Že podobné motivy nejsou ojedinělé, potvrdila poznávací exkurze „Po stopách koncilů doby husitské do Kostnice a Basileje“, kterou zorganizovala Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Právě tuto akci jsme využili k návštěvě míst spjatých s koncem Jana Husa. Výprava vedená dr. Ivo Martincem z brněnské Masarykovy univerzity čítala 37 osob, což bylo jen o málo více, než činil počet členů Husova doprovodu na jeho poslední cestě z hradu Krakovec do Kostnice. A pro účastníky z řad křesťanů bylo pozoruhodné, že se naše putování k uctění památky Husovy mučednické smrti mělo odehrát o Velikonocích, tedy na svátek připomínající umučení a zmrtvýchvstání našeho Spasitele, Ježíše Krista.
Už cesta samotná poskytla řadu podnětů ke srovnání a k zamyšlení. Jan Hus vyrážel na svou osudovou výpravu sice bez slíbeného ochranného glejtu římského krále Zikmunda Lucemburského (byl mu dodán až později), ale zato se silnou ochranou trojice urozených a zkušených válečníků: Jana z Chlumu, Jindřicha z Chlumu a Václava z Dubé. My se do Kostnice vypravili sice bez vojenského doprovodu, ale zato pod mocnou záštitou cestovních pasů a občanských průkazů členské země Evropské unie. Husově výpravě, která byla vybavena dvěma vozy a asi třiceti koňmi, zabrala cesta do Kostnice 24 dní (od 11. října do 3. listopadu 1414). Náš autobus měl pod kapotou 360 koní a vzdálenost Brno–Kostnice urazil během dvou dnů (2. – 3. dubna 2015), přičemž samotná cesta k Bodamskému jezeru zabrala pouhých dvanáct hodin jízdy. Pravda, oproti začátku 15. století jsme měli tu výhodu, že jsme mohli použít tzv. Zakázanou cestu kolem hradu Přimda, tedy přibližně po trase dnešní dálnice D5/A6 přes Rozvadov. Že však i dnes, navzdory všemožným technickým vymoženostem, o kterých se našim předkům ve středověku ani nesnilo, neví cestovatel „dne ani hodiny“, nás přesvědčily vlajky napůl žerdi před naším hotelem ve Friedrichshafenu, spuštěné na počest 150 obětí katastrofy německého dopravního letounu Airbus A320.
Přímo do Kostnice jsme se vypravili hned druhý den exkurze, 3. dubna 2015. Našemu průvodci přitom vděčíme za to, že místo umučení Mistra Jana jsme navštívili na Velký pátek, kdy si celé křesťanstvo připomíná mučednickou smrt Pána Ježíše Krista. A aby symboliky nebylo dosti, i nebe toho dne nad námi rozjasnilo svou tvář (což bylo poprvé a až do zpáteční cesty i naposledy). První zastávkou se stalo malebné městečko Meersburg s dobře zachovaným mohutným hradem kostnických biskupů. Celkově příznivý dojem z tohoto místa umocňoval i fakt, že se s největší pravděpodobností právě zde Jan Hus i s doprovodem přeplavil do Kostnice. Další cesta naší výpravy vedla podél břehů jezera na ostrov Reichenau severozápadně od Kostnice, na němž se nachází proslulý benediktinský klášter z 8. století s několika románskými kostely. Celý areál je v současné době pod ochranou UNESCO a můžeme předpokládat, že za příznivějších okolností by Jan Hus toto slavné centrum středověké učenosti jistě rád navštívil.
Prohlídka samotné Kostnice začala navzdory slunečnému počasí studenou sprchou, neboť Husův dům, jeden z hlavních cílů naší exkurze, jsme našli uzavřený. Jak nám následně s rozpaky sdělili na kostnické radnici, správkyně objektu, jistá paní doktorka českého původu, se rozhodla udělat si přes Velikonoce prázdniny a jaksi to zapomněla ohlásit. Dům samotný se nachází několik metrů za jednou z kostnických bran, přibližně na místě, kde se Jan Hus ubytoval po svém příjezdu do města. Objekt dnes vypadá zcela jinak než v 15. století, stejně tak i dominikánský klášter na ostrůvku v Bodamském jezeře, kde byl Jan Hus v krutých podmínkách vězněn. Dnes je tento objekt paradoxně přestavěný na pětihvězdičkový hotel. Naproti tomu zdejší velkolepá katedrála a přilehlý církevní areál, kde se odehrávala klíčová část Husova procesu včetně jeho odsouzení, si dodnes do značné míry zachovávají středověký ráz. Právě zde jsme si s hořkostí připomněli, že nejzuřivějšími Husovými žalobci byli rodáci z Čech, Michal de Causis a Štěpán z Pálče. Prohlídka dále zahrnovala i konciliární dům, kde bylo volbou papeže Martina V. roku 1417 odstraněno schizma ve středověké katolické církvi. Budova je dodnes ve vynikajícím stavu, byť pouhých pět metrů od ní vede elektrifikovaná železniční trať.
Nejsilnější moment naší cesty nastal na místě Husovy smrti. Je označeno velikým bludným balvanem, tzv. Husovým kamenem, a jeho současnému umístění není důvod nevěřit. Nachází se skutečně u staré cesty mezi historickým jádrem města Kostnice a hradem Gottlieben, jak líčí očitý svědek Husova konce, Petr z Mladoňovic. Okolí bývalého popraviště je nyní z větší části zastavěno obytnými domy. Řeka Rýn vytéká z Bodamského jezera necelý kilometr severně, což odpovídá dobovému zápisu, že popel z Husovy hranice museli pacholci k vysypání do řeky naložit na vůz. A jak připomíná nápis, navlas stejný osud stihl na tomto místě i Husova přítele, Mistra Jeronýma Pražského, jenž byl upálen o rok později.
Odjezd z Kostnice byl opět symbolický. Ke zkrácení trasy jsme se nalodili na trajekt zpět do Meersburgu a s překvapením zjistili, že naše loď se jmenuje Tábor. Právě jihočeská bašta husitství je totiž jedním z partnerských měst Kostnice. Náhoda? Na této trase rotuje celkem šest lodí, takže jsme měli 17% šanci, že narazíme právě na Tábor. Přemoženi silnými pocity jsme zůstali stát na zádi odplouvající lodi a kochali se pohledem na zmenšující se siluetu Kostnice – pohledem, který Janu Husovi nebyl dopřán…
Josef Jan Kovář
Autor navštěvuje AC a SŽ
