Čemu z Písma rozumím?
Text o rouhání proti Duchu svatému (ton pneumatov blasfhmia) je zapsán v synoptických evangeliích (Mt, Mk, L). Jan v 1J 5,16 hovoří o hříchu, který je k smrti (amartian prov qanaton). Teologové se obecně domnívají, že Jan zde také mluví o rouhání proti Duchu svatému. Z toho plyne, že nám Ježíš ve svém Slově chtěl zanechat informaci o možnosti hříchu „rouhání proti Duchu svatému“ a že tedy existuje hřích, který nebude nikdy odpuštěn – je k smrti. To ukazuje, že i Boží milosrdenství má své hranice, a to ve mně budí bázeň.
Text z evangelií ukazuje, že Ježíš reaguje na obvinění farizeů, že dělá mocné činy ve jménu Belzebula. Rozumím tomu tak, že zbožní farizeové vědomě a veřejně popírají působení Ježíšových činů jako činů Božích, ale vykládají je jako činy, jejichž původcem má být démon (Satan), a tím vytvářejí falešnou teologii. Tomáš Akvinský tento hřích považoval za nejzávažnější[4] a teologové dodnes poukazují, že jde o vědomé, chtěné popírání Božích činů (nevzdání úcty Hospodinu) těmi, kdo v Boha věří, s cílem tyto činy nepřijmout a neoslavit Krista a neřídit se jeho slovy.[5]
Z Ježíšovy řeči je také patrné, že jde spíše o postoj srdce člověka vyjadřovaný slovy – zatvrzelé odpírání se Kristu (protože Duch svatý nikdy neoslavuje sebe, ale Krista) – než o nějaký konkrétní přesně definovaný čin (skutek).
Ve své pastorační péči jsem si všiml, že pocit nebo problematiku hříchu proti Duchu svatému řeší:
více mužů než žen (ne, že by ženy tuto otázku neřešily či neměly pocit, že se jich tento problém týká, ale daleko sdílnějšími v této věci jsou muži. Možná to souvisí s tím, že muži mají větší tendence „filosofovat“ či „teologizovat“ a abstraktně přemýšlet.)
Poznal jsem asi pouze jednoho člověka, o kterém bych si troufl říct, že ačkoli je věřící, tak vědomě, chtěně popíral Kristovo dílo a jeho projevy v současném světě s cílem popřít jeho moc. (Potkal jsem mnoho těch, kdo popírají Krista a jeho Božství, ale těm bude odpuštěno při jejich pokání.[6])
Teologii hříchu proti Duchu svatému řeší lidé, kteří mnohdy nechápou rozdíl mezi Novou a Starou smlouvou. Srdcem je Kristus přitahuje, ale Ježíše vnímají spíš jako utěšitele než jako Spasitele. Drží se mnohdy představy, že Zákon (Starý či Nový) musí být dodržen, ať to stojí co to stojí (nejlépe doslovně). Milost spasení je tak v jejich očích spíše slabost a tíha dodržet Zákon na nich stále leží. Kristu se spíš snaží zavděčit, než mu uvěřit a poddat se mu. Studium listu Římanům je velmi podnětné pro ty, kdo mají teologické otázky tohoto druhu.
Dojem „neodpustitelného hříchu“ mívají lidé, kteří jsou nebo byli vystaveni vysoké psychické zátěži (úzkostné stavy, psychózy, deprese, z opakovaných selhání, sebevraždy či nenadálá úmrtí v rodině, vysoká duševní nezralost projevující se v neschopnosti se rozhodovat či nést odpovědnost). Tady jsem vždy přibrzdil v touze (potřebě) vysvětlovat a věnoval jsem pozornost jejich stavu a sdílel s nimi základy evangelia.
Lidé, kteří často čelí vnitřní otázce, zda zhřešili neodpustitelným hříchem, vyrůstali v dětství v tvrdé rodinné morálce s vysokými nároky. Takováto tvrdost patrně způsobila nízké sebevědomí (někdy i odmítání odpuštění). Tito lidé cítí vědomou či podvědomou touhu se zavděčit a zasloužit si něco od Boha či od lidí nebo žijí v prosté rebelii. Jsou perfekcionističtí až pedantští s vysokými nároky na sebe (i druhé). Jistotu spasení neprožívají, ale dokáží ji (falešně) odvozovat z míry své (momentální) svatosti. Jistota spasení tedy u nich není dána vnitřním svědectvím Ducha svatého, ale odměnou za… Milost Pána Ježíše Krista je pro ně až nepochopitelná, protože ji většinou nezažili ani v praktickém životě.
Patologie tohoto prožitku je umocněna tím, že ačkoli tito lidé mají až skálopevnou jistotu, že právě jich se Ježíšovo varování týká, v jiných oblastech jsou plní nejistoty, otázek, pochybností a spekulací. Jsou to polykači svých hříchů! Tato ambivalence prožitků mě vždy udivovala a utvrzovala v tom, že těmto lidem nelze pomoci pouze dobrým vysvětlením, ale spíš trpělivou modlitbou a doprovázením.
Co se mi osvědčilo v praxi a v duchovním doprovázení?
Trpělivost. Tito lidé se milerádi separují od lidí i církve a uzavírají se do „svého světa“, protože se v něm cítí trochu bezpečně, mají ho pod kontrolou a nemusí čelit pocitu, že jim nikdo nerozumí. Stojí za to k nim alespoň občas budovat mosty, ale netlačit na ně, aby vyšli „ze svého bezpečného (ale nešťastného) světa“. Přílišná starostlivost (ačkoli dobře míněná) nenese valné výsledky.
Pokud tyto lidi duchovně doprovázím, pravidelně se za ně modlím modlitbu zapsanou v Ef 1,17–19.
Tito lidé mívají jizvy na duši a praktické odpuštění a témata milosti jsou jim vzdálená, ale právě o to víc nutná. Mluvit s nimi a žít život plný milosti a lásky (úcty), odpuštění je to, co potřebují zažívat. Stále znovu jsem jim opakoval a jednal s nimi dle 1J 1,9.
Často postrádají radost a pokoj. To jim nepředáme, ale můžeme je směřovat k pohledu na Krista. Pomáhá je soustředit na Krista víc než na problém a zmatek v jejich zkušenostech a pocitech. Je praktičtější s nimi číst Bibli, než jen naslouchat krásným svědectvím druhých, protože tito lidé si často kladou otázky typu: „Proč oni jo a já ne?“
Jde o běh na dlouhou trať (roky). Všiml jsem si, že lidé se syndromem neodpustitelného hříchu vítají duchovní (emocionální) prožitky. Zjevení, sny, proroctví, jiné duchovní zkušenosti (např. s duchovním bojem) pomáhají, ale často jim dlouho nevydrží. Inklinují k povrchní, teatrální (či naopak hrdinské) spiritualitě. Proto je nutné stále s nimi tyto prožitky konzultovat a naučit je prakticky na nich stavět všední každodenní život víry. Pravidla jim pomáhají, ale nesmí jim vládnout, pak jsou sudičtí!
Lidí, kteří nesou sociální, duševní či duchovní patologii, neubývá, naopak. Boží lid musí kázat, věřit a žít evangelium Ježíše Krista o odpuštění hříchů, lásce, milosti a moci Boží. Pouhé informace o Kristu zdaleka nestačí!
„…má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení." (1K 2,4–7)
Marek Janovský
AC CBH Teplice
______________________________
[1] 1K 2,10
[2] BALTHASAR, Hans, Urs Von, Spiritus Creator, Brescia: Ignatius press 1972
[3] J 3,8
[4]Summa Theologiae, 2-2 q10a3, q11a3, Q12.Q11A3, Q 13
[5] Lutherův Velký katechismus §55, Heildeberský Katechismus, kap 100, Westminterský velký katechismus, kap. 113.
[6] Mt 12,32