Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Nejlepší období našeho života

Napsal(a)  John Baich  středa, 21. září 2016 11.01

Jako mladík jsem horlivě sloužil Bohu. Dal mi úžasnou ženu a skvělou rodinu. Dal, že moje podnikání prosperovalo, že jsem měl dobré jméno ve společnosti i službu v církvi. Nic z tohoto světa se nemohlo vyrovnat tomu, co mi dal Bůh.

Ve 47 letech mi Pán jemně ťukal na rameno. Toužil jsem s ním mít hlubší vztah. Řekl jsem mu: „Dosud jsem si žil, jak se mi líbilo, ale po zbytek života chci žít podle tvé vůle. Udělám, cokoliv budeš chtít, a půjdu, kamkoliv mě pošleš.“ Od té chvíle mě Pán zvláštním způsobem přiváděl k misionářům. Kdykoli nějací misionáři navštívili náš sbor, snažil jsem se „nasát“ všechno, co říkali. Ve výsledku jsem zatoužil být jako oni.

Jednou má žena přinesla domů nějaký leták, který jí dal misionář. Když jsem ho četl, uvědomil jsem si, že Bůh si mě chce použít při budování biblické školy a sborových domů v zahraničí. Hned jsem se přidal k misijnímu výjezdu a na něm jsem prožil Boží povolání do služby na plný úvazek.

Na podzim roku 1994 navštívil náš sbor misionář Greg Mundis. Po krátkém rozhovoru nám nabídl, abychom se stali koordinátory všech stavebních projektů ve střední Evropě. Jeho nabídku jsme přijali a vydali se na neuvěřitelnou cestu, na které jsme viděli, jak Bůh jedná.

Prodal jsem firmu, dům, rozloučili jsme se s rodinou a vyjeli směr Vídeň. Tam začalo nejlepší období našeho života. Nejen že jsme mohli pomáhat misionářům ve střední Evropě se stavebními projekty, ale Bůh nám také otevíral příležitosti ke službě v různých sborech.

V prvním roce naší služby jsme se v tom „učili chodit“, setkávali jsme se s misionáři a vedoucími letničních hnutí. V tom roce také přijely jen dva pracovní týmy. V následujících letech týmů přijíždělo stále více a více a přivážely s sebou i peníze na nákup materiálu. Od roku 1995 k dnešnímu dni jsme do střední Evropy přivezli více než 150 pracovních týmů, což znamená zhruba 1800 lidí a dva miliony dolarů.

Naše zkušenost je taková, že ve sborech, které vyslaly pracovní týmy do zahraničí, Bůh požehnal nejen účastníky výjezdu, ale i celý sbor. Čím více sbory vysílaly pracovní týmy, tím více Bůh vyléval své požehnání. Povzbuzujeme sbory, aby daly Bohu příležitost žehnat jim skrze misijní práci. Velké poslání z M 28,19, abychom vyšli a získávali učedníky ze všech národů, je platné pro každého z nás.

Věřím, že misijní pracovní týmy jsou velkou výhrou. Výhrou pro samotný tým i výhrou pro sbor, kterému pomáhají. Životy jednotlivých služebníků jsou proměňovány skrze pomoc druhým a sbor, který pomoc přijímá, je taktéž zasažen nasazením služebníků. Díky modlitbám, plánování a přípravám jsou eliminována i případná rizika.

V České republice jsme asistovali při stavbách modliteben v Břeclavi, Českém Těšíně, Havířově, na stavbě Biblické školy v Kolíně, Teen Challenge v Praze, Poštovicích i Šluknově. Přivezli jsme 28 týmů a peníze na nákup stavebních materiálů.

Jazyková bariéra byla asi jedinou těžkostí, které jsme museli čelit. Většinou potřebujeme tlumočníka, aby zprostředkoval komunikaci mezi americkým týmem a vedením daného sboru. Ale ani tohle nakonec nebylo žádným problémem, protože jsme měli příležitost vidět, kterak nevěřící tlumočníci vydávají život Pánu právě proto, že spolupracovali s místním sborem.

Spolupráce s českými sbory byla pro nás radostí. Bratři a sestry k nám byli vždy láskyplní a vděční. A pro nás bylo odměnou, že jsme mohli po cestě získávání ztracených jít kousek společně.

Na mysl mi přichází spousta vzpomínek na léta misie v České republice. Tak aspoň některé z nich:

* Pamatuji si, jak jsem kázal na stanové evangelizaci v Břeclavi v roce 1996. Tehdy dost početná skupina dětí vydala své životy Pánu. Po mnoha letech, kdy jsem se znovu vrátil do Břeclavi, abych v neděli sloužil na bohoslužbě, byl nám představen jeden mladý muž. Tehdejší pastor František Cupal, nám připomněl, že tento mladík je jedním z dětí, které tenkrát reagovaly na výzvu.

* Stále mám před očima díru v zemi v Českém Těšíně, jak si nad ní pastor Bohuslav Wojnar posteskl: „Jak já kdy tuhle díru zaplním?“ :-) Ale Bůh zaopatřil. A my jsme mohli být jedním z mnoha týmů, které postupně tu díru zaplňovaly.

* Když jsme cestovali do Kolína úplně poprvé, kde jsme se měli setkat s bratrem Rudkem Bubikem, jeli jsme vlakem. Bratr Rudek pro nás vyslal sekretářku. „Jak je ale poznám?“ Bratr Rudek jen odpověděl: „Poznáš je.“ Když jsme vystoupili z vlaku, sekretářka přišla rovnou k nám a řekla: „Dobrý den, vítejte v Kolíně.“ Hned jsme se jí zeptali, jak ví, kdo jsme. Prý nás poznala hned, protože jsme měli bílé tenisky a spoustu zavazadel… :-)

* Krátce po našem příjezdu de střední Evropy jsme byli pozváni do brněnského sboru k Františkovi Apetauerovi. V Brně jsme ale zjistili, že mapa poněkud zaostává za realitou. Po chvíli ježdění po městě nás zastavila policie. Ukázal jsem jim mapu a řekl, kam že to jedeme. Policista zapnul majáček a jal se nás doprovázet až k Františkovu domu, aniž bychom zastavili na jediné červené. Když si to František vyslechl, mohl říct pouze: „Úžasné!“ :-)

John Baich

 

John a Karen Baichovi

jsou manželé už 55 let, mají pět dětí, 12 vnoučat a 4 pravnoučata. Byli koordinátory pracovních týmů pro střední Evropu v letech 1995 – 2008. Na jaře plánují přijet do ČR s týmem ve spolupráci s Jasonem Morrisonem.

Naposledy změněno středa, 21 září 2016 11:04
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.