Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Projekt Pašije 2016

Napsal(a)   úterý, 15. březen 2016 08.47

(rozhovor s autorkou Pašijí Jaruškou Bekovou, AC Kroměříž, stanice Olomouc)

Poprvé jsem se o Pašijích dozvěděla vloni na velikonoční bohoslužbě olomouckých církví, ale prý je to tvůj dlouhodobější projekt. Mohla bys čtenářům přiblížit, kdy se zrodila myšlenka tohoto představení?

Asi tak před 15 lety. Tehdy jsem se zamýšlela nad evangeliem Jana a snažila se vžít do toho, jak se cítili lidé, kteří byli součástí velkého Ježíšova příběhu. Asi stěžejní pro mě bylo, co musela prožívat Ježíšova matka Marie – to byla i jedna z prvních písní, které vznikly. Jaké to bylo, stát pod křížem a dívat se, jak jí umírá syn. Druhou byla písnička Vjezd do Jeruzaléma, a to už se mi v hlavě začal skládat celý příběh a rodila se ohromná touha složit něco většího. Je pravda, že jsem nikdy neměla úplně konkrétní představu takového megapředstavení, ale už od počátku jsem měla v sobě představu celku, sbor, nástroje. :-)

Potom přišla realizační fáze, kdy přibývaly další písničky, a přemýšlela jsem, co s tím. Tady bych chtěla podotknout, že kdykoliv má člověk nějaký sen nebo touhu, jsou nesmírně důležití lidé okolo. Buď ho podpoří, nasměrují, nebo naopak odradí. A já jsem měla tu milost, že mě dost přátel hudebníků podpořilo a dokázalo vidět i v tom hrubém nápadu něco většího. I když mám i hudební vzdělání, je pro mě těžké svou vizi předat hned na začátku tak, jak ji slyším. Proto byly moje první nahrávky takové improvizované a obdivuju všechny, kteří si dokázali představit tu výslednici. Moc si vážím lidí jako je můj manžel Mirek, dále třeba Honza Beran, Bruno Svoboda, Tom a Katka Coufalovi, Jiřinka Čunková a další, těch, kteří mě v pravou chvíli ujistili a dávali mi naději.

Největším oříškem pro mě bylo, jak to celé zaranžovat. Dokázala jsem si představit hlasy, party melodických nástrojů, s tím mám určité zkušenosti, zpívala jsem v mnoha sborech, pak sólově, vedu mezidenominační skupinu Chermon. Na aranžmá celé kapely jsem si ale netroufala. Měla jsem představu jednoho člověka, který to celé zaranžuje, to se nikdy neprotlo. Také proto ta časová prodleva. Všechno však má svůj čas. Najednou jsem si uvědomila, že jsem možná příliš vázaná na jednu cestu. Co to takhle udělat formou tzv. jamu? Dali bychom dohromady tým výborných hudebníků a zkusili to udělat společně. Pamatuju si, že to bylo před Vánoci, 22. prosince, nechtěla jsem nikoho přes svátky otravovat a hrdinně jsem to vydržela až do 25. prosince, déle už ne. (smích) Napsala jsem hudebníkům, které tady v Olomouci znám. Nevybírala jsem je na základě nějakého duchovního zjevení, prostě jsem v tu chvíli měla pocit, že zrovna tihle by mohli jít dohromady, jsou výborní a rozumím si s nimi.

A to se psal rok 2014?

Ano, to byly Vánoce 2014. Domluvili jsme si společnou zkoušku a já jsem si říkala: „Tak uvidíme, toto je pro mě rozhodující, jestli nám to spolu půjde, jdeme do toho.“ A byla to tak skvělá zkušenost, že jsme to pomyslné „ano“ řekli všichni, i s vidinou velké dřiny. Takže někdy na počátku jara 2015 jsme se začali scházet s kapelou, v září byla první zkouška pěveckého sboru a na počátku října se přidali tanečníci. Stále se nabalovaly další vrstvy, přibývala spousta dalších a dalších nápadů a já jsem z toho byla úplně paf. :-)

Dovedu si představit, že každý člověk, který přišel, mohl třeba chtít vnést něco svého. Jak se to slučovalo s tvou představou? Byla jsi tou, kdo rozhodl, co ano a co ne?

Bůh mě zná a ví, že jsem částečně introvert, takže kdyby mě válcovaly silné, extrovertní osobnosti, určitě bych dokázala uhájit svůj názor, ale unavovalo by mě to. Proto jsem vděčná, že ostatní ctí myšlenku, náladu celého projektu, že můžeme spolu mluvit s úctou, laskavě, bez větších konfliktů. Mám rozhodující slovo.

Povzbuzením je, že se přidali i lidé zvenčí, které z Olomoucka neznáme – třeba Libor Orel, bubeník, Filip Zavřel, frontman skupiny Jedním srdcem, nebo teď čerstvě Jirka Sedláček z Ostravy, a že i oni cítí, že Pašije jsou něco zvláštního. A moc mě těší, že mnozí z olomouckých sborů využívají své obdarování. Dlouhou dobu po něčem toužili a neměli možnost se někde zapojit. Přijíždějí i ze Zábřehu, z Vyškova, Kolína, Prostějova, Litovle – stojí jim to za to, z toho mám také velkou radost.

Velmi mě zaujalo, když jsem zjistila, že Pašije přesáhly rámec Olomouce. To mi přišlo úžasné. Na kolik členů se nakonec vaše těleso rozrostlo? :-)

:-) Řekla bych, že ve finále to bude skoro 100 lidí (přes 60 zpěváků pěveckého sboru, 13 hudebníků a 8 sólistů, 11 tanečníků), což je taky neuvěřitelné číslo. Ve sboru máme i zpěváky z akademického sboru Žerotín, který působí při Moravské filharmonii, a to díky tomu, že můj tatínek je dlouhá léta členem. Když jsem mu říkala, že potřebujeme do sboru chlapy, „zlanařil“ je. Zpívají třeba i moji studenti… Navázalo se na dlouhodobou spolupráci sborů, ale otevřely se i další možnosti, je nám spolu dobře, baví nás to, což je na zkouškách hodně cítit.

To bychom měli účinkující…

Musím zmínit i ty, kteří dělají kostýmy, web, propagační videa, věci na prodej, abychom ještě získávali peníze jiným způsobem, různí pomocníci. Celkově to je určitě přes 130 lidí, kteří se podílejí. V projektu jsou přímo účastni čtyři kazatelé tady z Olomouce, to je pro mě taky ohromný dar.

Tím pádem se i rychle vyprodávají lístky. Všichni chtějí pozvat své známé, nevěřící rodiny. Sama jsem pozvala úplně celou školu, na které učím. Poslala jsem pozvánku svým kolegům, dokonce i panu řediteli a zástupcům, protože jsem si říkala: „To je něco, za co se nemusíme stydět.“ Veliká milost je, že budeme hrát v Moravském divadle, takže ti, kteří by nepřišli někam do modlitebny, přijdou, protože divadlo vnímají jako reprezentativní a neutrální místo.

Co bude s výtěžkem akce?

To, že jsme se rozhodli výtěžek dát Klokánku, že Pašije budou benefiční, mě moc těší. Nebyl to můj nápad, přišel skrze mého nevěřícího studenta z vysoké školy, když jsem rozesílala prosbu, jestli by nás lidé podpořili v Hithitu, veřejné sbírce. Přemýšlela jsem nad tím a říkala jsem si: Jak to, že to nás křesťany, nenapadlo? Uvědomila jsem si, že přesně tohle by udělal Pán Ježíš. Jemu vždycky záleželo na lidech. Nejde jen o to mít krásný zážitek, udělat společně něco velkého, ale dát nad to, někoho požehnat. Rozhodnutí, že výtěžek půjde na Klokánek, přišlo později. Nejprve jsme mysleli na seniory, protože spolupracujeme s jedním střediskem, ale dostali dotaci, zatímco Klokánek je v hrozné finanční situaci. Vážím si všech, kteří tam pracují, od srpna nedostali výplaty. Nedokážu si představit, že bych čtyři až pět měsíců neměla žádný plat, oni přesto vytrvávají.

A teď mi řekni, bylo všechno idylické, pohodička?

(smích) Pro mě ta cesta byla dlouhá už před patnácti lety. Jak jsem došla až sem, nevím, je to Boží milost. Když se sejde tolik lidí, může se narazit na to, že jsou odlišné představy. Ale jak už jsem řekla, cením si u všech, že respektují moje autorství. Jsou i různé komplikace v organizaci, v jednáních, ale pro dobro věci se snažíme být velkorysí a flexibilní.

Narazila jsem i na své osobní boje. Člověk má představu, pak přijde lámání chleba. Například jsme spustili sbírku Hithit a v jednu chvíli, když tam byla jen malá částka, další peníze nepřicházely. Princip Hithitu je v tom, že se musí do určitého data celková částka vybrat. Co je nad to, je v pořádku, ale pokud se nevybere stanovený obnos, peníze se vracejí dárcům. Bojovala jsem s pocity: „Církvi, kde jsi? Já to bez vás nedokážu.“ I s takovým tím: „Ono se toho hodně namluví, ale kde jsou skutky?“ (Mnozí mi totiž po první prezentaci říkali, jak je to skvělý nápad.) Když jsem vše vydala Pánu, najednou se to rozjelo. Klasický scénář. :-)

Nebo jsou momenty, kdy jsem hodně unavená a potřebuju znova v sobě zažehnout nadšení, protože se přirozeně na mě všichni obracejí s každým rozhodováním či problémem. Není to procházka růžovou zahradou, ale vidím zcela jednoznačně, že Pán Bůh tomu žehná, mnoho dveří je otevřených nezaslouženě.

Máš představu, kolik se už prodalo lístků?

Mám. Dva měsíce před představením jsou prodané tři čtvrtiny, to znamená přes 650 lístků, teď už neděláme rezervace a je třeba lístky kupovat v divadle. Předpokládám, že zbývá tak stovka. To je malý zázrak.

Doufejme, že to nenaplní samí křesťané a že přijdou i nevěřící.

Samozřejmě že tam křesťané budou, to je v pořádku. Ale věřím, že z velké části to bude příležitost vzít někoho s sebou, tak jsem se Pašije snažila prezentovat ve sborech. Je to přirozený způsob evangelizace. Zažít něco, co má kvalitu a kde se člověk nemusí bát, jak to ti druzí vezmou. Po představení se dá skvěle navázat, člověk je plný dojmů. I my na zkouškách se dostáváme do momentů, kdy nás to tak přemůže, že najednou máme pocit: Teď půjdeme domů a budeme jenom rozjímat. Někdy se mi úplně chce brečet, obecenství, které zažíváme, má ohromnou sílu. Toužím po tom, aby to zažili i všichni v sále, hudba je jeden ze způsobů, jak poznávat Boha.

Někteří křesťané se mě ptají, jestli bude výzva. Rozhodla jsem, že nebude. Nevnímám to tak, možná se mnou někdo nebude souhlasit, ale já věřím, že samotný příběh Pána Ježíše má moc lidi zasáhnout. To neznamená, že bychom chtěli něco zakrývat, ale toužím po tom, aby lidé prožili Boží blízkost a vypůsobilo to v nich touhu ho hledat, aby udělali hluboké rozhodnutí, bez pocitu, že jsou někam tlačeni.

To abychom si vzali několik balení kapesníčků, že…?

Já si je vezmu první, protože mimo jiné zpívám Matku pod křížem, píseň, kterou bude hodně těžké emočně ustát. Musím, já vím, že musím, ale zároveň se nechci stydět za slzy, i kdyby přišly, no a co, je to náš život, ne jenom nějaký smyšlený příběh. Z toho, co slýchávám, je pro mnohé důležitá píseň Prázdnota. Je o tom, co prožívali učedníci, když Pán Ježíš umřel na kříži. Ve chvíli, kdy se jim zhroutilo vše, se cítili neuvěřitelně opuštění. A kdykoliv to zpíváme, zpíváme to i do našich konkrétních situací, kdy člověk nevidí, prožívá těžké zápasy a jenom si říká: „Musíme být věrní.“

Trénujete po částech, zkoušeli jste to už aspoň jednou celé? Čas běží. :-)

Zatím trénujeme po částech. Na poslední zkoušce (v sobotu 30. 1., rozhovor jsme natáčely 3. 2., pozn. red.) jsme udělali poslední píseň. Trénujeme už i s kapelou. Na příští zkoušce bychom mohli dávat dohromady pásmo. To bude prokládané poezií, kterou namluví Jirka Sedláček se svou manželkou, oba profesionální herci z Ostravy. Tanečníci taky zkoušejí s námi. V březnu budeme mít ve Šternberku v kině celý den zkoušku a pak veřejnou generálku, neumělou, ještě nebude nasvícení, asi ani kostýmy, aby se neponičily před premiérou. Je to pro nás první příležitost vyzkoušet celé bez zastavování.

Když si vezmu, že to tak dlouho připravujete, trénujete, a budete mít vlastně jenom dvě představení, není to škoda? Nechtěli byste s tím jezdit turné po republice?

Na to se ptá každý. :-) I když jsem člověk vize, jsem současně i realista a vždy usiluji o první metu. Tudíž premiéra v Moravském divadle je teď pro nás bezprostřední cíl. Ale na rovinu říkám, že mám v srdci touhu, aby Pašije sloužily dál. Třeba i jinde se mohou stát něčím komunitním, jako v Olomouci. Bude-li zájem, rádi se podělíme.

Jaruško, moc ti děkuji za rozhovor a přeji tobě i celému týmu požehnaná představení a ať ještě dlouho potom sklízíte ovoce této úžasné služby!

–ib–

Webové stránky projektu Pašije 2016 - www.pasije2016.cz

Naposledy změněno úterý, 15 březen 2016 09:02
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.