Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Jsem nezadaný, protože to tak Bůh chtěl

Napsal(a)  Petr Skřičil  pondělí, 21. listopad 2016 15.19

Př 19,21 „Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí.“

Pokusím se na následujících řádcích krátce popsat, jak se to seběhlo, že jsem „padesátiletý praktikující celibátník“.

Uvěřil jsem v Pána Ježíše ve svých třiceti letech. Jaký byl můj život do té doby? Viděl jsem, že je normální, že lidé, když dospějí do věku plus minus 25 let, se žení, vdávají a zakládají rodiny, a tím vlastně předávají štafetu dalšímu pokolení. Jelikož jsem vyrůstal v době komunismu, můj otec byl komunista z přesvědčení, byl jsem i já až do třiceti let ateistou, pro kterého smrtí vše končí. V předání štafety jsem tudíž viděl hlavní smysl života. Co jiného by přece mohlo být smyslem života, když smrtí vše končí?

V důsledku toho jsem se i já pokoušel oženit, ne že bych měl nějakou touhu po jiném pohlaví, nebo že bych někdy v životě byl zamilovaný, to už vůbec ne, a také jsem se nechtěl odlišovat od jiných, aby si na mě ukazovali prstem. Přece jenom být nezadaný znamená být bílou vránou. Zkoušel jsem to různě, i inzerát jsem si dvakrát dal, ale nikdy z toho nic nebylo.

Pak se ke mně sklonil Pán Ježíš a dal se mi poznat a já jsem najednou viděl, že všechno je jinak, že smrtí život nekončí a že tudíž předání štafety nemusí být nutně hlavním a jediným smyslem života, že smyslem může být i to, že člověk je zapojený v církvi a slouží tam, kde ho Pán Ježíš potřebuje. (Samozřejmě, že Pán Bůh nepotřebuje nikoho k ničemu, ale On se rozhodl, že nás stvoří, a že nás bude potřebovat. :-) Toto poznání pro mě bylo osvobozující.

Zanechal jsem těch, často trapných, pokusů seznámit se a smyslem mého života se stala služba Pánu Ježíši. V den, kdy jsem se dal pokřtít ve vodě, jsem Pánu Ježíši řekl, že bych mu chtěl sloužit na plný úvazek v církvi, a Pán si mě pět let na to skutečně do práce v církvi povolal, přes všechny mé slabosti a nedostatečnosti, za což jsem mu dodnes vděčný.

Po svém obrácení jsem Pánu Ježíši předložil i otázku svého celibátu. Nemohu říct, že bych měl nějaký dramatický prožitek, že by přišel anděl a řekl mi, že mám žít sám, Pán mě tehdy pouze vedl do sedmé kapitoly prvního listu Korintským, a tam mi ukazoval, jak tyto věci vidí Boží slovo, že kdo se pálí žádostivostí, měl by se oženit, ale kdo má v této věci v moci svou vlastní vůli, je lépe, když se neožení, i když, ani kdyby se oženil, nezhřeší.

Když jsem se díval na svůj dosavadní život, musel jsem konstatovat, že v této věci mám v moci svou vlastní vůli, a tudíž pro mě bude lépe, když se neožením. Ne že bych Pánu slíbil, že se nikdy v budoucnu neožením, ponechal jsem na něm, že kdyby v budoucnu chtěl, abych se oženil, tak ať mě do manželství přivede, ale já jsem od té doby už žádnou ženu nehledal. Nechybělo mi to, nic mi nescházelo, a tak to zůstalo dodnes. Nebylo tomu tedy tak, že bych nějak musel zápasit se svou starou přirozeností, mrtvit se a se slzami v očích Pánu slibovat, že se teda neožením, když On chce, naopak, pro mě bylo zcela přirozené a osvobozující, že jsem mohl zůstat sám. Proč? Protože věřím, že Pán mě tak stvořil.

Petr Skřičil, AC Olomouc

Naposledy změněno pondělí, 21 listopad 2016 16:50