A určitou dobu to tak vypadalo. Ale po krátkém čase manžel ztratil o křesťanství zájem, přestal si číst Bibli a začal si znovu žít svým životem. Dokonce začal víru a její projevy drsně shazovat. Mám velmi hodného manžela. Určitě vůbec netušil, jak mě jeho poznámky bolí. Bůh byl ke mně tak milosrdný, že nedopustil, aby mi manžel bránil chodit na bohoslužby nebo mi bránil v samotné víře. Můžu jít a jet na jakoukoli akci. Vede to ale k tomu, že máme každý svůj okruh přátel a svoje vlastní akce.

Možná někoho napadne, když je manžel tak hodný a v ničem mi nebrání, co mi tedy na té situaci vadí? Mnohé ženy by mi určitě záviděly.

Pokusím se to vypsat v několika bodech:

1. Bude někdy spasen?
Co s ním bude po smrti? Samozřejmě, že chci věřit, že bude spasen. Vždyť se modlím. Co ale znamená v Bibli věta: „Víš snad, ženo, že se ti podaří přivést muže ke spáse?“ (1K 7,16) V každém případě platí: „Dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života.“ (Př 13,12)

2. To nejcennější, co v sobě mám, je pro manžela nepochopitelné.
Vždycky jsem toužila po tom, abych s manželem prožívala vnitřní blízkost. Po lidské stránce si s ním rozumím. Ale jak chcete nevěřícímu člověku vysvětlit, popsat lásku k Ježíši? On tu zkušenost prostě nemá, a dokud neuvěří, tak ji mít nebude. Jak mu chcete vysvětlit, že toužíte po užším a niternějším vztahu s Bohem? Nikdy mu nevysvětlím, jaké boje prožívám mezi starým člověkem a novým stvořením. Tato nemožnost sdílet věci nejhlubšího nitra je pro mě po léta palčivou frustrací. Mám spoustu křesťanských přátel. Není problém si s nimi v těchto věcech rozumět a kdykoli zakleknout k modlitbě. Ale je v tom něco jaksi velmi v nepořádku, když jsou vám druzí duchovně bližší než vlastní manžel. Bližší v samém základu vaší bytosti.

3. Nemožnost společné modlitby
Když je například velké trápení v rodině, vždycky toužím po tom, abych se za to s manželem mohla modlit. Utíkám pro modlitbu za kdejakou věřící kamarádkou, modlím se po telefonu, píšu sms, ale bylo by o tolik krásnější modlit se s manželem.

4. Závist
Dost těžko se mi to píše, je ale nutné to zmínit. Je těžké vidět věřící manželské páry, jak si v duchovních věcech rozumějí a jak se spolu modlí. Vím, že to není v praxi vždycky tak růžové, jak to na povrchu vypadá. Vím, že satan útočí na společnou modlitbu v manželství a že o společný duchovní život se musí bojovat. Bůh byl ke mně ale milosrdný, slyšel mé modlitby a po čase změnil i mé srdce. Vždycky když jsem takto „zazáviděla“, činila jsem z toho pokání. A tak mě Bůh postupně této závisti zbavil. Dnes už se umím při pohledu na věřící manžele zaradovat a přát jim to. Naučila jsem se také děkovat za svého manžela a oceňovat všechno, co mi v něm Pán Bůh dal.

5. Boží standard je ve světě těžký nadstandard
Vzala jsem si velmi čestného muže s dobrým charakterem. Bůh nás ale volá dál. Chce, abychom ho milovali a hlídali si, aby nic nestálo mezi námi a jím. Bůh na mně koná svoje dílo asi 25 let, a tak mnohé věci v mém srdci proměnil. Jsem opravdu úplně jiným člověkem, než jsem byla dřív. A tak se děje to, co je nevyhnutelné. Naše cesty v manželství se rozcházejí. Motivace k odpouštění druhým, motivace nemluvit o nich špatně, motivace vidět druhé Božíma očima a žehnat jim, to vše pochází z Bible, a nevěřící člověk po takových věcech zpravidla netouží. Nemá citlivost na usvědčování Duchem svatým.

6. Zvyk
Přes všechny negativní věci, které popisuji, se mi do života vtírá jedna neblahá věc. Zvyk. Pozoruji, že jsem si zvykla na život s nevěřícím manželem, že mám tendenci k rezignaci, když se to tolik let nemění. To je past toho Zlého, který mi chce ukrást modlitby.

Mnohé sestry, které dlouho čekaly na to, až jim Bůh dá věřícího manžela, nevydržely. Šly do svévole a vzaly si nevěřícího člověka. Teď často litují a jejich víra slábne. Jsem ráda, že jsem alespoň ušetřena výčitek, že bych si rozdělení v manželství způsobila sama.

A tak závěrem: Sestry, neblbněte! Neberte si nevěřící muže! Fakt to nestojí za to.

Jana Strouhalová