To, čeho jsem si všiml v přístupu Ježíše ke mně, není ani jeho zdůrazňování, že už je vše OK, a laciné přesvědčování o tom, že jsem pod milostí a všechno je už navždy odpuštěno, ani jeho důsledné vyžadování plnění „pravidel“, ale jeho kladení otázek. Upřímně řečeno, já nejlíp vím, že když se cítím vinen, není mi dobře. Většinou pro to, že cítím nějaký dluh vůči někomu druhému nebo Bohu. Něco jsem neudělal, nebo naopak udělal. Ne vždy jsou mé pocity viny oprávněné, ale prostě je mám a potřebuji se s nimi vypořádat. Nepomáhá mi však ani utěšování typu: „Nic si z toho nedělej, však se zas nic tak nestalo, Bůh ti to stejně odpustí, nebo odpustil“, ani kárání typu: „Jsi vinen a teď poneseš svůj trest“. Nebo naopak, někdy žádné výčitky nemám, a mít bych měl.
Za léta služby jsem zjistil, že to, co přináší skutečnou změnu, je milost tomu, kdo je ochoten nést důsledky svého jednání a chce najít cestu ven. Milost nehledá naplnění litery zákona, ale hledá člověka. Milost neříká: „Až se napravíš, odpustím ti trest,“ milost se ptá: „Chceš se napravit?“ Vím, že to může někomu znít radikálně, ale nejde přece o to, jestli člověk dodrží nějaké pravidlo kvůli existenci takového pravidla, ale jde o to, jestli pravidlo vůbec vnímá a chce jej přijmout za své, pro smysl daného pravidla. Prakticky to vypadá například tak, že když selhávám nebo selžu, ptá se mě Ježíš: „Co se děje? Proč cítíš vinu?“ Krásně je to vidět v jednání Ježíše vůči cizoložnici i vůči zákoníkům, kdy oni viděli cizoložství, a Ježíš ženu, nebo na příběhu o Zacheovi, kdy všichni viděli jeho hříchy, a Ježíš Zachea. Milost vždy hledí k srdci a hledá srdce člověka. Milost důvěřuje lidskému chtění. Milost je základem vztahu.
Zákon je mapa
V prostředí střediska Teen Challenge je téma zákona (pravidel) a milosti velmi praktické. O co jde? Naším cílem, a myslím si, že stejný cíl si kladou rodiče, pastoři, učitelé, vychovatelé, je pomoci těm, kteří jsou v naší péči, růst, naplnit do důsledku Boží záměry v nich samotných. Jednak v oblasti osobního charakteru a zralosti tak, aby je nesložil kdejaký tlak, ale také růst v oblasti jejich činností, který se projevuje v konkrétních službách, zodpovědnostech.
Komu sloužíme? Jsou to muži nebo ženy, kteří v minulosti zažili spousty zlých věcí, někteří byli zneužiti, někteří pocházejí z rozpadlých rodin, někteří své rodiče vůbec neznají, sami svou potřebu po lásce, naplnění hledali a našli v drogách, alkoholu. Nemají téměř žádné dobré návyky. Udělali mnoho zlého! Stejně jako my. Co to v praxi znamená? Neumí si určit hranice. Jejich svět je v mnoha ohledech jako rozmazaná mapa. Týká se to nastavení svědomí, hranic ve vztazích, schopnosti nést omezení a mnoha dalších věcí. A tady je první praktické hledisko pravidel (zákona) – pomáhají jasně definovat hranice s ohledem na člověka a obecně spolužití v jednom prostoru. Studenti u nás ve středisku tak mohou skrze pravidla vidět, co je a co není dobře. Co se od nich očekává a co ne. Co si mohou dovolit a co už je za hranicí vedoucí k dobrému spolužití. V obecnější rovině je zákon jakási smlouva, která pomáhá jakémukoli celku žít „spolu“ a „v míru“.
„Samotná mapa není k ničemu, pokud chybí cíl cesty“
Všímám si ale, že obecně máme tendenci se na pravidla (zákon) spoléhat. Myslíme si, že ona (pravidla) sama v sobě mají schopnost někoho vychovat. Všichni jsme zhřešili a nikdo není bez viny, a to přesto, že zákony a pravidla známe. Například: Student v programu přestoupí nějaké pravidlo a automaticky je mu přidělen „trest“, který jej vychová. Neptáme se po důvodech selhání ani okolnostech, nezajímá nás ten, kdo selhal, máme přece pravidla (mapu), a ta se jednoduše uplatní. Dokonce ani nevíme, jestli jeho cíl je na „naší mapě“. Tedy, jestli je jeho potřebou a cílem mít pořádek ve skříni. Osobně si myslím, že takový přístup je alibistický. Tento přístup se projevuje těmito slovy: „Vždyť JÁ jsem mu to říkal.“ Ano v programu TC pravidla potřebujeme, stejně jako v rodině, v církvi, vztazích, ale jejich účelem je definovat hranice možného. Nemají moc vychovat, sama v sobě jsou mrtvá, a dokonce dle apoštola Pavla vedou k hříchu, respektive hřích skrze ně ožívá a volá po odplatě. Mnoho zbytečných válek a rozbrojů funguje na tomto principu. Zhřešil jsi, a proto mi dlužíš „toto“, a já si to teď vynutím trestem.
Zákon vymezuje (odsuzuje), milost uvolňuje (uschopňuje)
A to je pro mě podstatné. Strach z trestu velmi často vede lidi, včetně mně, k zakrývání, vytěsňování, strkání hlavy do písku. Milost vede k odstranění překážek viny a strachu. Jediným smyslem trestu jako důsledku je pomoci vidět tomu, kdo nevidí, nebo ochránit ty, kdo by mohli mým jednáním trpět, a to pouze v případě, že není naděje na změnu. Milost naopak pomáhá člověku svobodně hledat způsoby, jak získat osobní zralost a dovednosti ke službě (Ef 4,11–17), a to tím, že odstraňuje tento strach a nabízí řešení pro to dělat věci jinak. Člověk získává schopnost spolupracovat, a dokonce na sebe velmi často naložit těžká břemena disciplíny, tak aby dosáhl této změny. Jak jsem již také naznačil, milost vzniká ve vztahu, zákon je pouze litera, která vztahem může ožít. A výchova je možná pouze ve vztahu.
___________________________________________________________________________
Pro sebe jsem si sepsal možné důsledky zažité milosti.
Milosrdný:
Líbí se mi, jak Ježíš tuto potřebu po nastavení hranic u lidí vyvolával, např.: „Kdo je bez viny, hoď kamenem“ nebo „Nikdo tě neodsoudil?“ nebo „Petře, miluješ mně?“ nebo „Tomáši, vstrč svůj prst do mých ran“.
Petr Král, ředitel TC Šluknov