Normální?

Ano, ďábel jde tvrdě proti tomu, snaží se uhasit náš oheň, naši lásku ke Kristu. Místo toho se nám snaží nabídnout věci tohoto světa: Musíš mít ještě toto, ještě více peněz atd. Lidé si řeknou, že to potřebují, začnou po tom toužit a oheň začne pohasínat. To je duchovní zákon, buď hoříš pro Pána, nebo pro věci tohoto světa. Když hoříš pro Boží království, Bůh ti vše ostatní přidá. Avšak pokud hoříš pro věci tohoto světa, ztratíš vše, včetně ohně pro Ježíše.

Dále se nás ďábel snaží uhasit skrze starosti a strach z budoucnosti, z nemoci. Co budu dělat zítra? A co se stane, když…? Lidi jsou ubití a oheň pryč. Když ďábel přijde s tím, že všechno je na nic, právě tehdy mám prokázat svou víru a Pánu děkovat i v tom špatném! Ježíš je můj vůdce, ne okolnosti, ne mé pocity. Ježíš je mojí vášní!

Byl jsi vždycky zapálený, nebo ses to musel naučit, nebo jsi zažil nějaký moment, kdys vyhořel?

Ano, jednou jsem prožíval něco jako vyhoření, byl jsem spíše v depresích. Pracoval jsem v jednom zaměstnání, ale nebylo to moje povolání. Měl jsem rodinu s malými dětmi, byl jsem inženýr. A Bůh na mě tlačil: Nestojíš v mém povolání, nestojíš v mém povolání. Byl jsem ve velikém tlaku a jednoho rána jsem šel za svým šéfem, že musím odejít z práce. Jednal se mnou jako otec: „Co budeš ale dělat? Musíš vydělávat peníze, nemůžeš teď studovat teologii.“ „Vím, ale nejde to, musím odejít.“ „Přijď za měsíc, popovídáme si.“ Po měsíci přišla manželka, že k ní promluvil Bůh, že mám odejít. Šel jsem za šéfem, že odcházím. „Věděl jsem to“ a vytáhl novou smlouvu. Nabídl mi práci konzultanta, radil jsem lidem, jak to mají dělat, mohl jsem to dělat z domu, po telefonu, dělal jsem objednávky. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. A plat jsem měl dokonce vyšší! Jako inženýr jsem tehdy měl jeden a půl tisíce marek (v roce 1963), jako konzultant jsem pak měl 3000 marek. Byl jsem bohatý. J Po roce mi řekl Bůh, opusť to, nepatříš práci, ale mně. Byla to opravdu oběť, vydělával jsem takové peníze… Mohl jsem neposlechnout, ale nebyl bych svobodný a nezávisel bych pouze na něm. Už je to padesát let a nikdy mi nic nechybělo! Mám skvělou rodinu, manželku, auto, byt, prostě bezva.

Povídal jsi o tom, jak ti umírala dcera…

Ano, to byla velmi těžká situace, rok jenom ležela. Bůh mi ukázal, ať mu za to děkuji?!? To byla oběť, děkovat u její postele za to, že tam leží! Ale tím jsem uznal, že nade vším vládne Bůh. Asi osm dní jsme se tak modlili u postele umírající dcery, až jednoho rána vstoupila do obýváku: Ahoj! Byli jsme úplně paf. Ten rok jako by v jejím životě neexistoval. Nic si nepamatuje. Dodnes je úplně v pořádku. Bůh je nade všechny problémy. Ale to je proces, to se člověk musí učit. Začalo to před 25 lety v Koreji, kde jsem viděl opravdový oheň. Věděl jsem, že už nebudu stejný, ale plný radosti a života. Nebudu se radovat z ničeho, jen z Pána.

Někdy se nadchneme, ale zkušenosti nás ubijí…

Tajemství je děkovat mu za vše, nejen když se cítím dobře. Nemá cenu se ptát, proč se to stalo. To ne! To není moje otázka. Nelze se učit v čase, když jde vše jako po másle. Naopak jen v těžkých časech. Jako David se musíme naučit své duši přikázat, aby byla ve vleku Ducha. To je vítězství. Složme svou víru a naději v to, kým je Bůh pro nás a že nás vždycky vede, že každou situaci, i tu, která vypadá strašně, On vždy obrátí v naše dobro. Čím je zkouška těžší, tím větší je Boží milost. Bůh nedopustí, aby přesáhla naše síly. Jako Job, když po tom všem, co prožil, vyznal: Vím, že můj vykupitel žije. Bůh ho pochválil.

Moje dcera, která umírala, byla velice chytrá, dnes má dvě vysoké školy. Mohl bych se ptát, proč zrovna ona? Nebo jak jsem včera večer říkal svědectví o pokaženém autě.

Jel jsem za dcerou, zastavil jsem se v lese, abych si odpočinul a prošel se. Když jsem se vrátil k autu, nešlo nastartovat. Zavolám dceři a bude to. Jenomže mobil byl vybitý a nabíječka doma. Navíc mi zpod auta vytekla voda. Když jsem zvedl kapotu, všiml jsem si, že mám prokousanou hadici a kabely v motoru. Tak, v tu chvíli jsem byl doslova v háji. Byl večer. Neměl jsem moc šancí na pomoc. Vzpomněl si ale, jak mě Bůh učil za všech okolností děkovat. Proto jsem ho začal chválit a děkovat i za tuto situaci a doufal, že se Bůh jistě oslaví. Znovu jsem zkusil nastartovat, a nic. Začal jsem chválit a po nějaké době jsem zkusil nastartovat znovu. Škyt, škyt a auto se rozjelo. Pomaloučku, pomalinku jsem vyjel na silnici, věděl jsem, že bez vody se motor může každou chvilku zadřít. V dálce jsem uviděl benzínku a přijel k ní právě ve chvíli, kdy obsluha zamykala a chystala se odejít. Pak už to šlo ráz na ráz. Zavolali dceři, odtahovku, ti mi dali jiné auto, přijel jsem v noci k dceři. Další den mi volali, že auto je opravené, cena 300 Euro, ale že se stala taková nepříjemnost… Druhý mechanik špatně zabrzdil jiné auto na opravně, to se svezlo a odřelo můj mercedes. Hmm, jak dlouho to budete opravovat? Asi dva dny. No to nejde, to už tady nebudu. Kolik stojí oprava laku? 1500 Eur. Tak víte co, dejte mi 1200 Eur, já si to dám opravit sám. OK. Takže ze situace, kdy jsem byl sám v lese, bez naděje na pomoc, s pokaženým autem, nyní odjíždím domů se spraveným autem a ještě mám v kapse 1200 Euro. Můj mercedes už má sedm let, tak mi ta nevýznamná oděrka vůbec nevadí.

Díky Bohu. Ne vždy však situace dopadají takto růžově, to je jasné, ale přesto to nejdůležitější je náš vztah s Kristem, jeho Duchem, ne tolik ty okolnosti…

Jak se ti daří šířit oheň v Německu po sborech, které vedeš?

Říkám jim své zkušenosti, ale nejsem žádným velkým mužem, prostě dítě Boží. A jsem šťastný, svobodný. Je to mentalita bytí dítětem. Dítě není plné smutku, ví, že má otce a matku. Toto si musíme udržet, protože to přinese slávu našemu Pánu. Chci, aby Pán byl oslaven! Satan mi nemůže ublížit, když jsem v Boží skrýši.

Není to depresivní, když jsi pořád nadšený, ale lidé kolem jsou pořád dole?

Ne, mým úkolem je ostatní pozvedat! Nejsem vždy úspěšný. (smích) Nevzdávejme to, nikdy to nevzdávej! I když umřu a situace zůstane stejná, stejně jsem vyhrál, protože okolnosti nejsou důležité. Moje srdce je důležité, okolnosti jsou až na dalším místě. Vím, že naše duše se drží těch pozemských věcí, ale naše duše má jít za Duchem. Vždy jen za ním, nechci nikdy dovolit, aby tomu bylo jinak. Je to nelehký proces. Je to bitva, jak říká Bible. Bitva není hra. Každá bitva formuje naše nitro a připravuje ho, abychom byli jedno s Pánem. To je tajemství nevěsty, kosti z mých kostí, aby i Kristus mohl zvolat – tělo mého těla, kost z mých kostí! Být jako On. Tento proces je naším bojem.

Vidíš tady u nás nějakou změnu?

Jsem vděčný za vás všechny bratry a sestry. Jste speciální, vyvolení Kristem, všichni. Jsem proto z každého nadšený, i když nikdo není dokonalý. To je mou výzvou, aby každý byl zdokonalen. (smích)

Co bys poradil vyhořelým pastorům?

Potkal jsem pár takových lidí. Jsou nemocní. Těm nemůžeš říct: Raduj se! Myslím, že je potřeba, aby měli někoho blízkého, kdo je bude doprovázet, opravdově nést jejich břemeno a jejich bolest. Plakat s nimi a být s nimi. Oni pocítí, že je nesete, budou cítit ujištění. Tím je ovlivníte, budou vám důvěřovat, budou to mít snazší. Plakat s plačícími se také musíme učit. Bůh nám dá do srdce sílu, to je povzbudí a pozvedne. Je to však proces.

Uwe, mockrát ti děkujeme za rozhovor a přejeme ti, abys viděl mnoho nově nadšených pastorů pro Pána.

–j+ib–