Když Ježíš odcházel do nebe, řekl učedníkům, aby očekávali na seslání Ducha svatého a neodcházeli z Jeruzaléma. Toto slovo zaznělo před pěti sty lidmi, ale v knize Skutků vidíme, jak v padesátý den po vzkříšení přichází Duch svatý, ale na místě už je jen 120 lidí. Nějak se nám ztratilo zbylých 380... Nechci v žádném případě spekulovat proč a jak, jen chci poukázat na něco důležitého – souvislost mezi sestoupením Ducha svatého a probuzením.

Vidíme, že když Duch svatý sestupuje, rozdělují se jazyky, Petr povstává, káže a znovuzrodí se tři tisíce lidí!

Když čteme dále o první církvi, všimněme si, že se tato myšlenka knihou Skutků hodně prolíná. Po zatčení a propuštění učedníků se církev opět modlí, sestupuje Duch svatý a místo se otřásá.

Apoštolové se jdou do svatyně modlit, je uzdraven chromý a opět nastává probuzení.

Když je Filip v Samaří, opět vidíme probuzení, (a to nebyl ani apoštol), Filip káže, sestupuje Boží přítomnost, něco se děje a lidé jsou zachraňováni.

Tak bychom mohli pokračovat – třeba domem Kornéliovým a dále.

Ovšem i v dalších létech, desetiletích a stoletích po Kristu vidíme stejný obraz.

Co je základním jmenovatelem?

„Přijmete moc Ducha svatého (nebo budete naplněni Duchem svatým)…“ Moc Ducha svatého je tím velmi důležitým základem, který spojuje Letnice s probuzením.

Učedníci měli čekat na to, až budou zmocněni silou z výsosti a dále ve Skutcích vidíme, jak bedlivě kladli na tuto zkušenost důraz i v dalších případech. To si potřebujeme uvědomovat. Jsme letniční a jaksi se očekává, že naplnění Duchem svatým je automatické, ovšem ze své zkušenosti vím, že ne vždy je nám to tak jasné. Navíc je naše myšlení hodně ovlivňováno ekumenickým duchem a někdy si můžeme říkat, jestli ty věci moc „nehrotíme“. Ježíš ale řekl, čekejte na něj, bez něho nemůžete jít.

Dalším společným jmenovatelem Letnic a probuzení je „být svědky.“ Budete svědky! Kdy? V neděli, ve středu na skupince, na nějaké modlitební? Ne, od pondělka do neděle! Každý den – to je náročné, to je něco, co se nám nehodí. Vzpomínám na osobní příběh jednoho pastora, který chtěl začít žít tak, jak žil Ježíš na každý den, a na mnohé těžkosti a problémy, které pak zažíval.

Být svědkem vyžaduje:

- Mít osobní zkušenost, být něčemu přítomen, zažít to.

- Nést kůži na trh. Moje svědectví se totiž někomu nemusí líbit – ale já jsem to zažil a jsem osobně svědkem. To je důležité!

V tom je moc, když ty jako svědek můžeš osobně sdílet zkušenost ze setkání s Kristem. Co se změnilo, co to vypůsobilo ve tvém životě… Pokud se ovšem nic nezměnilo a hřešíš stejně jako předtím, tak se zřejmě potřebuješ s Kristem znova setkat.

Podle mého názoru bude probuzení vždy vycházet ze setkání s Kristem, respektive z naplnění jeho Duchem. Ježíš řekl: „…proudy živé vody poplynou z jeho nitra…“ (J 7,38) Pokud máme problém být svědky a stydíme se za to, pak se potřebujeme setkat s Kristem a zažít občerstvující dotek Svatého Ducha. Pokud to zažijeme, být svědkem bude pro nás něčím hodně automatickým, a navíc to bude vždy působit menší nebo větší probuzení – i když třeba jen ve tvé rodině nebo v okolí.

John Wesley jednou řekl: „Dejte mi sto kazatelů, kteří se nebudou bát ničeho než hříchu a nebudou chtít nic než Boha, a takoví otřesou branami pekla.“

To je určité tajemství probuzení.

Pavel Bubík,
zástupce biskupa