• Být dobrým byznysmenem je rovnocenné jako být pastorem. A stejně duchovní. Další mýtus je, že větší vzdálenost je duchovnější – když jsem začal rybařit, nahazoval jsem ze břehu. Snažil jsem se co nejdál, až doprostřed rybníka. Pak jsem „povýšil“ a koupil si kajak, zapluji doprostřed rybníka a snažím se opět nahodit co nejdál – až ke břehu. :-) Proč pořád rybařím co nejdál od sebe? Rybaření a evangelizace jsou stejné – snažíme se lidi přesvědčit, že čím dál zajedou a stanou se misionáři, tím duchovnější budou! Ale lidé, kteří potřebují spasení, žijí hned vedle tebe.

• Jednou jsem se nechal inspirovat jedním filmem, stoupl si na podiu s padesáti stodolarovkami v ruce. Doslechla se o tom i místní média. Pastor, který peníze nechce, ale rozdává je! Padesáti lidem jsem dal peníze s tím, že přijmou, že se jedná o Boží peníze, že je rozmnoží nějakým skutkem milosrdenství a že o tom vydají svědectví. Někteří mi ty peníze vrátili, takovou cítili zodpovědnost! Ostatní se za to modlili, protože nešlo jen tak je dát prvnímu bezdomovci. Trvalo to tři měsíce, a pak jsme naslouchali neuvěřitelně dojemným příběhům: Jedna řecká máma z našeho sboru přemýšlela, že neumí nic než vařit. Zjistila, že blízko nás je centrum pro postižené děti, které nemá na zaplacení pojištění, tak ji napadlo, že by navařila na dobročinnou večeři. Šla si se stodolarovkou pronajmout místnost, ale když to slyšel majitel, dal jí pronájem zdarma. V supermarketu se setkala s manažerem a ten, když mu pověděla o svém záměru, jí dal všechno zadarmo. Pořád měla stodolarovku v ruce. Tak chtěla nakoupit nějaký dárek pro všechny dobrovolníky a dostala všechno zadarmo. Nakonec napsala email, kde popsala svůj záměr a rozeslala to starostovi a dalším významným lidem z města. Všichni chtěli přijít. Bylo to nádherné, sám jsem tam byl. Každý si musel koupit lístek – 80 dolarů za vstup, dokonce i starosta! Seděl jsem s vedoucí postižených dětí, která celý večer plakala: „Nějaká obyčejná paní udělala něco pro naše děti a vydělala jim 8000 dolarů. Chodila jsem celý život do katolického kostela, ale teprve dnes jsem se setkala s Bohem!“ Ještě asi pět let jsme sledovali oněch padesát stodolarovek a zjistili jsme, že vyprodukovaly komunitní práci pro město v hodnotě cca 450 tisíc dolarů! Některé projekty běží až dodnes, osm let. Lidé, kteří jen tak seděli v našem sboru a mysleli si, že nemohou nic udělat, se stali misionáři.

• Věřím, že svět okolo nás nebudou měnit církve, které mají úžasné vedoucí, ale církve, které mají úžasné lidi. Něco, co se ti stalo stropem, se může stát podiem, ze kterého můžeš kázat.

• Sbor mi dřívější pastor chtěl předat v březnu 2002, ale přišel za mnou už v září 2001 s tím, že si rozmyslel, že mi ho předá do měsíce. Pozval mě s rodinou dopředu, vložil na nás ruce a kázal: „Mojžíš je mrtvý, přichází období Jozueho. Buď odvážný a udatný.“ Pak žehnal starším a všem členům, kteří byli ve sboru již přes třicet let, děkoval jim, jejich dětem, vnukům a pravnukům. Za čtrnáct dní nato zemřel, ve svých 66 letech.

Třetí neděli ve sboru, coby hlavní pastor, jsem měl vést vzpomínkovou bohoslužbu. Chtěl jsem se někde schovat a nevylézt. No jo, co teď? Cítil jsem, že mi Bůh dává poselství na první rok – tehdy jsme měli asi 500 lidí: Co když nejde o tebe? Ty jsi spasen, tvé věčné určení je dáno, ty jsi zachráněn. Co když jde Bohu o ostatní lidi? Co když nejde o tvou nejoblíbenější chválu, tvé sedadlo, na kterém sedáváš, místo, kde pravidelně v neděli parkuješ? Asi to bylo kontroverzní, protože to bolelo. Měli jsme metody a tradice, které však vytvořily hradby, přes které cizí lidé nemohli.

Během prvních třech let odešlo asi dvě stě lidí. Je těžké vést lidi tam, kam nechtějí. Ale všichni, kteří vytrvali, jásají pokaždé, když jsou další lidé zachráněni. Už si nepamatují na tu bolest, když se jim nechtělo. Dnes má sbor asi 1500 lidí ve třech sborech, většina lidí přitom ještě před deseti lety Ježíše neznala.

• Nevěřím na probuzení. Bible o tom nehovoří. Probuzení je vždy před námi, ale nikdy ne zde a teď. Jakoby se snažíme, aby Bůh udělal to, co ve skutečnosti přikázal nám. Kdybychom zrušili svá shromáždění a vyšli místo toho mezi lidi, přišlo by probuzení.

• Češi se neprobouzejí v neděli ráno s tím, do kterého pěkného sboru dnes zajdou. Ne proto, že by neměli rádi Boha nebo vás. Jenom je to vůbec nenapadne. Co můžeme udělat my od pondělí do soboty, aby nad tím v neděli přemýšleli?

• Povím vám skutečný příběh, jeden Francouz se dostal do bouře na své loďce a volal SOS. Nejbližší loď vhodná pro záchranu byla výletní a vzdálena 53 hodin. Nakonec Francouze úspěšně zachránila. Všichni jásali. Ale na fotografiích pasažérů výletní lodi, je vidět jejich pobouření, když jim kapitán oznamoval změnu kurzu. Zaplatili si velké peníze, aby mohli na výlet k Tasmánii. Nyní museli na 53 hodin změnit směr. Co záleží na nějakém Francouzi, který navíc již jednou ztroskotal? Je to bezvadný obraz církve, která je jako na výletním parníku a které se nechce do žádné bouře zachraňovat lidi, kteří to zase zpackali.

Výletní loď – tam máte všechno zařízené, kolem vás skáčou stevardi, nemusíte vůbec nic. Stačí přijít. Převedli jsme to do církve, hlavně že jsi přišel! Ale pastor tam přece není na to, aby naplnil všechny potřeby. To dokáže jen Bůh! Úkolem pastora je vést lidi směrem, kterým nechtějí jít :-), kde budou pod tlakem a bude je to něco stát a kde budou neustále posouvány hranice jejich víry. Dále se na výletní lodi provádí cvičení pro případ nouze – oblékají se záchranné vesty, ukazují se východy, záchranné čluny atd. Pravděpodobnost potopení je směšně nízká, přesto se nacvičuje záchrana lidí. Církev, která ztratí touhu zachraňovat ostatní, jedná podobně – samé semináře a metody, které spasené křesťany učí, jak být ještě více v bezpečí.

• Největší nepřátelé církve nejsou vně, ale uvnitř. Sanbalat a Tobiáš přichází za Nehemijášem: Pozor, schovej se do chrámu, nechej tady ostatní, ty musíš být v bezpečí. „Co bych byl za vedoucího, kdybych ostatní opustil, sám se zachránil?“ říká Nehemijáš. Církev se nemá zachraňovat a nedbat na lidi okolo s tím, že oni jsou přece hříšní. Jenomže jejich hřích je na rozdíl od toho našeho vidět. Proč se církev zlobí na nekřesťany, že se chovají zle? Vždyť nemají Ježíše! My máme Krista a kolikrát děláme špatnosti.

• Před lety jsem chtěl po čtyřiceti letech změnit název sboru, ale před tím jsem si nechal udělat průzkum, jak lidé vnímají sbor Lighthouse. Ukázal, že ho vnímají jako jinou církev než ostatní, že pomáhá městu a že ho mají rádi. Kdyby zítra zavřeli váš sbor, všiml by si toho někdo?

• Přesuňme se od veřejných evangelizací k společenské angažovanosti. Sbor je často jako hrad s padacím mostem. Když to prožijí, spustí padací most a vydají se mezi lidi, pár lidí zasáhnou a cítí se dobře. Ale angažovanost vyžaduje každého, aby se zapojil.

• 80 % svého času věnuji nevěřícím. Kážu v neděli, ale od pondělka do soboty jsem mezi lidmi. Sloužím jako kaplan v basketbalovém týmu The Hawks. Vyrostl jsem v mentalitě probuzení, takže když jsem přišel mezi basketbalisty, chtěl jsem tomu věnovat tak rok. Hlavní kouč mi řekl, abych mu šel z cesty. Jak ošklivé, vždyť jsem pastor, copak to neví? A Pán mi řekl: Co když nejde o tebe?

Už je to jedenáct let a Bůh mě učí. Mojí prací je utírat pot z podlahy, plním láhve na pití. Prvních pět let se nikdo ani neobrátil. Ale jednou ročně přijde mezi diváky katolický kněz. Komentátoři si toho všimnou, rozhlásí to na celou halu, on se postaví, všichni mu tleskají, a já utírám pot... Avšak celý tým důvěřuje mně, baví se se mnou, jí se mnou, s ním ne. Už jsem vedl šest lidí ke Kristu. Mě se ptají na Ježíše, jeho ne. Bez vztahů to dnes nejde.

• Pokud lidé vnímají, že neděle je ten duchovní den, ostatní dny už ne, není to správné. Jeden syn pracuje ve sboru, jiný je tesař jako já. Žádná práce není duchovnější než ta druhá. Církev nemá pracovat jen s chudými, jak si často myslíme. Chudých je většinou jen určité procento společnosti, co ti ostatní? Jak je zasáhneme, když všichni budeme pracovat jen v církvi? Co vaše město rádo dělá?

• Pokud nemáte s někým vztah, nemáte právo mu mluvit do života. Platí to i o společnosti. Navázali jsme vztah s lidmi z města a dnes jsme jediným sborem, kam volají místní média, když se na něco chtějí zeptat. Stalo se, že někdo ve městě začal rozdávat nepodepsané obálky s penězi, kde bylo jen napsáno: To je požehnání pro tebe! Ani já jsem nepřišel na to, kdo to dělá, zřejmě nikdo z našeho sboru, celé město usilovalo to zjistit, ale bezvýsledně. Pobavil mě ale článek v novinách: „Peníze jistě rozdává Lighthouse, i když to nepřiznává.“ Vypadá to, že v našem městě není žádná jiná církev. Ve skutečnosti je jich 125!

• Špatné otázky, které si často klademe:

Jak udělat církev lepší? místo Jak proměnit církev ze stavu církevnictví a vrátit ho ke křesťanství.

Jak může náš sbor vyrůst, jak k nám dostaneme více lidí? místo Jak proměníme společnost?

• Neříkám, že neděle není důležitá, ale i ostatní dny jsou důležité. Bible neříká, abychom si sloužili jen v neděli. Neznamená to, že se nemodlíme za nemocné, nehledáme Boží moc a zázraky, zároveň se ale angažujeme ve společnosti.

–jb–