Husova doba
Za datum Husova narození se původně uváděl rok 1369, dnes historici uvádějí, že to byl rok 1371. Umřel ve 44 nebo 45 letech. Nebyl starý. Byl to člověk plný síly a energie.
Ocitáme se v letech 1350 až 1390. Evropou procházela černá smrt (mor). Odhaduje se, že v této době zemřelo 10 až 15 % populace českých zemí. To mělo velký vliv na společnost a ekonomiku. Zároveň skončila stabilní vláda Karla IV., často vzpomínaného otce vlasti, a nastoupil po něm „slabý“ Václav IV.
Z církve se stal díky štědrosti Karla IV. a celibátu nejbohatší feudál. V té době docházelo k rychlému prohlubování ekonomických rozdílů. Zároveň se zhoršovala ekonomika těžby v Kutných Horách a docházelo ke zhoršení kvality měny.
Politické napětí v zemi rostlo, až v roce 1389 došlo v Praze dokonce k pogromům proti židům. Vyhrocují se vztahy mezi Čechy a Němci v českých zemích a zhoršuje se mezinárodní postavení českých zemí. Kolem roku 1400 Václava IV. formálně zbavili titulu římského krále. Došlo ke konfliktu mezi králem Václavem IV. a vysokou šlechtou, král byl dokonce nějakou dobu vězněn.
Události byly navíc propojeny s mezinárodní scénou. Kolem roku 1410 máme nejenom tři papeže, ale také tři římské krále (všichni Lucemburkové): Václav, Zikmund a Jošt. Svět se drolí a celé mezinárodní prostředí je vysoce nestabilní. V takovém prostředí Hus dozrává a poznává, co to je pravda.
Snahy o nápravu
Přínosem Husa byla náprava jak církve, tak i společnosti. Ovšem už před Husem zde byla řada mužů, kteří se pokoušeli o nápravu. Jedním z nich byl Konrád Waldhauser, Němec, který působil ve Vídni a kterého císař Karel IV. pozval do Prahy.
Po něm nastupuje Jan Milíč z Kroměříže, Čech, který v církevní hierarchii dosáhl relativně vysokého postavení. Spoluzaložil Betlémskou kapli a přivedl k obrácení velké množství prostitutek. Velmi se podepsal na duchovním dění v Praze.
Matěj z Janova byl spíš akademik, psal a kázal v latině, působil více na intelektuály, lidi na univerzitě.
Tomáš Štítný ze Štítného byl český zeman, psal traktáty, vyjadřoval se spíš písemně.
Dalším významným předchůdcem, byl John Wycliffe, v češtině znám jako Jan Viklef, anglický profesor na Oxfordu. Zdůrazňoval myšlenku, že církev nemá hromadit majetek a do její reformy může zasáhnout světská moc.
Život Jana Husa
Mistr Jan Hus se původně jmenoval Jan z Husince (u Prachatic). V roce 1393 získal titul bakaláře a v roce 1396 se stal magistrem (mistrem) svobodných umění na fakultě artistické. Z teologie získal titul bakalář.
Prostřednictvím diplomatických kontaktů se k nám do Českých zemí z Anglie dostalo učení J. Viklefa (Wycliffa) v době, kdy on sám už byl mrtvý. Hus se stává jedním z jeho překladatelů. Viklef mu jakoby otvírá oči, a Hus zjišťuje, že církev může a vlastně má vypadat úplně jinak.
V roce 1400 byl Hus vysvěcen na kněze, o dva roky později začal kázat v Betlémské kapli.
Hus se chtěl z počátku finančně zajistit a získat úctu lidí – mít trvalý plat až do konce života. Ale Viklef ho skutečně zviklal, něco se v jeho nitru pohnulo. Zhruba ve stejné době, kdy začal překládat traktáty a kázání J. Viklefa, začal vyučovat i na pražské univerzitě. Zanedlouho na to, roku 1401, byl zvolen děkanem, později se roku 1409 stal rektorem, v době, kdy došlo ke změně v poměrech hlasů mezi německými a českými hlasy na univerzitě.
Do roku 1410 trvala zvláštní anomálie: Jak je možné, že Husa už dávno neupálili, když kázal Viklefovo učení a kritizoval hříchy církve? Jinde by to už dávno udělali. Bůh ale našemu národu zázračně prodloužil čas, kdy Jan Hus mohl kázat v Betlémské kapli a působit na univerzitě.
Hus zasáhl také vyšší vrstvy společnosti. Královna Žofie, manželka Václava IV., brala Husa velmi vážně a rovněž lidé kolem ní. Byl to zázrak, že Jan Hus mohl oslovit jak nejvyšší společnost, tak i akademický svět, měšťany i široké vrstvy a přinést jim „Boží pravdu“ – poznání, které obrátilo společnost naruby.
Církev v roce 1411 Husa exkomunikovala (vyloučila z církve), prohlásila ho za kacíře. Byl na něj uvalen interdikt – tam, kde byl, se nesmělo např. pohřbívat, nesměly se konat mše, svatby apod.
Jak královna Žofie, tak i Václav IV. i vysoká šlechta se ale Husa zastali. Král dal arcibiskupovi jasné instrukce ke zrušení klatby. Hus tak mohl relativně dlouho kazatelsky působit až do roku 1412.
Jan XXIII., v té době třetí papež, potřeboval zdroj příjmů, protože vedl válku proti křesťanskému králi Ladislavu Neapolskému a zdrojem peněz měly být odpustky. Vyhlásil milostivé léto, a podle toho, kolik kdo zaplatil, byly lidem odpuštěny hříchy. Hus proti tomu roku 1412 vystoupil. Tehdy došlo k rozkolu mezi Husem a králem Václavem. Papež totiž králi slíbil podíl z výnosu prodeje odpustků. Václav stáhnul ochrannou ruku z Husa, a ten musel odejít z Prahy na venkov (do jižních Čech, na hrad Krakovec).
Kostnický koncil
Někdy v polovině roku 1414 českým zemím hrozila kvůli Husovi křížová výprava. Měl se neprodleně dostavit před koncil do Kostnice. Koncil v kostnici měl za cíl odstranit trojpapežství a postavit se proti kacířství. Hus se odvolává ke Kristu a věří, že se bude moci před koncilem hájit, jak mu bylo slibováno. Koncil s ním však vedl úřední proces jako s kacířem. Své učení měl prostě odvolat.
Během Husova pobytu v Kostnici spolužák a zároveň spolupracovník Jana Husa, Jakoubek ze Stříbra, začíná vysluhovat přijímání podobojí. Hus to svým dopisem schvaluje. Symbolem Husitů se tak později stal kalich.
Několik týdnů po příjezdu byl Hus uvržen do žaláře. Zimu prožil v kamenné kobce s otevřeným oknem, pod kterým tekly splašky. Koncil chtěl Husa zlomit, aby odvolal. Protože mezitím asi250 českých a moravských šlechticů napsalo protestní list proti věznění mistra Jana Husa.
Wycliffe byl církevním představitelům „trnem v oku“ celá desetiletí jako nebezpečný kacíř. Tentokrát to byl mistr Jan Hus, kdo byl obviněn z šíření jeho článků.
Mistr Jan Hus věřil, že je pravověrný, a ne žádný kacíř. Měl záměr své duchovní poznání shromážděným učeným doktorům a teologům vysvětit a obhájit. Koncil však žádal od Husa odvolání. On žádá, aby mu omyly dokázali z Bible. To církevní představitele pobouřilo.
Husa ponechali uvězněného ve velmi těžkých podmínkách. Byl dokonce zakován v železech. Jeho zdraví se tak zhoršilo, že papež Jan XXIII. mu poslal svého osobního lékaře, aby měl pak koncil vůbec koho soudit. Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Nechtěl odvolat, a 6. července 1415 byl upálen za městem na místě, kde se zakopávala mrtvá zvířata. Jeho popel vhodili do Rýna, aby nezůstala žádná památka…
Upálení Mistra Jana Husa
Upálení mistra Jana Husa byl proces. Teatrálně mu bylo zrušeno kněžství a předali ho ramenu spravedlnosti. Připoutali mu ke krku řetěz, zarovnali ho údajně podle zpráv až po krk slámou a roštím, na hlavu mu dali čepici s třemi čerty.
Oheň, který v Kostnici zapálili, ale v Čechách způsobil obrovský „požár“. Většina národa vnímala Husovo odsouzení a upálení jako obrovské ponížení Českého království. Následovníci v Čechách věřili, že jsou pravověrní a že Hus byl pro koncil pouze nepohodlným člověkem, se kterým chtěl skoncovat.
Nepřátelé
Nebýt aktivních a velmi schopných nepřátel, kteří se spojili, nebyl by býval Jan Hus upálen. O koho se jednalo?
Michal de Causis, mnohoobročník (obchodoval s církevními úřady). Hus toto ve svých kázáních napadal. De Causis dokonce zpronevěřil peníze, a tak utekl do Říma, odkud potom bojoval proti Husovi.
Štěpán z Pálče, až do roku 1412 blízký spolupracovník Husa. Krátce zřejmě pobyl ve vězení, to ho natolik zlomilo, že se dostal úplně na druhou stranu barikády.
Václav Tiem z Mikulova, prodavač odpustků. Toho Hus zesměšnil v Praze, když o něm veřejně kázal.
Jan Železný, olomoucký biskup.
Mozkem celé akce byl Francesco Zabarella, velmi chytrý, schopný, vzdělaný diplomat odhodlaný Husa zničit.
Tito lidé shromáždili materiál, svědky, sepsali svědectví a předložili to koncilu jako důkazní materiál k tomu, aby konečně toho českého kacíře umlčeli.
Proti čemu Hus bojoval?
Hus bojoval za pravdu. Za jakou pravdu? Už Pilát se ptal Ježíše: Co je to pravda? Mnohé farnosti v tehdejší době vypadaly úděsně. Jeden příklad za všechny: Jeden pražský arcibiskup měl příjem z devíti velkých farností, byl čtyřnásobným farářem, pětinásobným kanovníkem. Lid mu posměšně říkal: Kanovník všude a nikde. Ve skutečnosti své úřady výhodně pronajímal.
Tyhle zlořády v církvi se objevovaly už i za Karla IV., který nějakým způsobem věci přikrýval. Revizoři se nechali uplatit za mlčení, aby to prostě nechali tak. Ne všichni byli takoví, ale mnozí ano, a co bylo nejhorší, šlo to odshora. Vytvořily se totiž dva (tři) papežské dvory, které si chtěly udržet stejnou životní úroveň. Tlak na předkupování si církevních úřadů byl čím dál tím větší. Jan Hus se dostal do konfliktu s lidmi, kteří byli součástí toho systému právě kvůli tomu, že nadřadil Boží pravdu nad mínění církve.
Jaký byl Hus?
Určitě výřečný. Byl známý tím, že dokázal věci pojmenovat velmi břitkým způsobem. Mluvil tak, že to pochopil úplně každý, i ten nejobyčejnější člověk. To Husovi pomohlo zasáhnout širokou českou společnost.
Jan Hus poznával pravdu postupně. Byl jako houba, která postupně nasává. Nebyl to žádný radikál. Byl to člověk plný života, který chtěl žít, a ne se nechat upálit.
Když stál před koncilem, který na něj vyvíjel těžký nátlak, měl strach ze smrti. Odvolával, a pak to znovu vracel zpátky.
Měl naději pro církev a pro český národ. Byl to člověk naděje. A to i přesto, že viděl rozklad společnosti a všecku špínu. Měl naději i pro církevní představitele. Proč by jel do Kostnice, kdyby nevěřil, že to má smysl? Cítil Boží povolání k něčemu, co přesahovalo jeho život.
Následovníci
Jan Hus měl spoustu následovníků, mnohé neznáme, ale některé ano. Jedním z předních byl Jeroným Pražský. Byl to výřečný člověk. Zcestoval celou Evropu. Studoval na čtyřech univerzitách, kde získal magisterský titul.
Přijel do Kostnice, když zajali Husa, a přimlouval se za něj. Pak raději utekl. Ještě na hranicích ho však zajali a poslali zpátky. O rok později, 30. května 1416, byl upálen ze stejných důvodů a na stejném místě jako Hus.
Jakoubek ze Stříbra zavedl vysluhování podobojí.
Mikuláš z Drážďan, spolupracovník Jakoubka ze Stříbra, reformační kazatel, měl blízko k Valdenským. Z Čech odešel do Míšně, kde ho chytila inkvizice a skončil na hranici.
Husovo poselství
Hus sám ve svém díle Výklad viery říká: „Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a od smrti věčné, jenž je odloučení věčné od milosti Boží.“ Hus zde mluví jako proměněný člověk. Od cíle zajištění se tady na zemi se posouvá k zápasu o Boží pravdu s přesahem na věčnost.
Byl ochoten se učit. Sám říká, že pokud ho někdo přesvědčí o něčem správnějším, je ochoten ustoupit.
Měl široké srdce – ještě 10. června 1415 (šest dnů před popravou) prosí pány, aby se chovali milosrdně, měšťany, aby se chovali korektně, řemeslníky, aby řemeslo dělali správně.
Nebyl zaměřený jenom na svůj národ – říkal, že dobrý Němec je lepší než zlý bratr český.
Cílem Husova poselství byla náprava společnosti. Byl odhodlaný dosvědčit pravdu před koncilem, tak jako Ježíš před Pilátem.
Pojem pravda v současné době hodně zdevalvoval. Co je pravda? Hus byl odhodlaný poznanou pravdu dosvědčit, ať životem nebo smrtí. Co byla „Husova“ pravda? Šlo o hluboké poznání skutečnosti, jak ji vidí Bůh.
Mylné představy o Husovi
Hus se určitě nechtěl dobrovolně obětovat, aby upozornil na problém tím, že se nechal upálit. Nebyla jeho smrt zbytečná? Určitě ne. Kdyby ustoupil, musel by ustoupit také z poznané Boží pravdy.
Chtěl obhájit jen tu svoji pravdu a přesvědčit o ní ostatní? Někdo může mít pocit, že Hus byl kritik, kterému nic nebylo dobré. Ne, nic takového! Pokud Hus kritizoval, pak „svou vlastní“ církev i sám sebe. Cítil se být její součástí a toužil po její nápravě.
V čem nám Hus může být příkladem?
Co žil, to učil, co učil, to žil. Dokázal ovlivnit celou společnost a být příkladem pro druhé. Hus vystupoval jako správce poznané pravdy. Byl ochoten se poučit.
Mé osobní přání?
Abychom byli známí jako Husův národ. Svět nás zná kvůli Masarykovi, Havlovi, Navrátilové, Plzeňskému pivu… Ať nás zná jako ty, kteří znají Boží pravdu, milují Boží pravdu a dokážou ji prakticky uplatňovat.
Pavel Vik, starší AC Vyškov