Jak se díváte na důležitost mladé generace pro letniční hnutí?
Jak cestuji po světě, vidím i církve, které zaměnily učednictví dětí za zábavu a hry. My však klademe důraz právě na učednictví, od mladého věku učíme děti misii, jak žít životem, který se Bohu líbí, vyučujeme je biblickým pravdám. Americké AoG má mnoho pastorů na plný úvazek pro dětskou službu, teenagery i mládež. Sám mám 18letého vnuka na střední škole, který k Pánu přivedl už asi pět spolužáků. Děti, které motivujeme a vyučujeme, se stávají evangelisty a misionáři. Povzbuzujeme je, aby se účastnily našeho národního festivalu umění, kde je více než stovka kategorií např. ve zpěvu, kresbě, fotografii a kázání. Dále vysíláme děti na krátkodobé misijní výjezdy. Učednictví je více než jen: „Na, tady máš knihu a uč se!“ Spíše s nimi věci děláme. Pokud se dnes zcela programově nezaměříme na práci s dětmi, zítra nebudeme živou církví.
Jak jste se setkal se svou manželkou?
Oba jsme studovali společně jeden rok na vysoké. Já jsem šel na postgraduální studium, a když jsem se vrátil, Jewel učila na škole, ale chodili jsme do stejného sboru. Když jsem ji tam uviděl, dal jsem se s ní do řeči a pak jsme spolu mluvili po každé bohoslužbě asi osm týdnů. Vždy jsme se rozloučili, a jak jsem kráčel ke svému autu, říkal jsem si, že je tak hezká, že se mnou by určitě nikam nikdy nešla. Proto jsem se ostýchal ji někam pozvat. Nicméně jsem se nakonec přece jenom odvážil, o dva týdny později jsem ji požádal o ruku a za dva měsíce byla svatba. V prosinci letos oslavíme 50 let spolu!
Odmalička jste křesťanem, prožil jste někdy nějaký zvrat, který by vás postrčil více k Bohu?
Myslím, že ani ne, měl jsem pár osobních krizí víry, ale spíše byl můj život stabilní. Kolem roku 1991 naše dcera, máme dvě děti, odešla od Boha, začala žít s nevěřícím. To bylo opravdu těžké, i když jsme ji samozřejmě milovali dál. Vzali se, o pár let později se dcera k Bohu vrátila, dokonce i on, sekulární Žid, se obrátil a stal se tak prvním křesťanem v celé jejich rodině. Dnes je služebníkem v AoG a pracuje v Convoy of Hope (humanitární organizace, pozn. red.). V životě člověka jsou období, kdy nezbývá než kráčet jako mudrci za hvězdou, která pouze určuje směr, a když zmizela, museli pokračovat tím směrem, kterým naposled ukázala. Pár takových období, kdy nezbývá než vytrvale jít, jsem v životě zažil.
Jaký byl největší zázrak vašeho života?
Uzdravení mé sestry v době, kdy se mí rodiče vrátili z misie v Číně a pastorovali v Pensylvánii. Sestra šla na biblickou školu, měla velmi silné brýle, „popelníky“. Na jednom oku měla jen 20 %, na druhém 50 % zraku. Během jednoho probuzení se modlila vepředu a slyšela uvnitř hlas: Sundej brýle, Doris. Tehdy se ještě letniční modlili za brýlaté… :-) Pak znovu: Sundej brýle. Ale Doris nechtěla. Potřetí slyšela: Doris, sundej ty brýle. A najednou měla vidění Krista na kříži, pak jak vztahuje ruku a trochou krve si potírá oči. Ve skutečnosti, aniž by si to uvědomovala, sundala brýle a hodila je na podium. Když vidění skončilo, otevřela oči a dokonale viděla. Pamatuji si ji, byl jsem ještě dítě, když tehdy přijela z biblické domů, jak se celá proměnila, bylo to viditelné na celé její osobnosti, nejen na očích. Sama se považovala za nehezkou, což s těmi tlustými brýlemi byla pravda, ale teď byla krásná, zářící. A ten zázrak, ten nemohl nikdo zpochybnit.
Je něco, z čeho jste zklamaný? I když jste Američan… (smích)
Jasně, pokud chybí dostatečná teologická hloubka, pak to vede k předůrazněné víře, předůrazněnému učednictví, předůrazněné milosti, která posouvá hranice, hnutí prosperity. Rád zůstávám v centru Bible, protože ty hlavní věci jsou prosté. Na druhé straně je zase zákonictví – nic nesmíš! Ti zase nevystrčí nos a neevangelizují, protože všechno kritizují. Hledejme rovnováhu a pochopení jak milosti, tak zodpovědnosti.
Jak byste nás povzbudil, když naše evangelizace postrádá Boží moc?
Jsou dva druhy víry: Víra, která mění okolnosti, a víra ve vytrvalosti. Tedy, i když se mění okolnosti, Bůh vás v nich proměňuje, když vytrváte. Ř 5,3: Chlubíme se i utrpením... To není žádný masochismus. Ani v Pavlově životě Bůh neměnil všechny okolnosti, ale utrpení přineslo vytrvalost, ta změnu charakteru, což vypůsobí naději, která nezklame. Vidíme zde čtyřfázový proces. Pokud jím párkrát projdete a opět přijde první fáze utrpení, víte, že to ve vás vypůsobí naději, takže si vlastně můžete sáhnout do budoucnosti a uchopit tu radost z toho, co přijde. U nás ve Státech máme hodně hnutí víry, která vás obviňuje, že je hřích ve vašem životě, pokud nejste ihned uzdraven, nebo že máte málo víry. Jednou jsem navštívil jednu sestru v nemocnici, která byla zničená po návštěvě zastánců hnutí víry. Byla smutná, že nejenže je nemocná, ale ještě si za to může sama. Řekl jsem jí, že buď Bůh odejme její břemeno, nebo jí dá sílu ho nést.
Já vím, že jsou v Bibli případy, kdy byli uzdraveni všichni, ale myslím si, že i ten muž v Krásné bráně tam sedával, když Ježíš chodil do chrámu. Vždyť tam ležel každý den. Toto musíme nechat na Pánu.
Někdy se nám nedaří jít v jednotě ani ve skupině vedoucích besídek. Jak to děláte, když vedete různé vedoucí různých ras na různých kontinentech?
Zodpovědnost vedoucího je vést k jednotě, ne k rozdělení. Máme nádherný Žalm 133: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. (Toto se děje při pomazání nejvyššího kněze, takže vlastně jednou za život!) Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.“
A Chermón je od Siónu asi 300 km, takže ve skutečnosti tam žádná rosa nedolétne. Co nám tedy tento žalm říká? Že jednota je tak nádherná právě proto, že se děje zřídka, buď jednou za život, nebo vůbec. (smích)
Lidská přirozenost má sklony k rozdělení, kdy hledáme chyby na tom druhém. Mojí zodpovědností je však budovat jednotu v těle Kristově.
Jaká je vaše vize nebo největší přání pro AoG?
Rád bych dobře dokončil běh, je mi 74. Viděl jsem za svůj život značný růst AoG. Narodil jsem se v roce 1941, a když se tehdy sešlo sto lidí na velikonoční bohoslužby, to už bylo něco! Dnes máme i církve, které mají 20 tisíc lidí. U nás v USA máme za cíl zasáhnout všech 33 tisíc obcí, aby v každé z nich byla zdravá církev. Zatím ji máme jen ve 13 tisících, takže nás ještě čeká spousta práce. A upřímně musím přiznat, že ne všech 13 tisíc je zdravých.
Myslíte, že aktuálním hlavním úkolem evropských křesťanů je zasáhnout uprchlíky?
Myslím, že hlavním úkolem je zasáhnout všechny lidi, ať jsou to imigranti, nebo místní. Už není ani Řek, ani Žid, ani otrok, ani svobodný. (Kol 3,11) Nicméně je to pro nás výzva, jelikož všechny studie potvrzují, že když člověk musí opustit domov, je nejvíce otevřen na evangelium, ale jen do té doby, než se znovu adaptuje, než zapustí kořeny. Přesto by tato misie neměla nahradit evangelizaci našich místních sousedů.
Jak vypadá váš běžný pracovní týden?
Nemám běžný pracovní týden. (smích) Cestuji tak 160 dní v roce. A když jsem doma, mám pořád s někým setkání, jen zaměstnanců máme kolem osmi set. Mám čtyři sekretářky, spoustu mailů, povinností. Jsme rozděleni do 67 distriktů, každý je nějak propojen s mojí kanceláří. Nikdy se nenudím, to mi věřte. Ale baví mě to, i manželka, když mluvím o důchodu, vždycky říká, že bych se akorát nudil. Mám to moc rád a považuji to za Boží dar.
Děkujeme za povzbuzení, rozhovor i váš čas. Kéž vám Pán mocně žehná!
