Právě z toho důvodu, co sami zažili, co viděli, co slyšeli a co správně vytušili, se na jaře 1944 rozhodli Vrba s Wetzlerem dál už nečekat a ve spolupráci s místním odbojovým hnutím vymysleli a realizovali nejsmělejší plán útěku z nejpřísněji kontrolované továrny na smrt v dějinách. Vybaveni pouze malou mapkou vytrženou ze školního atlasu a vyzbrojeni dvěma malými nožíky, vydali se na sto padesát kilometrů dlouhou cestu na Slovensko do Žiliny. Pěšky, bez jídla a pití, místy do pasu v závějích sněhu, utíkajíc před střelami německé hlídky, spoléhajíc na svůj instinkt a posléze i na pomoc venkovanů. Dokázali nemožné – za tři týdny se dostali až na ústředí Židovské rady v Žilině, kde ve sklepení, za všeobecné nedůvěry místních, každý v jiné místnosti, sepsali detailní třiceti dvou stránkovou zprávu o tom, co se ve skutečnosti děje s židovskými transporty vypravovanými směrem „na východ“.

A tak kráčíme, nejstaršímu účastníkovi je 74 a nejmladšímu necelých 15 let. První den pochodu se k nám přidává několik mladých lidí na invalidních vozících se svými asistenty z Jedličkova ústavu. Máme před sebou 34 km, než dorazíme na místo prvního noclehu. Jsme v Pisarzowicích, polské vesnici, kde Vrba s Wetzlerem poprvé požádali o pomoc venkovské obyvatele. Čteme úryvky z knihy Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi, a tím si připomínáme dobové reálie. Večer si pak vychutnáváme polskou pohostinnost a pokračujeme v rozhovorech započatých přes den.

A tak to pokračuje dalších pět dní – přes den společně kráčíme po asfaltkách i nezpevněných horských stezkách, překonáváme vrchy Malých i Slezských Beskyd, bavíme se o historii i výzvách současnosti, pomáháme si, více se poznáváme. Jsme tu mladí i staří, muži i ženy z různých koutů zeměkoule a s různými životními zkušenostmi. Všichni rádi využíváme služby našich skvělých polských průvodců a průvodkyň i jejich dobrovolných pomocníků. Svá těžká zavazadla svěřujeme do péče doprovodných vozidel, na která také spoléháme ve chvíli, kdy už naše tělo prostě řekne dost. A těšíme se, až večer složíme svá unavená těla do postelí. Uvědomujeme si, že Vrba s Wetzlerem tento komfort neměli.

Společných zážitků je víc než dost, navíc nám po celou dobu přeje počasí – takže se všichni živi, zdraví a šťastní dostáváme do cíle naší cesty – do Žiliny, kde je celý Memoriál zakončen slavnostním večerním kulturním programem za bohaté účasti veřejnosti. A příští den nás čeká ještě odborná vědecká konference věnovaná problematice holocaustu v širších historických souvislostech.

Vrba-Wetzler Memorial 2015 končí, a my už připravujeme jeho další ročník – tradice je založena! Přidáte se?