K aktivitě „Islám v ČR nechceme“
Dovoluji si nabídnout svůj pohled do diskuze o islámu v ČR. Chápu obavy či strach z radikálů nebo změny naší země i Evropy. Co však zůstává, je muslim, a ten potřebuje spásu jako jakýkoli jiný člověk pod sluncem. Odmítat islám je v pořádku, otázkou je, jak. Pokud budeme jako křesťané hlasitě odmítat islám, muslimům tím sdělujeme jen jedno poselství – zavíráme si k nim dveře a v jejich očích jim upíráme možnost spásy. Historie církve je prodchnuta upíráním spásy nekřesťanům a oni (jinověrci) tuto zprávu pochopili. Nečekají od nás nic jiného. Pokud budeme veřejně hlásat, že tu islám nechceme, půjdeme dále ve stejných šlépějích. Nemůžeme potom čekat, že nám budou muslimové nakloněni či nám budou dokonce naslouchat v otázkách víry. Sami si k nim zavřeme cestu. Oni jsou muslimové a náš odmítavý postoj k islámu jim sděluje jen jedno – odmítáme je samotné, takové, jací jsou.
Navrhuji se nezapojovat do hlásání anti-islámské propagace jakéhokoli druhu. Ztrácíme tím cestu k nim samotným, jejich srdcím. Představte si, že by křesťané chodili po ulicích a hlásali – „pohanství tu nechceme“ nebo „mamon tu nechceme“, nebo postmodernismus, ateismus atd. Tušíme, že tento způsob nikoho nezíská. Co tedy očekáváme, že způsobí naše veřejné odmítání islámu?
Synové Izmaele až podnes volají v duchu jen po jednom – možnosti býti syny požehnání, právo být Božími dětmi. Dělají to lidsky, bez ducha poznání, ale hledají. Jak se zachová církev? Na základě čeho jsme my, původem pohané, získali Boží přijetí? Věříme, že na základě milosti. A na základě čeho je mohou získat oni? Na stejném základě! A k čemu poslouží, že budeme soudit a odsuzovat jejich víru a přesvědčení a poukazovat na jejich radikalismus nebo nedostatky? Tak je přece nemůžeme získat pro slavné evangelium, které přijímá hříšníka. Copak nás získali pro Krista odsuzováním a kritikou? Nebylo to naopak přijetí a služba křesťanů?
Nemáme a neměli jsme před nimi žádné přednosti, na základě kterých máme být přijati před Bohem. Všichni jsme přijati na základě milosti v Kristu. Tak byla dobrá zpráva předána nám a k tomu jsme také povoláni – volat k trůnu milosti ostatní. Kritiku a odsouzení nechejme světu, ten se toho zhostí sám, my jsme tu ke kázání evangelia a dobrým činům.
Co uděláme? Budeme chránit české území (či Evropu), nebo kázat evangelium?
Jestli chceme chránit náš prostor, potom se připojme ke všem iniciativám za naši obranu. Pokud chceme kázat evangelium, buďme vděčni za příležitost to dělat – máme tu lidi, kteří jej mají slyšet. Já jsem občan nebe, které bránit nepotřebuje, a proto jsem volný ke kázání evangelia. Navíc, o tomto světě dobře vím, že spěje k zániku. Proč bych bránil něco, co nemá trvání? Jsem tu jako vyslanec, který má úkol a zodpovědnost. A radostnou!
O nás je psáno, že máme občanství v nebesích (Fp 3,20). A odtud je nám dáno naše postavení i smysl života tady – daleko od domova. Jsme tu jen nakrátko a očekává se od nás, že budeme shledáni věrnými, nic jiného. Mám radost z toho, že více a více bratří a sester vidí tohle slavné povolání, ničeho se nebojí a angažují se v životech hostů, kteří sem přicházejí. A nechávají tak tento svět být s jeho starostmi…
Bratr Pavel