Jak říkám, obvykle je to skvělá práce. Může se ovšem stát, že učíte zrovna na severu Čech. V zimě. V takové té „echt“ severské zimě. Trochu mrzne, trochu prší, trochu fouká vítr, takové to počasí, že by psa nevyhnal. Nebydlíte úplně blízko u školy, a tak nezbývá než se vydat na cestu dřív, ve tmě, mrazu, vichru, cítíte se jako Maruška, co šla ke dvanácti měsíčkům pro jahody. S batohem naloženým pomůckami, které potřebujete na všechny ty hry a scénky. Samozřejmě táhnete i Ludvíka, maňáska, kterého děti milují a jehož jméno si pamatují mnohem lépe než to vaše. Potud dobrý. Dokud se nedopajdáte promrzlí do školy, abyste zjistili, že jste se překoukli v diáři a máte dnes být v jiné škole!
Ta naštěstí není tak daleko, takže znovu vyrazíte mezi ledové kry na chodníku a po cestě zkřehlým prstíkem naťukáte omluvnou sms. Ledové kry jsou zrádné, a tak se stane, že jak se snažíte neuklouznout a neplácnout sebou, produpnete jednu z nich a ocitnete se náhle po kotník v ledové kaluži. Záhy učiníte zjištění, že ty kozačky nejsou nepromokavé, a do školy dobíháte s malým zpožděním a trochu větším jezírkem v pravé botě. Bezva.
Urychleně nahazujete techniku, abyste mohli promítat, zdravíte děti a paní učitelku. Po vysvětlení zpoždění zmíníte i epizodku s botou. A už na interaktivní tabuli svítí nadpis dnešního tématu „Buďme kamarádi“. A najednou se objeví paní učitelka, která před chvilkou někam zmizela. V jedné ruce drží hrnek s čajem, ve druhé nese pantofle a suché ponožky, které vám podá se slovy: „Přece nebudete celej den v mokrým.“ Program pak proběhl standardně, kreslili jsme přání pro kamaráda, hráli hry, hlasovali o Ludvíkových chytácích, děti se bavily a zároveň učily, což je ta nejlepší kombinace.
Další program se na stejné škole konal, když už byla zima taková hezčí, bílá, nezákeřná. Koupila jsem paní učitelce ponožky. Krásné, chlupaté, jedny červené a jedny s hvězdami. A v úvodu hodiny, když jsme s dětmi vzpomínali na to, co si od minula pamatují, si vzal slovo Ludvík a měl řeč asi v tom smyslu, že má na program také jednu opravdu speciální vzpomínku a chtěl by paní učitelce dát něco na památku. Předal ponožky a čokoládu za potlesku dětí. Paní učitelka se smála a pak rozhodla, že si nechá jen jedny. Že ty druhé si musím vzít já a až je budu nosit, budu na ní myslet. „Budeme něco jako Vinnetou a Old Shatterhand,“ řekla. Fuseklové sestry.
Být lektorem etiky na základních školách je skvělá práce. Setkáváte se s nejrůznějšími lidmi a pedagogickými přístupy. Někdy člověk odchází ze školy s těžkým srdcem, ať už kvůli věcem, které mu svěří děti, nebo kvůli tomu, že se zblízka střetne s některým z úskalí, která náš školní systém bezpochyby má. A někdy přitom potkáte člověka, který v neideálním systému s neideálními dětmi a neideálními rodiči má ještě čas a náladu rozdávat ponožky.
Má prostě program „Buďme kamarádi“ rozehraný na hodně vysoký level.
Ida Pencová
AC Kolín