V roce 2014 k tomu byla velká příležitost. Izrael se v té době nacházel ve velkém tlaku, kdy na jeho obyvatele létalo přes 100 raket denně a hledalo se, jak mu pomoci. ICEJ zorganizovalo ve spolupráci s Izraelem humanitární projekt, kdy se letecky dopravovaly děti z Izraele k nám do České republiky.Tyto děti u nás mohly prožít alespoň část prázdnin v bezpečí, místo aby je trávily ve strachu u protiraketových krytů. Chtěli jsme se do tohoto projektu jako rodina zapojit, ale již se to z důvodu náročnosti projektu nepodařilo. I tak bylo úžasné, že v Česku proběhly (pokud si dobře vzpomínám) pobyty tří skupin.

Jelikož nám Izrael ležel a leží velmi na srdci a chceme být v jeho podpoře aktivní, požádali jsme ICEJ, že bychom velice rádi pokračovali v osobní podpoře a pokud by to bylo možné, přijali izraelské děti v roce 2015. Mezitím jsem tuto touhu sdílel na staršovstvu v AC Rožnov pod Radhoštěm a tam jsme se shodli, že by bylo velmi dobré, kdyby takovou aktivitu podpořil celý sbor. Probíhaly dlouhé emailové komunikace a jednoho dne se ozvali izraelští křesťané arabského původu z jeruzalémského evangelikálního sboru. Vyjádřili velkou touhu se takového pobytu v ČR zúčastnit. Byl jsem touto zprávou zaskočen, protože jsem si myslel, že podpora Izraele znamená podporu židovského obyvatelstva. Přednesl jsem tuto žádost opět na staršovstvu a dali jsme si čas na modlitby. Během té doby jsem já, náš pastor s týmem, i Mojmír Kalus z ICEJ vnímali, že do toho máme společně jít, že je to něco, co je v Božím plánu, a že Izrael nejsou jen židé, ale také arabové a křesťané. Zároveň to byla výzva pozvat arabské přátele do dnešní protiarabsky naladěné společnosti.

Jelikož náš sbor podporuje také misii na Balkáně, kterou vede v Srbsku Miroslav Fic, rozhodli jsme se, že spojíme příjemné s užitečným. Přizvali jsme Mirovy syny, aby mohli strávit část prázdnin mimo Srbsko a zároveň aby poznali jiné lidi. Začlenili jsme je k mladým lidem z Izraele, aby měli k sobě své vrstevníky, se kterými se mohou sdílet. Časem se ukázalo, že to byl vynikající nápad, neboť kluci se stali velkým obohacením pro mladé Izraelce, kteří se mnohdy poprvé setkali s tím, že i děti mohou sloužit Bohu a zakoušet jeho blízkost. Také kluci přijali skrze tuto službu velké požehnání a děkovali za příležitost být součástí tohoto díla.

Přípravy se rozběhly a já, jako člověk, který chce mít vše, jak má být, a navíc s předstihem, jsem musel před mentalitou lidí z Izraele kapitulovat. Oni totiž mají na vše víc než dostatek času, některé věci vůbec neřeší a hlavně jsou v naprosté pohodě. Musím říci, že při přípravě tohoto pobytu jsem silně zakoušel, co znamená vstoupit do skutků, které Bůh předem připravil. A opravdu jsem si užíval, jak vše do sebe zapadá a jak je naplněna každá potřeba, která byla s pobytem spojena. Například jsme potřebovali auto pro více lidí a najednou vedle mě stojí člověk z církve a říká mi, že má na zahradě tranzit a že nám jej klidně půjčí. A to jsme ještě nevěděli, že je to přesně ta velikost tranzitu, kterou potřebujeme, protože do jiného typu by se zavazadla Izraelců nevešla. J Nebo jsme potřebovali prostory na setkávání, občerstvení, překlad, fotografa, spacáky, stany, ubytování v Praze apod. a vždy jsme našli otevřená srdce lidí z církve a pohotovou podporu a pomoc. Za to vše patří všem v AC Rožnov p. R. a celému valašskému regionu velké díky. Byl jsem v úžasu, že i počasí Bůh dokonale naplánoval. Bylo až neuvěřitelné, jak bylo celou dobu nádherně. Když pršelo, pak přesně v pauzách mezi programy, takže jsme nic nemuseli měnit nebo přesouvat.

Pobyt jsme naplánovali tak, aby se mohli všichni členové církve co nejvíce setkávat společně s Izraelci a trávit tak spolu co nejvíce možného času. Chtěli jsme být jako rodina, poznávat se, sdílet své příběhy a vzájemně se obohatit. Věřím, že se to alespoň částečně podařilo. Pastor Mazen sám řekl, že vše předčilo jeho očekávání. Byl velmi vděčný, že jsme je přijali, ale ani ve snu nečekal, že vzniknou opravdová přátelství. Prostě jsme se jedni druhým stali velmi drahými.

Mnoho jsme sportovali, zdolávali jsme lanové překážky ve 4–12m, šli jsme dokonce 10 km pěšky na horu Radhošť, což někteří z nich dosud nezažili, ale zvládli to statečně. Nejednou jsme zažili veselou příhodu, kterou způsobila kulturní odlišnost i „neřešení“ věcí, které my rozhodně řešíme. Jsme velmi vděční panu Bartošovi, který celou skupinu ubytoval ve svém hotelu a dotoval náš rozpočet tím, že nám dal více, než jsme byli schopni uhradit. Proto nám občas bylo úzko, když jsme museli mladým vysvětlovat, že na autech, a zvlášť na autě našeho sponzora, se nesedí, a už vůbec se po něm nechodí, že ze záclon se nepletou copánky, které pak chudák paní pokojská musí týden rozplétat.

Občas to bylo i opravdu zábavné. Třeba druhou noc, kdy jsem se vzbudil naštvaně o půl jedné a říkal si, co to jsou za opilci, kteří řvou v noci v sídlišti. Když jsem zjistil, že to jsou naši Izraelci, zvyklí být vzhůru do dvou hodin, byl jsem nakonec rád, že nám je neodvezli na policii za rušení nočního klidu. Další den jsme byli navštívit tábor valašské hlídky Royal Rangers. Na druhém břehu řeky byl ještě další tábor, který už nepatřil k nám, což ovšem jeden náš izraelský mládežník nepochopil. Řídil se asi pravidlem prvotní církve, kde měli všechno společné, a opomenul náš kulturní zvyk zeptat se, když si chci něco vzít. A tak, když zrovna prozkoumával vedlejší tábor a uviděl čokolády, s chutí čtyři snědl. Díky Bohu, že klučina, kterému jsme vysvětlili, že to tady u nás chodí trošku jinak, byl ochoten vše napravit, tak to dopadlo dobře. Táborníci z vedlejšího tábora byli velmi milí a jako dostatečný trest jim postačilo navrácení čokolád a omluva nejen v angličtině, ale poté, co zjistili, že je arab, také v arabštině.

I přes tyto veselé historky z natáčení, které jsou součástí každé misijní práce, byl tento pobyt velmi, velmi požehnaný. Jakoby sám Bůh chtěl dát jasně najevo, že má jasný záměr pro tuto skupinu a nic tomu nezabrání. Při večeru, kdy se sdíleli o Jeruzalému, promítali fotky ze své služby a hráli arabské chvály, jsem vnímal tak hmatatelné pomazání, že jsem prožíval obrovskou vděčnost a vnitřní radost z toho, že můžeme být součástí Božího jednání skrze tyto arabské bratry v místě, kolem kterého se točí dějiny. Zároveň Bůh měnil naše srdce a rozšířil náš pohled nejen na araby, ale také na muslimy kolem nás. Shukry (Šukry), bratr, kterému jsme díky jeho jménu, které jsme si stále pletli s anglickým sugar, začali říkat jednoduše cukr, měl toho večera svědectví o své zkušenosti s muslimy. Mluvil o tom, že již od dětství zakoušel ve svém životě násilí, což ho vedlo k tomu, že násilí oplácel násilím. Také byl muslimy bodnut nožem. V jeho životě rostl strach. Zjistil, že pokud přistupoval k muslimům na základě strachu z nich, v jeho životě rostl jen strach a nenávist. To ho úplně od muslimů oddělilo a znemožnilo mu s nimi navázat jakýkoliv vztah. Když mu Bůh ukázal, že jeho postoj je špatný, začal k nim přistupovat jinak. Jakmile jim odpustil, co mu provedli, překonal svůj strach Boží láskou, začal muslimy milovat a projevovat jim milosrdenství. Jeho srdce naplnila Boží láska a dnes má mezi muslimy kamarády, se kterými hraje fotbal. Boží slovo říká, že „láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce“. Proto nás také povzbuzoval, abychom nepropadali strachu z muslimů mířících do naší země, ale abychom to vzali jako výzvu, jako příležitost pro projevení Boží bezpodmínečné lásky. Příležitost, kterou bychom nikdy nedostali, kdyby oni zůstali ve své zemi obklopené násilím. Je jen na nás, jestli budeme sytit v našich srdcích strach z muslimů, který vypůsobí ještě větší strach a uzavře nám tím přístup k nim, nebo jestli k nim budeme přistupovat na základě Boží bezpodmínečné lásky, která pak v nás bude růst a sílit a otevře nám tím cestu pro vztahy s nimi a sdílení evangelia.

Při nedělní bohoslužbě jednal Bůh také úžasným způsobem. Patrik Fic měl svědectví o svém obrácení a úskalích přechodu z dětství do puberty a Bůh jej tak mocně pomazal, že se nám mladí Izraelci začali skutečně obracet. Musím uznat, že nebýt obrácen, tak neváhám ani vteřinu. Byl to úžasný čas, kdy jsme mladým vysvětlovali evangelium a modlili se s nimi a oni opravdu přijímali z Boží ruky milost za milostí.

Vrcholem pro mne byl večer modliteb a chval za Izrael, kde jsme připomněli těžký život a utrpení židovského národa. Mazen pak zmínil i těžkou situaci arabů a křesťanů v Izraeli. Společně jsme chválili Boha a vyhlašovali jeho vítězství nad Izraelem a modlili se za potřeby židů, muslimů i křesťanů. Nejsilnějším bodem toho večera byl okamžik, kdy jsme vyjádřili našim izraelským sourozencům, že se stali drahými našim srdcím a že vnímáme jako výsadu mít podíl na tom, co Bůh bude skrze jejich životy v Jeruzalémě dělat. Požádali jsme je, jestli jim můžeme požehnat a jako sbor je znovu vyslat v síle Ducha svatého, aby přinesli vláhu tam, kde je země vyprahlá a stali se tak potůčkem, který se promění v řeku a zaplaví místa, ve kterých slouží Boží láskou, požehnáním a novým životem. Souhlasili bez váhání. Při těchto modlitbách jsem měl pocit, jakoby nebe sestoupilo na zem, bylo to úžasné a mocné. Přišlo dojemné loučení s církví, protože další den nás čekal odjezd na Kristfest, kde Mazen a Shukry sdíleli s mladými lidmi z celé ČR stejné poselství, jako na Valašsku. Večerní chvály a modlitby za ně byly opět velkým povzbuzením a vzpruhou pro celý tým. Nejvíce si však večeru užíval pastor Mazen, který mi připadal jako malé dítě, které si rozbalí vytoužený dárek a chce si jej dosyta vychutnat.

Poslední den před odletem jsme strávili v Praze. Snad každý Izraelec chce vidět Prahu, a tito mladí nebyli výjimkou. Myslím si, že si všichni pobyt v Praze užili. Někteří měli více radosti z obchodů než z historie a krásných výhledů, ale to už jsme zažili v Ostravě, když uviděli Shopping park, mysleli jsme, že to někteří pod přílivem radosti snad ani psychicky neunesou.

Poslední den byl nejtěžší, protože jsme se museli rozloučit. Tolik jsme se sblížili a tolik nám na nich záleželo, že nebylo jednoduché přijmout, že to končí.

Měli jsme různá očekávání, která Bůh během pobytu změnil a dal nám poznat, co nejvíce tito mladí lidé potřebují. Věříme, že to nejvíce, co měli tito mladí lidé prožít, bylo a je, aby zakusili opravdový zájem, lásku a přijetí, které ve svém okolí neprožívají. Dále, aby zakusili hmatatelným způsobem Boží blízkost a byli v úžasu z toho, jaký Bůh je, jak jsou pro něj velmi drazí a vzácní a že má pro jejich život důležitý úkol. Aby byli světlem a solí Palestincům, kterých žije v Jeruzalémě – starém městě okolo 12 000, a mohli tak vzbudit žárlivost u svých židovských bratří, kteří, když uvidí Boží království přicházející v moci a slávě mezi Palestince, začnou přemýšlet o Mesiáši, spadne jim závoj, který mají před očima, a dojdou také milosrdenství. Budou v úžasu z toho, co sami uvidí, uslyší a s čím se budou moci hmatatelně setkat.

Máme naději, že jsme svůj díl podpory těchto drahých sourozenců z Jeruzaléma s Boží pomocí naplnili. Jsme vděční, že jako církev můžeme mít podíl na tom, co se nyní děje v Jeruzalémě mezi Palestinci. Máme radost, že se mladí Izraelci mohli vrátit na své působiště, místo, kam je Bůh povolal, v nové síle a povzbuzení, že na to nejsou sami. Věříme, že to byl pouze začátek naší podpory Izraele a těšíme se společně, co Bůh dále připraví a jak nás povede do budoucna.

Pamatujte prosím ve svých modlitbách na Mazena a jeho skupinu mladých, moc to potřebují.

S přáním, aby byl Bůh oslaven nejen v našich životech, ale i skrze naše životy,

Robert Oslanec

AC Rožnov pod Radhoštěm