„Mladý horlivec“ tedy dostal „úkol“, nejspíše aby se vybouřil a zároveň seznámil s realitou světa. Od té doby zastupuji naši církev v „Komisi pro sdělovací prostředky Ekumenické rady církví“, poslední léta jako její předseda.
Někdy se mne lidé ptají: „A co tam vlastně děláš?“ Podtext zní jasně: „Neutrácíš jen zbytečně čas? Nebo snad dokonce církevní peníze?“
Většinou odpovídám „příběhem ze života“, ve kterém jsme jako komise sehráli nemalou úlohu: Veřejnoprávní televize uvedla křesťanský pořad, ve kterém byl Pán Ježíš označen za homosexuála a apoštol Jan nazván „jeho klukem“. Po poradě s právníkem pohrozila naše církev žalobou a spolu se zástupci dalších církví se angažovala v následném jednání s Českou televizí. Výsledkem bylo personální zemětřesení, o kterém osobně soudím, že mělo své závažné dozvuky ještě léta po této události.
Většinou křesťané soudí, že ať již Česká televize či Český rozhlas „si stejně dělají, co chtějí“, a je zcela zbytečné se snažit, jakkoliv je ovlivnit. Pokud bych vycházel z jednání s vrcholovým managementem těchto médií, musel bych víceméně souhlasit. Prostředí arcibiskupského paláce opravdu přeje výrokům typu „Zajisté, že budeme hledat konsensus...“ a dalším podobným. Zůstane-li jen u slov, po dvacetileté zkušenosti mne to již nepřekvapí.
Je tu však cesta, kterou lze tato média ovlivnit velmi výrazně a naprostá většina lidí to vůbec neví: dopisy diváků. Pouhých několik diváckých ohlasů týkajících se jednoho konkrétního předmětu se stává bodem porady nižšího managementu. Stovka dopisů již nemůže uniknout pozornosti generálního ředitele...
Proč lidé nepíší? Jsou „zlomeného ducha“. Desítky let komunistického útlaku mnohé vyčerpaly, jiné naučily, že jakékoliv „vyčnívání z davu“ přivodí obratem „zasloužený trest“. Své děti vychovali ke „svému obrazu“. Dnešní společnost již nebojuje. Církevní představitelé a mediálně známí křesťané vyzývají „ke klidu, rozvaze a neunáhlování se“. Pokud by „klid a rozvaha“ sloužily ke shromáždění sil a následnému útoku proti zlu, byly by nepochybně na místě. Většinou však tyto výzvy mají pokračování: „Vaše reakce by byly jen vodou na mlýn... Nebudete-li reagovat, samo to zanikne...“ Takový pohled a z něj vyplývající jednání (nebo spíše nejednání) má své opodstatnění ve společenství, jehož většinu tvoří lidé slušní a zodpovědní a v jejichž středu se škodící jednotlivec pokouší „předvádět se“. Okatý nezájem jej pak opravdu může zklidnit. Situace v naší společnosti je žel jiná: Množství lidí s porušenou morálkou je již tak velké a vlivné, že společnost jako celek se stále více ocitá v jejich vleku a také jako celek viditelně morálně upadá. Státi stranou v této situaci pak spíše dává prostor k naplnění výroku: „K šíření zla úplně stačí nedělat nic.“
Jak tedy prakticky?
Psát maily, dopisy ředitelům ČT a ČRo či na Radu televizního a rozhlasového vysílání. Nebojte se, nezhroutí se pod vaší poštou – mají své sekretářky a asistenty. :-)
Jedince spořivého v tomto okamžiku jistě napadne: „A nebyla by vhodnější nějaká petice křesťanů? Určitě by to mělo větší váhu a já bych ji rád podepsal!“
Nebyla.
Proč?
Petice jsou totiž výše uvedeným institucím jen k smíchu. Právem. Zasloužilý výše postavený církevní pracovník stvoří petici. Řada církevních oveček ji obětavě podepíše. Pracovníci ČT zjistí, že peticí odsouzený a pranýřovaný pořad je křesťany pečlivě sledován a tito se již nedočkavě těší na jeho další pokračování. Následné veselí v redakci televize či rozhlasu prospěje zdraví všech přítomných. Toť celý výsledek.
Zato dopis jednotlivce – to již chce iniciativu, alespoň trochu přemýšlení a námahy – to již nebude „jen tak“. Právem adresáta zaujme. A když je takových víc, tím spíše...
Takže, jak psát? Stručně, slušně, se zpětnou adresou.
Jak nepsat? Bez modlitby. Bible nám říká, že „cokoliv není z víry, je hřích“. Pokud věříme, že náš dopis má smysl, určitě jeho dopad na adresáta vložíme v modlitbě do Boží ruky.
Kde vzít adresy?
Na internetu. Stačí pár kliknutí. Kdo si nerozumí s počítačem, obrátí se na svá vnoučata. Ta mu potřebné adresy „vygooglí“ na svých mobilech během deseti vteřin.
Proč nepíši adresy přímo v tomto článku? Nechci podpořit unáhlené jednání. Pokud si adresu sami vyhledáte (rychle a snadno), je to již první síto, kterým projdou jen ti, co „to myslí vážně“. Zároveň první zastavení: Po vyhledání a zkopírování (či opsání si) adresy, si určitě vzpomenete na moje upozornění: „Nyní, než začneš psát, je čas na modlitbu. – Duchu svatý, veď mne, dej mi moudrost. Bože, otevři oči, uši i srdce všech, kteří můj mail, dopis budou číst...“
Aleš Navrátil
pastor AC Prostějov
