Možná jste se už setkali s tím, že Zákon a milost někdy slouží křesťanům jako přihrádky, do kterých řadí jedni druhé. A to podle toho, jak přistupují k různým věcem, jako např.: užívání alkoholu, záležitosti kolem jídla, oblékání, umění, svátky apod. Pro ty, kdo jsou v těchto věcech zdrženlivější, máme po ruce nálepku „pod Zákonem“. Ty svobodnější považujeme za lidi „pod milostí“. Toto chápání je však mylné. Kategorie pod Zákonem a pod milostí nepopisují lidské přístupy k věcem, ale popisují dva rozdílné Boží přístupy k lidem. Zákon a milost jsou dva nástroje v Boží ruce.

Ke správnému pochopení Ř 6,14 nám pomůže, když si uvědomíme, že nikoli my Boha, ale Bůh nás zahrnul do svého ohromného příběhu (J 15,16). A to ještě „před stvořením světa“ (Ef 1,4). „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci“ (Ř 11,36) – tedy i Zákon a milost: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ (J 1,17)

Z hlediska většího příběhu

Zákon a milost jsou nesmírně důležité součásti příběhu, který daleko přesahuje náš osobní život. Proto je užitečné si tento příběh stručně připomenout.

Vše začalo stvořením člověka k obrazu Božímu. Brzy však následoval tragický pád do hříchu. Skrze hřích vešla do životů lidí smrt. Přestože Bůh má právo s hříšným člověkem skoncovat, začíná se uprostřed porušeného stvoření odvíjet nit nádherného příběhu Božího slitování. Následují dlouhé dějiny, kdy tato nit nabývá na síle příběhem Izraele. Ten pak vrcholí příběhem Mesiáše, jehož život je završen ukřižováním, smrtí, vzkříšením, nanebevstoupením. A nakonec se plní jedno z největších zaslíbení Starého Zákona: vylití Ducha svatého na ty, kdo uvěřili a spojili svůj život s Kristem. Ale to jsou jen prvotiny toho, co v naději očekáváme, když vyhlížíme druhý Kristův příchod.

Jde o spravedlnost

Bůh přivádí mnohé z nás, padlých do hříchu, zpět. A to nejen k věčnému životu, ale zpět k Božímu obrazu: „Předurčil nás, abychom byli připodobněni obrazu jeho Syna.“ (Ř 8,29)

To hlavní, v čem je padlý člověk pod obraz Boží, je náš hříšný stav. Do Božího obrazu nám nechybí zdraví, moc, úspěch a bohatství, ale chybí nám spravedlnost.

Spravedlnost je velmi obsáhlý biblický pojem. Znamená celistvou správnost před Bohem. Spravedlivý je ten, kdo je svatý, bezchybný, ryzí, dokonalý, pravdivý, čistý, pokorný, zbožný, poslušný Božím přikázáním, miluje Boha a bližní, je milosrdný, mírný, laskavý, pokojný, plný dobrých skutků apod.

Cílem Božího slitování je navrátit padlému člověku ztracenou spravedlnost – nic menšího. Jak napsal prorok Izajáš ve známé 53. kapitole o Kristu: „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým (…) s četnými bude dělit kořist.“ (Iz 53,11–12 ČEP) Spravedlnost je ta kořist, kterou pro člověka vydobyl Kristus na kříži. Podle Ježíšových slov z Kázání na hoře je tato získaná kořist určena těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti. (Mt 5,6)

Někteří hladovějí po jiném profitu: „zbožnost považují za pramen pozemského zisku“ (1Tm 6,5) – ale ti, se kterými se Ježíš dělí o získanou spravedlnost, jsou lidé, kteří by rádi žili spravedlivě.

V evangeliu tedy vidíme, jak sám Bůh svým způsobem a svou mocí vrací člověku ztracenou spravedlnost: „Aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ (Ř 5,21) Naše cesta vedla skrze pád do hříchu k smrti. Milost zařadila zpětný chod – skrze navrácení spravedlnosti nás vede zpět k věčnému životu.

Tady jsme u jádra toho, co si máme představit, když mluvíme o Boží milosti.

Milost

Milost je ústřední pojem Nového Zákona. V sekulární společnosti se o ní mluví jako o právním aktu, kdy například prezident uděluje odsouzeným milost. Také ke znázornění milosti Boží se někdy používá oblíbený příklad se soudcem, který nejprve odsoudil přestupníka k pokutě, pak svlékl talár a sám pokutu zaplatil. Avšak toto znázornění milosti je velmi částečné a problematické (možná víc, než si myslíme).

Lidé v naší zemi si ještě pamatují velkou amnestii z roku 1990, která tehdy přinesla masivní nárůst kriminality. Pokud zúžíme představu Boží milosti jen na jakousi amnestii – pouhé odpuštění hříchů a zahlazení vin – dopadneme podobně. S nadsázkou se dá říct, že i míra kriminality v církvi se odvíjí od toho, jak chápeme milost.

Pokud by Boží milost přinášela jen odpuštění hříchů, co by potom znamenal výrok: „vždyť nejsme pod Zákonem, ale pod milostí“? „Nejsme pod Zákonem“ by muselo znamenat, že Zákon přestal platit nebo na nás už jaksi nedosáhne. A to, že „jsme pod milostí“, bychom museli chápat podobně, jak někteří říkají: „Bůh se na nás hříšníky dívá skrze Kristovu prolitou krev a díky tomu nás vidí jako spravedlivé.“ – Ale nic z toho není pravda.

Boží milost jde mnohem dál

Dílo milosti nepředstavuje amnestii, pouhé odpuštění hříchů, pominutí trestu či pouhé prohlášení hříšníka za spravedlivého. Představuje transformaci hříšníka ve zcela nového člověka, schopného žít spravedlivý život.

Biblický slovník definuje milost jako veškerou Boží přízeň namířenou do života člověka. Jako Boží otcovskou lásku k člověku a veškeré jednání plynoucí z těchto citů. Obrazně bychom si mohli milost představit jako nepřetržitý proud životodárné řeky pramenící z Boží lásky: „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ (J 1,16)

Zdrojem milosti je pro nás Kristovo dílo kříže, jeho vzkříšení, nanebevstoupení, vylití Ducha svatého a jeho neustálé působení v životě věřících. Ten největší objev křesťanského života je pochopit, jak toto veliké Boží dílo souvisí s námi. Nechat tyto události prostoupit vlastní život, vírou se o ně opírat a zakoušet jejich účinky.

Ve světle novozákonního učení je spravedlnost věřících pouze dílem Boží milosti: „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili." (Ef 2,10) Apoštol Pavel popisuje vlastní život slovy: „Boží milostí jsem to, co jsem. A jeho milost, kterou mi prokázal, nebyla marná, vždyť jsem usilovně pracoval více než všichni ostatní - nikoli já, nýbrž Boží milost, která byla se mnou.“ (1K 15,10)

Teprve, když si uvědomíme milost jako aktivní a stále působící Boží přízeň, která se ujímá našich životů a vede nás po cestě spravedlnosti, začíná výraz „život pod milostí“ dávat jasnější smysl.

Přechod zpod Zákona pod milost

Nyní se vraťme k úvodnímu verši: „Hřích nad vámi nebude panovat; vždyť nejste pod Zákonem, ale pod milostí.“ (Ř 16,14)

Tento výrok ve skutečnosti znamená, že vláda hříchu v našem životě skončila proto, že jsme se dostali zpod Zákona pod milost. Autor výroku, apoštol Pavel, znal obojí. Sám žil jako žid dlouho pod Zákonem, když ho později Bůh zahrnul pod svou milost, znamenalo to pro Pavla zcela nový začátek, tentokrát pod milostí.

Člověk je buď pod Božím Zákonem, nebo pod Boží milostí. Obojí pochází od Boha, jsou to dva rozdílné nástroje, dvě rozdílné metody, dva rozdílné Boží přístupy k lidem. Pod Zákon automaticky spadá celé lidstvo – všichni budou souzeni podle požadavků spravedlnosti, které Bůh v Zákoně vyjádřil. Pod milost vstupují jen někteří – protože je přístupná jen skrze víru.

Pokud o nás platí, že „nejsme pod Zákonem, ale jsme pod milostí“, znamená to, že jsme museli být přeneseni zpod Zákona pod milost: „Dokud nepřišla víra, byli jsme hlídáni pod Zákonem, uzavíráni pro víru, která měla být zjevena, takže se Zákon stal naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. Když však přišla víra, nejsme již podřízeni vychovateli (Zákonu).“ (Ga 3,23–25)

Jestliže milost nejprve předcházel Zákon – pak i život pod milostí lépe pochopíme, když si nejdříve popíšeme život pod Zákonem.

Život pod zákonem

Co znamená žít pod Zákonem?

Je to život člověka, nad nějž Bůh zavěsil své požadavky spravedlnosti v podobě psaného Zákona. Jádrem Zákona jsou kamenné desky Desatera. Netýká se pouze Židů, ale celého světa: „Víme, že vše, co Zákon praví, praví těm, kdo jsou pod Zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby se před Bohem stal vinným celý svět (…) neboť skrze Zákon je poznání hříchu.“ (Ř 3,19–20) Tento pravý důvod vydání Zákona (aby člověk poznal svůj hřích) je velkým překvapením pro každého, kdo se setkal s biblickou zvěstí.

Lidé, kteří neznají evangelium, si při setkání se Zákonem (Desaterem) představují, že jednoduše stačí, vzít si Zákon k srdci a začít podle něj žít. Někteří dokonce nabývají dojmu, že Desatero plní (přičemž si většinou neuvědomují, že selhávají hned v prvním přikázání). Škoda že jsou tak nedůslední, kdyby Zákon brali skutečně vážně, zcela jistě by jim poskytl své cenné služby – umlčel by jejich ústa a zjevil jejich viny. Ale to je také vše, co Zákon dokáže. Kdyby Zákon uměl přivést člověka ke spravedlnosti, bylo by náročné dílo Boží milosti, jehož jádrem se stala smrt Božího Syna, zbytečné. (Ga 2,21)

Nad člověkem pod Zákonem panuje hřích

Proč Zákon nedokáže naučit člověka spravedlnosti? To souvisí s podstatou hříchu. Hřích není jen nějaký skutek přestoupení Zákona, jak se běžně chápe. Je to samotná podstata zkažené lidské přirozenosti. Hřích je zotročující síla, která působí v lidském těle stejně spolehlivě jako přírodní zákon, a to i navzdory zbožným myšlenkám a předsevzetím (Ř 7,7–24). Proto také selhávají veškeré lidské utopie.

Hřích je bytostná vzpoura, pro kterou je svatý Zákon jen hozenou rukavicí. A tak Zákon, aniž by chtěl, paradoxně hřích v lidech probouzí. Apoštol Pavel, který znal život pod Zákonem lépe než my, říká, že objevil tento princip: „Když chci činit dobro, je při mně zlo. Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se Zákonem Božím. Vidím však jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech.“ (Ř 7,21–23)

Pro člověka, který v mysli hladoví a žízní po spravedlnosti, ale v těle je zotročen hříchem, znamená život pod Zákonem naprostou bezmoc a zoufalství. A nezbývá mu než vzdychat: „Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti?“ (Ř 7,24)

Skutečná spravedlnost přichází jinou cestou

Zákon nás jen připravil pro to, abychom se stali spravedlivými jiným způsobem, jinou cestou, jinou metodou, silou, principem, než je Zákon sám: „Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, (…) Boží spravedlnost skrze víru.“ (Ř 3,21)

Zákon, který hledal zdroj spravedlnosti v nás, jasně prokázal, že v nás zdroj spravedlnosti není. Skutečná spravedlnost zbožného člověka tedy musí pocházet z vnějšího zdroje – tím zdrojem je právě Boží milost. Jen ta dokáže učinit člověka znovu spravedlivým. V podstatě můžeme říct, že Boží milost vede člověka stejným směrem jako Zákon, totiž ke spravedlnosti, avšak na rozdíl od Zákona, který u člověka tohoto cíle nemohl dosáhnout, milost tohoto cíle dosahuje.

Boží požadavky spravedlnosti zůstávají stejné – Bůh se nemění – změnil se jen přístup, metoda, způsob z neúčinného (Zákon) na účinný (milost). Zákon po nás spravedlnost vyžadoval, avšak milost nás spravedlivými činí. To je základní rozdíl mezi životem pod Zákonem a životem pod milostí.

Když na nás pracuje milost, plníme Zákon, a to i bez potřeby Zákona. Ten nepotřebujeme ani znát (Ř 2,14–15). Protože láska, která je naplněním Zákona, byla „vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého.“ (Ř 5,5)

Plní se Ezechielovo proroctví: „Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité. Svého ducha dám do vašeho nitra a způsobím, že budete žít podle mých ustanovení a má nařízení budete zachovávat a plnit.“ (Ez 36,26–29) Jeremjáš říká totéž slovy: „Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce.“ (Jr 31,33)

Ezechiel i Jeremjáš popisují přechod zpod Zákona pod milost tak, že Bůh nahrazuje kamenné lidské srdce masitým. A Duchem Božím do něj vepisuje svou spravedlnost, která byla původně vyjádřena jen na těch vnějších kamenných deskách.

Apoštol Pavel pro Zákon někdy používá výraz: „litera Zákona“ nebo „služba odsouzení literami vyrytá do kamenů“. Byla to služba, která proti sobě stavěla kamenný Mojžíšův Zákon a kamenné lidské srdce. Mrtvolná bezmoc byla na obou stranách: Kamenný Zákon nedokázal učinit kamenné lidské srdce poslušným.

Co nedokázal Zákon, to však dokázala milost, jak čteme: „Je přece zjevné, že jste dopisem Kristovým, vypůsobeným naší službou a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, nýbrž na deskách lidských srdcí. Takovou pak máme skrze Krista důvěru k Bohu: Ne sami ze sebe se pokládáme za způsobilé, jako bychom měli něco sami ze sebe, ale naše způsobilost je z Boha. On nás také učinil způsobilými k tomu, abychom byli služebníky Nové smlouvy, ne litery, nýbrž Ducha; neboť litera zabíjí, ale Duch obživuje.“ (2K 3,3–6)

Naše nová způsobilost vést spravedlivý život a sloužit Bohu je z Boha, tedy z Boží milosti.

Nahrazení služby Zákona aktivním působením Boží milosti popisuje apoštol Pavel takto: „Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu (ovládanému hříchem), to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle, aby byl požadavek Zákona naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha.“ (Ř 8,3–4)

Přechod zpod Zákona pod milost krásně popisuje také tento text: „Právě tak, moji bratři, jste i vy zemřeli Zákonu skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, abychom přinesli ovoce Bohu. Neboť když jsme byli v těle, působily v našich údech hříšné vášně probouzené Zákonem, aby přinesly ovoce k smrti. Nyní však jsme byli zproštěni Zákona, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli pevně drženi, takže sloužíme v novotě Ducha, a ne ve zvetšelosti litery.“ (Ř 7,4–6)

Takže pokud říkáme, že nejsme pod Zákonem, ale pod milostí, znamená to, že vnější litera Zákona byla u nás nahrazena Duchem Zákona, přítomným v srdci. Otroctví hříchu bylo nahrazeno svobodou od hříchu. A bezmoc člověka byla nahrazena mocí Božího Ducha. Žít pod milostí pak znamená nehřešit (Ř 6,15), žít v dobrých skutcích připravených Bohem (Ef 2,10) a naplnit požadavky Božího Zákona (Ř 8,4).

Zákon již nepatří na cestu milosti

Tam, kde již působí milost, služba litery Zákona pominula: „Nyní je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona“ (Ř 3,21), „nejsme pod Zákonem, ale pod milostí“ (Ř 6,14), „zemřeli jsme Zákonu, abychom se oddali jinému“ (Ř 7,4), „byli jsme zproštěni Zákona“ (Ř 7,6).

V církvi má Zákon již jen omezené využití: „Víme, že Zákon je dobrý, když ho někdo užívá náležitě a je si vědom toho, že Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi nespravedlivé a nepoddajné, bezbožné a hříšné, pro lidi nesvaté a světské, pro otcovrahy a matkovrahy, pro vrahy vůbec, smilníky, lidi praktikující homosexualitu, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co ještě jiného se příčí zdravému učení podle evangelia slávy blahoslaveného Boha, které mi bylo svěřeno.“ (1Tm 1,8–11)

Zákon již není pro lidi, v nichž dosahuje spravedlnosti Boží milost. Ale má stále ještě své uplatnění pro lidi hříšné, nepoddajné, nesvaté a světské (ti jsou i v církvi). Jinými slovy: Když v někom milost nedosahuje cíle, jímž je spravedlnost, tehdy je na místě znovu použít Zákon. Ale vždy jen jako nastavené zrcadlo, nikdy ne jako prostředek vedoucí k cíli. K cíli vede pouze působení Boží milosti v životech věřících, kajících a Duchem svatým naplněných lidí.

Život pod milostí

Jako křesťané bychom měli vědět, kudy vede cesta zpod Zákona pod milost.

Když se ptali George Whitefielda, nejznámějšího evangelisty 18. století, proč ve svých kázáních stále opakuje: „Musíte se znovu narodit“, odpověděl: „Protože se musíte znovu narodit!“ To je přesně ono. Potřebujeme mluvit o znovuzrození, které přichází skrze smrt a vzkříšení.

Vyjít zpod Zákona a vejít pod milost znamená: Uvěřit evangeliu, spojit ve křtu vodou svůj život s Kristovou smrtí (Ř 6,4–6), skrze tuto smrt, kterou nám Ježíš zajistil na kříži, být vysvobozen z otroctví hříchu a Zákona (Ř 6,7, Ř 7,6), z vody křtu vystoupit na cestu nového života (Ř 6,4) a skrze křest v Duchu svatém být oživen Duchem toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých (Mt 3,11, Ř 8,11, J 3,5–7).

Tímto dílem milosti je člověk plně vybaven k tomu, aby již nechodil podle těla, ale podle Ducha Božího, a tak naplnil požadavky Zákona. (Ř 8,4)

Náš základní text („Hřích nad vámi nebude panovat; vždyť nejste pod Zákonem, ale pod milostí.“) je v epištole Galatským vyjádřen slovy: „Jste-li vedeni Duchem, nejste pod Zákonem.“ (Ga 5,18) Z čehož jasně vyplývá, že život pod milostí je život naplněný a vedený Duchem svatým.

Mimochodem, v letničních a charismatických kruzích jsme o naplnění Duchem svatým zvyklí přemýšlet hlavně v souvislosti s duchovními dary a projevy, ale zmíněné proroctví Ezechiele a Jeremjáše spojuje dar Ducha svatého nejprve se spravedlivým životem. Tím nejvyšším duchovním darem je „Boží láska vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5,5)

Milost znovuzrození představuje výbavu ke zbožnému životu: „Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti.“ (2P 1,3) Je to výbava, kterou tento svět nezná. I my se o ní dozvídáme někdy až postupem času, když studujeme Písmo.

Nový Zákon nás pak na mnoha místech povzbuzuje, abychom se této výbavy chopili: „odložte toho starého člověka, který žije podle dřívějšího způsobu života a hyne v klamných žádostech (…) a oblékněte toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Ef 4,22–24) „Považujte se za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši.“ (Ř 6,11) „Duchem choďte a žádost těla nedokonáte.“ (Ga 5,16)

Chopit se této výbavy znamená udržovat starý život pod víkem rakve a tomu novému dávat propuknout. Starý otrokář hřích se sice ještě bude ozývat, ale člověk pod milostí už jej neposlouchá. Nechává se vést Duchem svatým, přičemž na tělesné žádosti nezbývá prostor.

Ve světle Nového Zákona také padá představa, že život pod milostí znamená svobodu pro tělo. Pro tělo to znamená ukřižování a vydání svých údů (rukou, nohou, úst, myšlenek…) Bohu za nástroje spravedlnosti. (Ř 6,13)

***

Když máme před sebou Zákon a milost, uvědomujeme si, že ještě důležitější než to, jak člověk žije, je to, z jakého zdroje žije. Všichni, kdo se snaží stavět svou spravedlnost na údajné lidské dobrotě, a ne na díle milosti, jsou stále ještě pod Zákonem. V Bibli o nich čteme: „Protože neznají Boží spravedlnost, a místo toho usilují postavit svou vlastní spravedlnost, nepodřídili se spravedlnosti Boží. Vždyť Kristus je konec Zákona k spravedlnosti pro každého, kdo věří.“ (Ř 10,3–4)

Když to pochopíme, pomůže nám to, abychom se nedali marnou cestou bezmocného moralizování, polepšování a pokřesťanšťování sebe i ostatních na základě tzv. křesťanských hodnot. Držme se raději osvědčeného: „Musíte se znovu narodit!“

Hledejme cestu milosti: kříž pro starého člověka a nový život v Duchu svatém pro toho nového.

Jiří Kostelník, pastor AC Kopřivnice