš dělat i kroky kupředu.

J: Roste ale u těch vězňů zájem o evangelium, nebo je ta služba pro ně jenom zábavou?

Já myslím, že se tam odráží stav celé společnosti, lidé jsou více duchovně vnímaví, mnoho z nich má zkušenosti s nějakou duchařinou, obecně si myslím, že všichni v naší zemi jsou otevřenější k rozhovorům o duchovních věcech. Budeme-li s nimi mluvit nábožensky, nebudou mít zájem, ale jestli se s nimi začneš bavit o spiritismu, o svých vlastních zkušenostech s démony a s anděly, strašně rádi tě budou poslouchat. Rádi mluví o budoucnosti, co je čeká, a kdo jiný by měl mluvit o tom, co je čeká, než křesťané, že? Z osobní, více než dvacetileté zkušenosti šíření evangelia, vidím, že právě lidé ve věznicích jsou nejvíce otevření naslouchat. Nikdo z nich totiž nečekal, že se tam tak snadno dostane. Jsou odloučeni od svých zálib, rodin, snů a přání. Život se jim zastavil a oni hledají, co s tím. Neříct jim evangelium, neseznámit je s Kristem by byl hřích.

J: No jasně. Když jim to neřekneme my, půjdou za věštci a bludaři…

Přesně tak. Ve vězení vidím největší platformu pro šíření evangelia. Mám možnost chodit do škol, sloužíme i na ulicích, do hospice jsem chodil, do nemocnic, ale v té věznici vidím opravdu nejširší platformu, nejvíce otevřené lidi, kteří jsou pod tlakem mříží, hledají naději. Jim se zhroutil život na několik příštích let, proto opravdově hledají a chytají se všeho. Proč jim nenabídnout to nejlepší? Teď zrovna se starám o vrahy, ve středu jsem měl na programu nějakých sedm chlapů a jeden z nich mi pořád říkal, že mezi nás nerad chodí, protože si to sezení představuje jinak. A teď mi na chodbě nadšeně oznamoval: „Funguje to!“ Bůh ho vyslyšel. Měl konkrétní modlitbu, konkrétní dosti naléhavou potřebu a Bůh to teď vyřešil. On sám vnímá, že to udělal Bůh na základě naší společné a jeho soukromých modliteb. Bůh se vězňů dotýká a potom záleží na tom, jestli budou ten vztah s Bohem praktikovat dál.

I: A v jakých věznicích jsi sloužil? Teď jste v Plzni, předtím jsi byl v Lounech…

Když jsme bydleli v Lounech a v Mostě, bylo to z obou měst do Bělušic cca 15km, takže jsem tam mohl působit 13 let v kuse. Před třemi lety jsme se stěhovali do Plzně, tak chodím sem. V místě bydliště to mám po ruce. Do jiných zařízení vyrážím jen opravdu výjimečně.

I: Mají na Borech vězeňského kaplana?

Mají. Je skvělé, že právě tady, jako v jedné z mála věznic, je kaplan na plný úvazek (někteří jsou jenom na částečný úvazek) a ještě k tomu to je znovuzrozený člověk. Velmi dobře se mi s ním spolupracuje, dokonce se známe, byli jsme spolu kdysi na Ukrajině na výjezdu s Nehemií. Ve všem mi hodně vychází vstříc. Sám nemám možnost řešit některé potřeby vězňů, to předávám jemu, třeba ohledně výstupů, zajištění bydlení, on má mnohem víc informací a možností.

I: Takže si tzv. nelezete do zelí, každý máte svůj díl služby?

Rozhodně ne. Funkcí kaplana je vytvořit platformu, aby kdokoliv, kdo je ve VDP (nebo i mimo, protože tam chodí třeba i svědci Jehovovi, ze zákona je tam musí pustit) tam mohl chodit, aby nikomu nebylo bráněno a aby ta setkání probíhala. Spíše je chápán jako koordinátor. Není žádnou konkurencí pro dobrovolníky. Na Bory nás chodí asi pět nebo šest lidí z různých církví…

I: Myslela jsem si, že šíření evangelia je jeho práce…

Funkce koordinátora je jedna část jeho práce a druhou částí jsou osobní nebo skupinová setkání. To se s naší prací vůbec nijak nekříží, protože potřeby ve věznicích jsou tak obrovské, že kdyby tam bylo deset kaplanů,jako je on, všichni by měli co dělat. Na Borech je kolem tisícovky odsouzených, jak jsem říkal, je to největší věznice v republice.

I: Je v této službě něco, co se tě nějak hluboce dotýká?

Vnímám tam hodně silně, jak Bůh ty chlapy prostě miluje, že má pro ně nový začátek. Vždycky jim zdůrazňuji, že jediný rozdíl mezi mnou a jimi je to, že „jim na to přišli“. V podstatě my všichni bychom měli pykat za naše viny. Oni jenom přestoupili něco, co je proti zákonům naší země, ale kdo z nás někdy něco nepřestoupil, že? Bůh má mnohem přísnější měřítka, všichni jsme vinni, nejenom ti, kteří jsou odsouzeni našimi soudy, ale že Boží soud a Boží měřítka jsou mnohem přísnější a před Bohem neobstojíme nikdo. Vždycky zmiňuji Boží amnestii a jich se to dotýká. Amnestie – na tu oni čekají, tu si moc přejí, za ni se modlí… Říkám jim o amnestii, která je v Kristu, o odpuštění vin, hříchů. Mezi námi je jediný rozdíl – já jsem to odpuštění už přijal a oni zatím ještě ne.

Teď jsem si vzpomněl další silný moment. Když jsem po zhruba třinácti letech končil v Bělušicích, velmi mne překvapilo, že to mnozí ze zaměstnanců vzali hodně osobně a ptali se mne, jestli je nutné se stěhovat a jestli jsem to dostal přikázáno od zaměstnavatele a jestli by se nenašla nějaká skulinka, abych mohl zůstat. :-) Bylo moc pěkné, že jsme zjistili, že se máme rádi, že si budeme navzájem chybět a že ta spolupráce byla hodně přátelská a hluboká. I s ředitelem jsem se několikrát bavil i modlil, bylo to moc hezké.

Jirko, děkujeme ti za tvůj čas a přejeme ti mnoho Božího požehnání a moudrosti do tvé služby!

–j+ib–