Jaké je vaše nejoblíbenější české jídlo?

J: Polévka. Nevadí mi, která, ale chutná mi všechno.

S: To je těžká otázka. Polévka taky, medovník, protože nemám chuť na velmi sladký jako v Americe, je moc sladký, ale tady ne. Nejlepší cokoliv s tvaroh. (smích)

J: Šáteček! To je moje nejoblíbený jídlo.

A nejhorší jídlo?

J: Nikdy jsem neměla nic špatně tady.

S: Musíš se zeptat našich dětí. (smích)

Pak už tedy rozhovor vedeme v angličtině, i tu je třeba procvičovat. :-) Pojďme na to: Kdy vás Bůh povolal do ČR a proč zrovna do ČR? Slova se ujímá Steve, který doslova rozpráví celým tělem. U každé odpovědi vnímáme jeho nadšení a nasazení pro věc: „Žili jsme v Belgii jako krátkodobí misionáři, ale cítili jsme, že nás Bůh volá někam jinam. Mluvili jsme o tom s našimi mentory, přemýšleli o Německu, Rakousku, ČR a dalších místech, kde hledali misionáře. To bylo asi před deseti lety.“ Aha, takže z Belgie přímo do Česka… „Ne, ne, tak to nebylo,“ kontruje Steve, „vrátili jsme se do Států a zažádali o plný statut misionáře. To je proces na několik let. Během té doby jsem se vrátil ke svému původnímu poslání – práci se studenty na vysokých školách. Také jsme se modlili za Jennifer, aby získala práci učitelky. A stal se zázrak: Na jediné střední škole v okolí šla do důchodu učitelka francouzštiny a Jenny hned dostala práci. Mezitím jsme sháněli podporu a po pěti letech jsme se ocitli zde.“

Už jsme mluvili s několika AoG misionáři, ale ještě jsme se nezeptali, jak se vlastně člověk misionářem AoG může stát. Co všechno předchází jeho ustanovení? Dovídáme se, že základem je povolání Duchem svatým, rozhovor s pastorem, který, vnímá-li to podobně, kontaktuje vedoucího oblasti pro misii. Steve pokračuje: „Texas je rozdělen do tří oblastí – distriktů, každá má někoho, kdo je zodpovědný za veškerou misii, ať místní nebo zahraniční. Absolvujete s ním pár rozhovorů, a když vnímá, že je to od Boha, podepíše a odešle vaši žádost do centrály AoG ve Springfieldu na odbor zahraniční misie. Vyplnit dotazník trvá tak dva tři dny – popisuješ své charakterové vlastnosti, finanční historii, jak dokážeš zacházet s penězi, jestli nemáš dluhy apod. Pak tě pozvou na první ze tří návštěv. Na první návštěvě projdeš lékařskou prohlídkou, fyzickými a psychologickými testy. Podruhé se setkáš s lidmi jako Jim Sabella a Greg Mundis, kteří mají na starosti oblast, ve které máš sloužit. A nakonec proběhne veliký pohovor s lidmi zodpovědnými za misii – Jak ses znovuzrodil, jak prožíváš Boží volání atd.

Pokud jsi schválen, dostaneš potvrzení, které tě opravňuje začít si shánět finanční podporu. No a ještě musíš absolvovat čtrnáctidenní kurz přípravy na misii, který zahrnuje podmínky, postupy a povinnosti, které budeš jako misionář AoG mít. Pak navštěvuješ sbory, lidi, sháníš finance – to je individuálně dlouhé. Celkově potřebuješ tři potvrzení: že jsi fyzicky schopen cestovat, máš dostatek financí na pokrytí nákladů a veškerých výdajů a že máš víza. Teprve teď můžeš vyjet na misii jako vyslaný misionář AoG většinou na tři, čtyři roky.“ Tak to je něco, tato neuvěřitelná procedura v nás vzbuzuje respekt vůči všem misionářům AoG, kteří slouží nejenom u nás, ale kdekoli na světě. Je zjevné, že AoG misionářem nemůže být jen tak někdo, ale že jsou to opravdu lidé s jasným povoláním a rozhodnutím sloužit, kam je Bůh posílá. Nějak si promítám v hlavě, jestli bych prošla… Není zde prostor pro nějaké chvilkové nadšení, nějaké emoční vzplanutí. Tito lidé jsou jasně odhodlaní. Mají jasný cíl a přesné vědomí svého povolání. V duchu smekám.

Jenže, my jsme slyšeli o ustanovených misionářích, o přidružených misionářích atd. Jaká je vlastně „misionářská hierarchie“? :-) Steve nám do problematiky vnáší světlo: „Pokud jsi doma v církvi nebyl již ustanoveným služebníkem nebo jsi nesloužil v nějaké službě jiným kulturám, mohou tě poslat jako tvz. přidruženého misionáře na dvouletou praxi. Spadáš pod dohled jiného, již vyslaného misionáře a cílem je, aby sis to vyzkoušel a získal zkušenosti. Také nepotřebuješ takové finanční krytí. Pak se vrátíš, projdeš znovu částečným procesem schválení, získáváš podporu a pak můžeš vyjet na misii samostatně. My jsme v Belgii byli přidruženými misionáři.“

Takže dobrá, Cuttinovi se tedy stali misionáři na plný úvazek u nás v ČR, nyní sondujeme, jaký je cíl jejich služby. Nedalo nám se nezeptat, jak jsou v naplňování tohoto cíle úspěšní. Jsme klasičtí Češi. :-) Steve je beztak na českou skepsi zvyklý a v pohodě odpovídá: „Na této straně věčnosti neexistuje dokonalost, takže nevím, jak budeme úspěšní. (smích) Svá srdce máme u práce se studenty. Rádi bychom nabídli českým studentům možnost poznat Krista a chodit s ním, nechat se jím povolat. Jestli se nakonec stanou misionáři? Nádhera! Stanou se pastory? Skvělé! Učitely milujícími Krista někde na škole? Úžasné! Náš cíl je pro letošek zatím malý – mít tři studenty a tři studentky, kteří by k nám chodili na skupinku. To by byl úspěch. Dalším postupným krokem je, aby si oni našli další tři, kterým by předávali to, co my dáváme jim. Studentům také nabízíme konverzaci v angličtině, což nám pomáhá s nimi navázat kontakt.“

Život v jiné zemi s sebou nese nové zkušenosti. Příjemné či negativní. „Jaký největší kulturní šok jste zažili?“ vyzvídáme. Tentokrát se slova chopila Jennifer: „Nejhorší je, když nevíš, jak se chovat, aby se to v daný okamžik hodilo. I tady v Olomouci je to jiné než v Praze. Jednou jsem v Praze jela autobusem z hodiny češtiny s ročním dítětem. Bylo v kočárku, unavené, hladové. Začalo tak strašně hlasitě plakat, že řidič zastavil autobus a přišel ke mně. Začal mi něco česky povídat, strašně jsem se styděla a nejhorší bylo, že jsem mu vůbec nerozuměla! Kdybych rozuměla aspoň slovo. Asi říkal něco o dudlíku, jenomže tohle naše dítě nikdy nebylo dudlíkové. Celý autobus na mě zíral, cítila jsem se hrozně, nevěděla, co dělat…“ Steve doplňuje, že největší šok zažívají asi jejich děti. Chodí sice do anglické školky, ale anglicky mluví jen učitelky, ostatní děti ne.

Věříme, že život v České republice nejsou jen negativa, a proto se následující otázka nabízí sama. Co se Cuttinovým u nás líbí? „Veřejná doprava, ta je skvělá. Taky mě fascinuje, jak jsou zde lidé soběstační, dokáží si všechno sami opravit, vypěstovat…,“ vypočítává Jennifer. Steva okouzlilo naše počasí, kupodivu. Je zvyklý jen na dvě roční období, a my je tu máme hned čtyři! „Myslím, že i dětem se tu líbí, i když jim chybí prarodiče. Ale život je zde klidnější. V USA jsme cestovali od církve k církvi, někdy bylo naším domovem auto. Zvláště Aidenje domácí typ, Gavin má rád každodenní režim,“ doplňuje Steve a jedním dechem dodává: „Češi jsou moc fajn, jen jsou více uzavření. Ale zato jsou upřímní a nepoužívají tolik expresivních výrazů.“ Jennifer se coby učitelka cizích jazyků vyjadřuje k češtině: „Čeština je strašně těžká, myslela jsem, že mi půjde rychleji, když už je mým čtvrtým cizím jazykem… Ale líbí se mi, když se hezky vyslovuje.“

Když už se náš rozhovor točí okolo misionaření, zajímalo nás, co to pro ně osobně znamená být misionářem. „Především být pokorní. Je to čest a zároveň je nepochopitelné, že si nás Bůh chce použít. Nejsme žádní extratalentovaní lidé, přesto si Bůh používá naše nedostatky,“ říká Steve a Jennifer zakončuje slovy: „Taky to znamená lidi milovat a učit je milovat druhé jako Kristus.“

Ze své zkušenosti by misionáři–začátečníkovi doporučili nemít žádná očekávání, aby jednoduše byl tam, kde ho chce mít Bůh. A zejména, aby se naučil jazyk země, jak nejrychleji mu to půjde. Za druhé, aby si s sebou vzal kromě Bible pět deset knih, které mu pomáhají udržovat si vášeň pro Pána. Přijdou totiž dny, kdy se bude cítit vyprahlý. Za třetí, aby byl vděčný a nemyslel si, že je spasitelem té země.

Na závěr obligátně odbočujeme k českým vánočním tradicím. Pro Cuttinovy, coby Američany, je dost velkým překvapením náš Mikuláš. :-) „Převléct se za anděly a démony, strašit děti, to by vyděsilo i mě,“ směje se Steve. Doma dětem říkáme, co Vánoce opravdu jsou. Američani mají Santu, my se ho snažíme dětem přeložit jako pozitivní vzor v obdarovávání ostatních. Snažíme se jim vysvětlit, že to je jen kultura, ale pořád odkazujeme na Ježíše, který je skutečný. Koncept Ježíška se nám nevysvětluje moc snadno. Vždyť jim říkáme, že Kristus zemřel a byl vzkříšen, ne že je miminko… Líbí se nám ale tradice kapra, kterého si dáte do vany. Děti to mají tak rády, chodí se na něj dívat, mají svého kapra ve vaně… A vánoční trhy jsou krásné, ty vůně, barvy, světýlka. Zde u vás je to vánočnější než u nás v Texasu.“

Hodinové ručičky neúprosně běží a my musíme zase „popojet“. Rádi bychom ještě vyzvěděli, za co se můžeme jako církev za Cuttinovy přimlouvat. „Za naši rodinu, za kluky, za zdraví a ochranu. Náš nejstarší syn touží po kamarádovi, jen musí mluvit česky. Aby věděli, že jsou tady přijati. Aby nám šla čeština, abychom měli čas se jí učit ve škole. Aby Bůh poslal studenty, kteří se obrátí ve svém čase a svým způsobem…“ vypočítává hlava rodiny.

Chceme se už rozloučit, ale v tom nás napadne se ještě zeptat, jak vypadá normální pracovní den misionáře. Jennifer se rozpovídá a my máme možnost nahlédnout trochu pod pokličku misionaření: „Ráno máme s dětmi chvíli nad Biblí, pak Steve a já jdeme na univerzitu na hodinu češtiny, oběd. Dvakrát týdně máme konverzační skupinku, Steve má přes skype různé plánovací schůzky nebo papírování, které zabere tak 30 % času – musí pravidelně podávat hlášení do ústředí, posílat finanční výdaje týkající se misie, které se musejí přeložit, převést na dolary apod. Já učím děti doma. Pak jezdíme na setkání evropských misionářů, spolupracujeme s M. Pencem a P. Rattayem. Organizujeme příjezd misijních týmů, letos přijedou čtyři od května do června...“ Tohle už zjevně začíná být pole Stevova zájmu, který nás hned zasvěcuje do svého nejnovějšího projektu – svinovacího náramku Nové generace na ruku s 8 Gb USB připojením. „Na náramku je nahrané, jak se stát křesťanem, jak růst ve víře, nápady, jak zasáhnout kamarády, atd. Peníze na tyto náramky vybraly děti z besídek v Americe, což je úžasné. Dávaly mince na misii a vybralo se 4 000 dolarů na náramky, které rozdáváme. Připomíná mi to, že potřebujeme dětskou víru, abychom sloužili. Realizace, výroba, překlad a ruční nahrání všech pěti set kusů také zabralo hodně času,“ uzavírá Steve.

Tak a už zbývá čas jen na závěrečnou modlitbu. Po ní se s milým manželským párem loučíme obohaceni o náramky NG a potěšeni, že jim naše domácí marmelády přišly vhod. Ať jsou požehnaní v každém svém díle a ať se nám ta Olomouc konečně začně obracet. :-)

–j+ib–