Ve 13 letech jsem na křesťanském táboře přijala Ježíše do svého života. Po návratu domů jsem se rozhodla, že se nechám pokřtít a že chci Boha naplno následovat.
Jak ale každý víme, tento svět a lidé kolem nás nám nabízejí mnoho možností, jak žít jinak, jak Boha nahradit a jak si najít „jiného boha“. Začala jsem se kamarádit především s nevěřícími lidmi a přizpůsobovala se jejich způsobu života, až jsem na Boha úplně zapomněla. V mém životě se však později objevovalo mnoho situací, kdy jsem se pro Boha rozhodovala znovu a znovu, ale mé motivy nebyly jednoznačné. Setkala jsem se s mladými lidmi, kteří byli zapálení pro Ježíše, a chtěla jsem to taky. Spoléhala jsem se však příliš mnoho na lidi, a ne na Boha. Církev a vše, co k ní patří, pro mne začala být důležitější než můj osobní vztah s Ježíšem. A jak mi jistě potvrdí každý člověk, který v životě někoho ztratil, být pevný v Bohu, když se všechno hroutí, je zkouška, ve které ne každý z nás obstojí. Já jsem se znovu ocitla v neskutečném chaosu a vzdoru, který byl ještě horší než předtím. Vše, v co jsem doufala, mne zklamalo a ten, kdo tu pro mne pořád byl, na toho jsem zcela zapomněla a ze všeho ho obvinila. Tady začaly mé potíže s potravou.
Bylo to období, kdy jsem se začala nenávidět a chtěla jsem se trestat za to, jak jsem dopadla.
Nejdříve jsem si nastavila přísnou dietu, začala jsem cvičit a změna, která nastala, byla velice příjemná. Zhubla jsem velice rychle, protože jsem nikdy neměla problémy s nadváhou a své okolí jsem inspirovala svou silnou vůlí a odhodlaností „žít zdravě“. Jak se však stává nadšeným dietářům, hubnutí na vlastní pěst se mi vymklo z rukou.
Anorexie přišla tak tiše a nenápadně, že jsem si toho nevšimla ani já. Za pár měsíců jsem vypada jako chodící mrtvolka a z původního uznání ze strany přátel, zbyla jenom lítost a starost o mou osobu. Už jsem ani nevěděla, proč to dělám. Anorexie se stala tzv. našeptávačem a zdviženým prstem, když ji nebudu poslouchat. Byla jsem nešťastná a nenáviděla jsem se ještě víc. V tom nejhorším okamžiku, když už jsem si myslela, že mi není pomoci, jsem si znovu vzpoměla na Boha a na to, jak mne má rád. Prosila jsem ho o pomoc a On odpověděl. Většina lidí z naší církve se za mě modlila a největší podporu jsem zažívala ze strany rodičů a našeho pastora. Největší zádrhel však nastal opět u mne. Anorexie je psychické onemocnění a vzdát se tohoto stínu v životě je opravdu těžké rozhodnutí. Mohl se za mne modlit třeba celý svět, ale já jsem to Bohu prostě nechtěla dát.
Jednou večer k nám přišel náš pastor a modlil se s našimi. Když už chtěl odejít domů, prožil, že mi má něco říct a že se mi to možná nebude líbit. Řekl mi, že já sama se musím rozhodnout a když to Bohu nevydám, když mu nedovolím, aby mne uzdravil, nemůžu to od něj očekávát. Bůh nás do ničeho nenutí a je jen na nás, jestli ho k sobě pozveme, jestli mu dovolíme, aby v našem životě něco změnil. V ten moment mi to došlo a rozhodla jsem se, že chci být zdravá, být normání, že chci znát svou hodnotu. A Bůh to pro mě udělal. Uzdravil nejen mé tělo, ale i mou duši. Anorexie se nedá vyléčit přes noc, ale dnes už mohu říci, že jsem zdravá a miluju jídlo, mám ráda sama sebe a jsem spokojená s tím, jak mne Bůh stvořil. Po této zkušenosti jsme prožila ještě mnoho pádů, ale vždy vím, kde je můj domov a kam je nejlepší se vrátit.
SK