Co je nesporné, že teoreticky byl Karel pro duchovní život středověkého křesťana vybaven nejlépe, jak to v tehdejší době bylo možné. Ještě v dětství, za pobytu ve Francii, se mu dostalo nejkvalitnějšího dostupného vzdělání, jeho učiteli byli nejlepší francouzští učenci té doby, kteří patřili mezi elitu duchovenstva římskokatolické církve. Byl vynikajícím znalcem Písma, o čemž svědčí i cenný písemný pramen z té doby, totiž Karlův vlastní životopis, kde suverénně cituje z biblických knih. A právě toto dílo, Vita Caroli (Život Karlův), zahrnující žel jen události do jeho korunovace římským králem roku 1346, poskytuje bezprostřední náhled do osobního duchovního života velkého panovníka. Po úvodní části rukopisu, která je vlastně brilantním a biblicky podloženým Karlovým kázáním určeným jeho nástupcům na trůně, se lze dočíst o několika událostech s duchovním podtextem, které měly na raný Karlův život zásadní vliv.
Za zmínku stojí již první epizoda z Karlova italského dobrodružství, kdy se Lucemburkové snažili mocensky uchytit v severní Itálii. O Velikonoční neděli 31. března 1331, tedy v Karlových necelých 15 letech, se mladý princ v italské Pavii stal terčem pokusu o atentát. Travičskému útoku podlehlo několik Karlových blízkých šlechtických přátel a Karel sám vyvázl jen díky tomu, že se jednak půstem připravoval na velikonoční Večeři Páně a odmítl jíst, a jednak, že dlouhou bohoslužbu poctivě absolvoval až do konce. Svou záchranu tehdy i později přičítal Bohu a jeho milosti. Budiž však doplněno, že při pátrání po vrahovi Karel sám vytipoval podezřelého mladíka, který se po třídenním výslechu na mučidlech přiznal. Další osud traviče Karel ve svém díle nerozvádí, ale asi příliš milosrdný nebyl.
Zásadním duchovním momentem Karlova pobytu v Itálii byl sen, který se mu zdál v neděli 15. srpna 1333. Tehdy sedmnáctiletý Karel vládl ve městě Lucca a jako mnozí jiní před ním i po něm nezvládl kombinaci svého mládí s prakticky neomezenou mocí a penězi. Jak sám píše, divoký hříšný život, který tehdy vedl, zastavilo až noční vidění, kdy jej anděl Boží uchopil za vlasy na temeni a ukázal mu pád jiného významného pána a předního smilníka té doby, dauphina z Vienne, s jasným varováním i pro něj. Nutno dodat z dalších zdrojů, že tehdejší vládce Vienne, Guigues VIII. de la Tour-du-Pin, skutečně krátce předtím zemřel ve svých čtyřiadvaceti letech při obléhání hradu La Perriére v Savojsku. O smrti tohoto svého příbuzného a spojence se Lucemburkové v Itálii dozvěděli až se zpožděním. Tato zkušenost s Karlem otřásla a do značné míry vedla k nápravě jeho života. Jak dnes víme, nebylo to v úplnosti, ale o tom až později.
Z duchovního hlediska je zajímavá také epizoda z počátků Karlova působení v Čechách. Někdy začátkem roku 1336 přijel Karel z hradu Křivoklátu pozdě večer do Prahy a ubytoval se na Pražském hradě ve staré budově purkrabství. Noc v síni této letité stavby, kde odpočíval s věrným pobočníkem Buškem starším z Velhartic, však byla zpočátku dosti rušná. Oba nocležníci byli opakovaně vystaveni zvukům, jako by někdo chodil po místnosti. Tyto zvláštní události pak vyvrcholily samovolným letem číše s vínem. Jak sám Karel píše: „Spatřivše to, poděsili jsme se nemálo a stále jsme slyšeli někoho přecházeti po síni, ale neviděli jsme nikoho. Potom však, poznamenavše se svatým křížem ve Jménu Kristově, jsme spali až do rána.“
Na těchto epizodách z Karlova životopisu můžeme vidět, že duchovní život „Otce vlasti“ byl i z pohledu dnešního znovuzrozeného křesťana neobyčejně rozvinutý a v mnohém překvapivě inspirativní. Vidíme poctivý půst a docházkovou kázeň při návštěvě bohoslužby, které Karlovi zachránily život při atentátu v Pavii. Sledujeme, jak se Karel při nečekané duchovní konfrontaci v Praze (o níž ve svém oficiálním životopise neváhá přiznat, že jej vyděsila) dovolává nikoliv panny Marie či některého z armády katolických svatých, ale jména Kristova. A předtím pozorujeme i průběh a následky Karlova prorockého snu v Itálii. Lze jen litovat, že pozdější roky Karlova života již nejsou jím samotným zachyceny. A přestože z dnešního protestantského hlediska nelze s mnoha jeho postoji a kroky souhlasit, stojí za zmínku rovněž jeho neochvějná věrnost, podpora a štědrost vůči mateřské církvi.
K následkům zmíněného Karlova prorockého snu je však nutné ještě jedno doplnění, které ukazuje, jak ošidné by bylo spoléhat se pouze na svědectví písemných pramenů. Navzdory proklamovanému obrácení se na cestu víry Karlovi zůstaly některé libůstky, jako například záliba v módním až výstředním oblékání a adrenalinových turnajových soubojích, jichž se Karel účastnil inkognito. Tyto záležitosti byly natolik výrazné, že se Karlovi opět dostalo varování. Tentokrát ne nadpřirozeného, ale skrze vrcholného pozemského představitele Karlovy domovské, tedy římskokatolické církve. Sám papež Klement VI., Karlův osobní přítel, mu rok po jeho zvolení římským králem v dopise ostře vytkl, že se podobné rozmařilé věci neslučují s jeho ctihodným postavením. Karel napomenutí od své církevní autority nedbal – a stálo jej to téměř život. V říjnu 1350 utrpěl ochromující a takřka smrtelné zranění hlavy a páteře na turnaji v Itálii, které mělo doživotní následky. Záležitost se podařilo ututlat, není uvedena ani v žádné z oficiálních kronik a my o ní víme až díky vědeckým výzkumům ve 20. století. Mimochodem, život tehdy Karlovi zachránili turnajoví lékaři, kteří mu ve snaze co nejrychleji srovnat poraněnou páteř takřka vytrhali vlasy na temeni. Právě ty vlasy, za které jej vzal anděl Boží při prvním varování ve snu.
Jak tedy můžeme vidět, je osobnost Karla IV., která je v dnešní době notně zkreslená svou ikonickou pozicí „Otce vlasti“, při bližším pohledu až překvapivě živá a blízká. A týká se to i Karlova duchovního života, jehož některé aspekty jsme si schopni letmo přiblížit i dnes.
Josef Jan Kovář
(autor je archeolog)