Co pro tebe znamená, že církev je letniční?
Být letniční znamená být si vědom toho, že Duch svatý i jeho dary jsou k dispozici v církvi i dnes. Také k tomu patří víra v nadpřirozené dary uzdravování, zázraky a proroctví, vědomí toho, že Ducha svatého můžeme ve svých životech zakoušet velmi reálně, což někdy zahrnuje modlitbu v jazycích. Vždyť Duch nám pomáhá uctívat, zvláště při osobních ztišeních, nebo nám dává proroctví. Letniční církev je církví otevřenou na Ducha svatého, církví, která své členy vyučuje, aby se vědomě na Ducha svatého otevírali.
Dnes ale těžko rozeznáš, zda jde o letniční nebo charismatickou církev, vždyť to se děje v obou.
Musíme se vrátit do historie, jak historikové pojmenovávali různá hnutí. Ve stručnosti – na počátku dvacátého století, zvláště v Kalifornii na Azusa Street, lidé zakusili naplnění Duchem a mluvili jazyky. Historici je nazývají jako klasické letniční. Dlouho katolíci i protestanté považovali věci Ducha za skončené v době, kdy umírali poslední apoštolové.
V padesátých až osmdesátých letech to podobně zakoušeli katolíci, což je pro letniční šok, jelikož nečekali, že lidé v tradičních církvích mohou být naplněni také. Je to nepochopitelné, když se zároveň modlí k oslavě Marie nebo pijí víno! Brzy následovali anglikáni, luteráni a další tradiční protestanté. Mluví se o duchovním obnovení, které zakusili v tradičních církvích, proto nechtějí být záměrně s letničními ztotožňováni. Je obecně přijímáno, že mluvení jazyky je pouze jedním ze znamení naplnění Duchem svatým. Může to být stejně například dar uzdravení, což vedlo diskuzi s klasickými letničními, co je tedy důkazem křtu v Duchu.
Postupně byly zakládány charismatické církve členy původně z tradičních církví, kteří se však necítili být klasickými letničními. Historici to označují za charismatická hnutí nebo církve.
Začátkem osmdesátých let se na scénu dostávají P. Wagner a J. Wimber. Peter Wagner byl právě v Bolívii, kde viděl obrovský růst letniční církve. Po návratu domů pozval Johna Wimbra, který učil na Fullerově semináři, že duchovní dary nepatří do historie, ale jsou tu i dnes, a který mluvení jazyky považoval za jeden z důkazů křtu v Duchu. Nebyli to charismatici, protože se formovali až v osmdesátých letech. Spolu s hnutím v Torontu jsou historiky označováni za „třetí vlnu“.
Nyní se dostáváme k hnutí Hillsong v devadesátých letech, které vyšlo z letničních v Austrálii. Používali chvály a uctívání jako způsob komunikace s mladými. Podobně jako Willow Creek se zaměřili na proměnu církve, aby vypadala méně jako instituce a přiblížila se k hledajícím. Pořád je zde víra v konání Ducha svatého, ale jiným směrem.
Kde tedy vidíš letniční dnes?
Někteří zůstali tam, kde hnutí původně začínalo, tedy na začátku dvacátého století, jiní sympatizují s novými trendy a styly uctívání. Každá generace potřebuje jiný přístup, jen se podívej na dnešní digitální generaci, jenomže církev občas zaspí a zastará. Neudělá nic špatného, jen se nová generace se zastaralou církví většinou nedokáže ztotožnit. Proto se domnívám, že letniční potřebují zrevitalizovat, najít nové formy kázání, místo křiku, že jsou hříšníci a půjdou do pekla, což kdysi bylo na místě, nemůžeš přeci dnes říkat mladým, co mají dělat, hned přestanou poslouchat. Proto musíme najít způsob, aby to mohli uchopit. Než po nich křičet dnes spíše funguje rozhovor a otázky: Máš vztah s Bohem? Přemýšlel jsi, co bude po smrti? Víš něco o Ježíši?
Vidíme to i v Bibli. Když porovnáš evangelium Jana s Matoušovým, Matouš prezentuje Ježíše jako vyhlašovatele, rabiho; Jan zase jako někoho, kdo se zabývá jednotlivci: Setkává se s Nikodémem, samařskou ženou, všude vidíme rozhovory, Ježíš klade otázky, provokuje k přemýšlení. Buduje nejprve vztah: Dáš mi napít? A pak je vede k pravdě. To je ale jiný přístup k lidem, než jak ho podává Matouš. Jsme ovlivněni Billy Grahamem, který evangelizoval kázáním, ale Jan ukazuje na získávání skrze vztah a rozhovor. To si myslím, že je aktuální v dnešní době, s lidmi navazuješ vztah, necháváš jim nahlédnout do svého života, ukážeš, že jsi jiný, získáš si jejich důvěru. Je třeba, abychom se stali hořícími keři, které přitáhnou kolemjdoucí Mojžíše.
Teď mluvíme spíše o tom, jak církev působí navenek, ale na Azusa Street se změna odehrála uvnitř. Co nám letničním chybí uvnitř?
Myslím, že jedním z důvodů, proč jsou dnešní křesťané tak zaměřeni na čas, je tlak moderní doby, a to, co chybí, je modlitba, přijít do církve a ztišit se. Myslím, že se už neumíme modlit. Pro nás je v tomto zase aktuální Lukáš, který zdůrazňuje, že naplněni budou hladoví a žízniví. Pokud jediný strávený čas s Bohem je pro mě neděle, kdy očekávám od pastora duchovní injekci a stejně se po hodině a půl opět vrhnu do víru digitálního světa, přichází duchovní úpadek. Ale máme přece chodit s Bohem. Podle mého letniční obecně zažívají duchovní úpadek. Kde dnes najdeš mladé, kteří mají svou pravidelnou modlitební chvíli? V tom jsou některé tradiční církve silnější. Je potřeba oprášit naše dědictví. Kde jsou noční modlitby? Kde je očekávání na nové naplnění Duchem? Kde jsou modlitby za bohoslužby, kdy se již hodiny předem letniční scházeli, aby se modlili za vylití Ducha? Kde je volání za sousedy, naše města a země? Takové modlitby ale trvají nějakou dobu. Jsem vděčný za různé modlitební iniciativy, třeba je mi sympatická modlitba za muslimy v době ramadánu nebo každý pátek, když oni chodí do mešit, křesťané se modlí: Stejně jako jsi Pane změnil Pavla, zasáhni i muslimy a udělej z nich své apoštoly! Letniční se musí vrátit k modlitbám!
Ptal se Jirka Bartík
Melvin Ho
Melvin pochází z čínské budhistické rodiny, obrátil se díky službě AoG misionáře. Jeho manželka Louise je Holanďanka. Melvin získal titul MA a M. Divinity na AG Teologickém semináři ve Springfieldu. V letech 1992-2002 byli misionáři v Asii. V roce 2002 přijali nabídku pracovat na holandské AG biblické škole (Azusa Theological College). Melvin je koordinátorem Katedry islámských studií. Jejím programem je připravit studenty na službu a misii v muslimských komunitách, zejména v evropských zemích.
