Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Je to moje srdcovka

Napsal(a)   pondělí, 16. říjen 2017 09.33

Rozhovor s Mirkou Smetanovou, vedoucí dětské služby v Kolíně

 

Mirko, mohla bys nám říct něco o svém vztahu ke službě dětem, jak to v tobě postupně rostlo, až to vyrostlo do těchto úžasných programů na DS?

Od dětství jsem jezdila na dětské tábory, od šestnácti let pak jako asistent svého aktivního bratra. V osmnácti letech jsem se obrátila, a to jsem naposledy byla na táboře s nevěřícími lidmi. S dětmi jsem ale chtěla pracovat dál, jen jsem nevěděla kde. Práci s dětmi v církvi jsem si nedokázala ani představit, považovala jsem to za službu pro lidi, kteří jsou ve své víře zbudovaní a mnohem dál než já.

V roce 1992 jsem začala studovat v Kolíně na biblické škole, tehdy se mi nabídla služba dětem ve výchovném ústavu, bylo tam asi 30 nebo 40 dětí s hodně náročnými životními zkušenostmi – přišly o rodiče nebo měly rodiče ve vězení, nechtěli je… Byli jsme samouci, prostě se nám řeklo: „Máte každý týden praxi ve výchovném ústavu, připravte si program na dvě hodiny.“ Při této službě jsem zjistila, že připravovat křesťanský program je úplně jiné než učit děti střílet z luku, házet granátem a jiné tábornické činnosti. Na biblické škole jsem začala sloužit dětem bez jakékoli přípravy. Učila jsem je to, co jsem si myslela, že je dobré. To bylo v letech 1992–1994.

 

Jak ses dostala až k duchovnímu soustředění?

V roce 1995 jsme se s manželem přestěhovali z Kolína do Varnsdorfu, kde byly na besídce čtyři děti, z toho dvě školního věku a dvě batolata. Rozhodla jsem se spolu s kamarádkou, že jim budeme dělat besídky, i když jsem ani přesně nevěděla, jak má taková besídka vlastně vypadat. Scházeli jsme se v bývalé třídě a já jsem třeba půl hodiny kreslila na tabuli obrázky, abych zabavila děti, kterým byly dva roky. Aničce Moldanové tehdy bylo šest.

V roce 1998 k nám přijela misionářka z Argentiny, a jelikož nemohla sehnat bydlení, na tři měsíce se nastěhovala k nám do obýváku (v té tobě jsme měli 2+1). Měla zkušenosti s prací s dětmi, tak mě to učila každý den. Vůbec jsme si nerozuměly, já jsem v té době neuměla španělsky ani slovo. Se slovníkem v ruce jsme si spolu připravovaly lekce, později také malé evangelizace ve Varnsdorfu. Ty jsme spolu s dalšími nadšenci dělali každý týden, prostě jsme tam pro ty děti chtěli být.

Ve Varnsdorfu jsem sloužila několik let v besídce.

Když zavzpomínám, tak mě v té době oslovil bratr Stašek Bubik a požádal mě, zda bych si nepřipravila několikadenní program pro děti z jejich oblasti. Udělala jsem to a moc se mi to líbilo, další rok jsem to zkusila znovu. Teď si zpětně uvědomuji, že se pravděpodobně začal stavět nějaký základ a že jsem začala sbírat zkušenosti v práci s větší skupinou dětí.

Teď přijde ten velký skok, jak jsem se dostala k duchovnímu soustředění. To byla naprostá náhoda. Jednou mi František Apetauer zavolal a řekl: „Bratr Rudek mi dal na tebe telefonní číslo, jestli bys nám nemohla udělat besídku na Duchovním soustředění (v době, kdy se z dovolené brněnského sboru začala stávat akce pro celou církev). Že by sis vzala mladší děti.“ Říkala jsem si, že s cca dvacítkou malých dětí ráda pomůžu. Za týden mě napadlo se zeptat, kdo připravuje program pro starší děti, že by bylo fajn se s ním spojit… Podotýkám, že to bylo v druhé půlce června, soustředění bylo v červenci. „My ještě nevíme, kdo bude mít starší děti.“ Snažila jsem se nepanikařit, ale začínala jsem nějak tušit, že to budu asi já. Na duchovním soustředění bylo nakonec skoro 60 dětí, to byla ta moje úplně první zkušenost.

 

Pamatuješ si ještě, jaký program jsi přichystala?

První program si úplně nepamatuji, tehdy jsem ještě neměla jedno téma na celý týden. Pamatuji si druhý program, protože na druhém programu už jsme měli trička. Podle triček ve skříni vím, že tématem bylo „Jděte do celého světa a kažte evangelium“, tudíž misie.

 

Kdy bylo to první soustředění?

Myslím, že před osmi lety.

 

Teď mi jedna holčička říkala, že už tady je po osmé.

Ano, je to možné, před osmi lety to bylo první DS, kdy jsem měla děti na starost. Musím říct, že mi v práci hodně pomohl Kidsquest. Kidsquestových vystoupení s tygrem a klauny jsme odehráli více než 150. Jelikož jsem díky Bohu nebyla v roli ani tygra, ani klaunů, měla jsem možnost naučit se mluvit k větší skupině dětí. Když přede mnou sedělo sto rozjařených dětí, nadšených z klauní scénky, cítila jsem z nich radost, energii, ale zároveň jsem měla trému a zodpovědnost předat poselství tak, aby bylo srozumitelné, aby obsahovalo podstatné informace. To jsem se učila dlouho a mohla bych pořád. J Nezanedbatelná byla i aparatura, bez ní bych tady na DS nezvládla mluvit tři hodiny denně.

 

S jakou věkovou skupinou pracuješ nyní?

Na duchovním soustředění máme program pro děti od čtyř do jedenácti let, myslím si však, že by bylo lepší je rozdělit, ale zatím si to nedokážu představit. Je to otázka prostor, jejich vybavení, zajištění chval pro mladší děti, a ne vždycky se najde člověk, který by řekl: „Vezmu si 30 předškoláků, ty tři hodiny zvládnu.“ Vlastně mám pocit, že bych musela připravit celý program dvakrát. :-)

 

A taky je možná náročné obstarat všechny ty převleky. Kupujete je, nebo si je necháváte šít?

Vždycky se do ledna modlím, jaké téma dětem představit. Nepřemýšlím podle toho, co letí v televizi, ale podle toho, co mně je aspoň trošku blízké, a říkám si, o čem takové malé dítě sní, třeba o tom být astronautem, tak co kdyby si to aspoň na týden mohlo zažít, vyzkoušet? Někdo by mohl namítnout, že spousta malých dětí touží po tom, být alespoň na den popelářem. :) Dobře, když si odmyslím tu legrační pracovní kombinézu, zamyslím se nad tím, jak moc je důležité mít kolem sebe lidi, kteří nám pomáhají udržovat naše okolí v čistotě. Měli bychom si jich vážit. A o co více my, kteří jsme poznali Boha, my především.... A tak nějak si pouštím fantazii trošku na špacír... Prostě chci jen říci, že se snažím, aby měl náš program spojitost s realitou, která je dětem blízká. Když uvidí popeláře, vzpomenou si.

Rádi mluvíme s dětmi o Davidovi, jak se z pastýře stal králem. Miluju tyhle příběhy, kdy nás Bůh pozvedá, ale upřímně: Žiju ve městě, mám mobil, pro mléko chodím do Kauflandu... A jako dítě jsem nikdy nevěděla, jaké starosti a radosti pastýř má. Když jsme byli astronauty, naším cílem bylo ukázat dětem, že Bůh, který je tak velký, že stvořil celý vesmír, má zájem o ně samotné. Tuto část, kdy Bůh tvořil hvězdy a světla, často s dětmi zvládneme probrat během jedné besídky. Chtěla jsem si to trošku vynahradit a věnovat tomuto tématu týden. Snad se mi podařilo vystihnout myšlenku.

Také samozřejmě myslím i na to, že všechny děti se na konci června moc těší, až skončí škola, a proto si přeji, aby program byl zábavný, ne „sedavý“, aby si neřekly: „Mám prázdniny a teď budu zase někde tři hodiny sedět na zadku.“

 

Který program se ti nejvíc líbil?

Já nevím. Mně se líbí každý program, u kterého vidím zpětnou vazbu, jak děti reagují. Protože se mi vždy sejde široké spektrum dětí, nemůžu sledovat jen jeden cíl, jestli ho naplním nebo ne. I letos jsou tu děti, které přijely úplně poprvé, pro ně zkušenost zapojit se do chval, poslouchat kázání, modlit se je úplně nová. Sleduju dva cíle. Jeden je, aby se dětem v církvi líbilo. Aby se s rodiči vracely, aby to pro ně nebyl povinný týden, protože rodiče řeknou: „Jede se.“ Ale aby to byly děti samy, kdo řekne: „Jede se.“ Druhý cíl je, aby ty, které přijedou s nějakým očekáváním nebo hledají Boha nebo přemýšlí o tom, jak to všechno je, aby mohly prohloubit svoje znalosti, aby věděly, že to jde i zábavnou formou. Jsem ráda, když začínáme zábavně, ale postupně se dostaneme do okamžiku, kdy potřebujeme dát Bohu něco najevo. Třeba: Pane, chci tě následovat, chci tě následovat znova nebo chci se víc modlit nebo jsem spokojený tak, jak to je. Ke každému tématu máme trička, chci, aby ten program pro děti nebyl záležitostí jednoho týdne, ale aby když si to tričko během roku oblečou, si téma mohly připomenout.

 

Některé děti se opakovaně vrací, vidíš na nich nějaký růst?

Vidím. I to je důvod, proč jsme skupina věkově smíšená. Naprosto chápu, že děti, které mají 4, 5 let, nemají z kázaného slova takový užitek, jako děti devíti, desetileté. Ale oceňuji, že si zvyknou na pořádek bohoslužby. Že přijdou a vědí, že si nebudou stavět hrad z kostek. Ony už vědí, že budeme mít společné chvály, že je čas se modlit a je dobré být v tichosti, že se něco naučíme. V malých dětech se pěstují jisté návyky, na starších dětech vidím změny, vidím, že to téma v sobě nějak zpracovávají a uvědomují si ho a že třeba pak přijedou další rok a jsou úplně nadšené, a dokonce chtějí být asistenty.

 

Programy vymýšlíš sama, nebo je máš třeba od Američanů?

Vím, že v USA mají skvělé programy, i spoustu možností a pomůcek s křesťanskou tématikou. Také si uvědomuji, že jejich realita je malinko odlišná od té naší. Mají křesťanské školy, školky, rodiče, prarodiče... Já se musím v programu především „cítit dobře“. Co se obsahové stránky týče, vím, že jídlo, které servírujeme, je z naší kuchyně, nebo jsme se na jeho přípravě podíleli.

Každé DS začínáme první den spasením, to abychom s dětmi vyšli ze stejného bodu, abychom nezačali učit duchovní dary, když ještě neslyšely základ. Jinak se snažíme držet tématu, které mají dospělí na večerních bohoslužbách. To bylo přáním už bratra Rudka Bubika. Letos jsme se shodli hned několikrát, měli jsme buď stejné, nebo velmi podobné pasáže z Bible, které jsme s dětmi probírali.

Všechno připravím, kolem února založím facebookovou skupinu, kam všechno postupně věším, aby moji pomocníci věděli, o čem to bude. Lidé jsou si ve službě jistější, když vědí, co je čeká, nebo alespoň já to tak mám.

Všechny zkušenosti jsem sbírala tím, jak jsem se ty programy učila dělat za pochodu. Nikdo mi neřekl, jak to má být. Na druhou stranu jsem vnitřně toužila po tom, aby děti nebyly v malých skupinkách. Ty mají každou neděli, a pak po nich ve dvanácti letech chceme, aby přešly na bohoslužbu pro dospělé, a jako jak? Tam probíhá dost věcí jinak než na besídce. Je jiný pořádek, je tam hodně lidí, proč by se měly modlit, proč by měly zvedat ruce před tolika lidmi? Toužila jsem jim zprostředkovat jinou zkušenost. Jestli dětem říkáme, že jsou pro Boha stejně důležité jako my dospělí, musíme jim připravit stejné nebo podobné podmínky. Kolik z nás besídkářů dětem vysvětluje, proč zvedáme ruce? Proč si stoupáme, proč děláme věci, které děláme? Když učíš dítě jezdit na kole, všechno mu vysvětlíš: „Nezatáčej, drž to rovně, brzdi“ a nemáš pocit, že ho manipuluješ, chceš udělat to nejlepší, aby mohlo jezdit bezpečně. Ale v církvi máme strach, že když dětem řekneme: „Můžete zvednout ruce,“ jako by to byla manipulace. Děti se učí napodobováním, jenže pak dělají věci, které odkoukají, a nevědí proč. Tak jsem si říkala, že je lepší je to naučit a vysvětlit jim to krok za krokem, aby věděly, proč dělají to, co dělají.

 

Jak tě třeba letos napadli Úžasňákovi?

Jak mě napadli Úžasňákovi? Ti mě napadli, když jsem si uvědomila význam verše, jenž byl mottem letošního soustředění: „Pane, stačí, abys řekl slovo.“ Že si to ani neuvědomujeme, že nám ani nedochází, jak úžasné to je. Tak to vzniklo. :-)

 

A co ten pes, kterého hrál Jason Morrison? Na něho jsi přišla jak?

To ti někdy přijde takový nápad. Když program tvořím, jsem hrozně ráda, jsme-li aspoň tři. Třeba se sejdu s naší Sárou, Maruškou Tesárkovou, v posledních dvou letech třeba i s Jasonem a Andreou, provedeme „team building“, máme legraci. Smějeme se, představujeme si, jaké by to mohlo být, jaké raději ne, no a v tom se prostě zrodí ta myšlenka. A pak třeba vymyslíme, že oblečeme mého muže do kostýmu, a hned je tu několik dalších myšlenek, které nás napadnou. :-)

 

Loňské NASA bylo naprosto geniální, a to video…

NASA byla moje srdcovka. :-)

 

Jak vás napadlo udělat z biskupské kanceláře řídící středisko?

Ta myšlenka se rodila postupně. S videi nám hodně pomáhal neuvěřitelně kreativní Honza Tesárek. A když se do ženské kreativity vloží muži, tak to nemá konce. :-) To prostě jedna obrazovka nestačí, potřebovali jsme deset obrazovek, oběhli jsme celý internát, ani jedna skutečně nefungovala… Také jsem měla kamarádku ze školy, které jsem říkala o práci s dětmi v církvi, a ona shodou okolností vlastnila firmu na zážitkové lety. Natáčení v kokpitu Boeingu nám nabídla jako sponzorský dar.

V tomto videu se potkalo několik myšlenek. Přála jsem si, aby měl, byť malou, roli např. bratr biskup. Přeju si, aby i takoví bratři byli pro děti, jak to říct, „dostupnější“? Aby ho děti neměly spojeného jen s vážnou tváří, jako člověka, kterého navštívíme, když už se něco řeší. A tak dostal do rukou hamburger, Bibli a... To je také důvod, proč čas od času zvu na dětský program bratry starší, aby dětem přinesli poselství.

 

Úplně geniální. My jsme si od tebe na naši sborovou dovolenou půjčili program o agentech. Děti na to strašně rády vzpomínají…

Na každém semináři smyslové výchovy se učíme, že děti musí vidět, slyšet, sáhnout si, zkusit si… Když mám jen papír a pastelky, poselství zůstává stejně hluboké, ale já bych si přála, aby se jim to spojilo i s dalšími smysly, aby v nich z toho poselství zůstalo mnohem víc. Možná si vzpomenou, že pátrali po tom, jaký Bůh je, protože dělali tohle a tohle.

 

Jak si udržuješ nadšení, elán, že tě to za ty roky ještě nevyčerpalo?

Jsou dny, někdy i týdny, kdy za nadšení musím hodně bojovat, jsou dny, kdy bych chtěla, aby věci šly jinak, abychom některé problémy, které v církvi řešíme, vůbec řešit nemuseli… To mě ubíjí, někdy se i měsíc, dva musím motivovat, udržet si zdravý odstup. Popravdě neumím vymýšlet něco kreativního, veselého, něco, co má myšlenku a spád, a přitom se utápět ve splínu, to nejde dohromady.

Jsem dospělá, tudíž zodpovědná za své pocity a za svůj přístup ke službě. Nedovedu si představit, že bych přišla před děti a místo programu jim začala povídat, že poslední půlrok byl těžký, že se lidé nechovají, jak předpokládáme, a tudíž je program trošku skromnější, nebo dokonce nudnější... Myslím, že by se prostě zvedly a odešly by. Na to, že život někdy není fér, už někteří určitě přišli sami. Náš úkol je ale jiný, že? Nezbývá mi nic jiného než se modlit, občas si někam vycestovat nebo podívat se mezi děti. Je pravda, že doma pořád vyhrožuju, že už končím, že stárnu, ale pak vidím, že by mi to asi chybělo. :-)

 

Duchovní soustředění není tvou jedinou aktivitou. Co klubík?

V klubíku jsme teď měli pauzu, protože jsme předělávali besídku. Tu jsem převzala asi před dvěma nebo třemi lety, a nejdřív jsem se v tom musela trošku najít. Měli jsme v ní čtyři děti s handicapem, dvě děti anglicky mluvící, to bylo pro mě hodně náročné. Musela jsem začít přemýšlet úplně jinak, besídka najednou byla časem, kdy nebylo prioritou vychovat super duchovní děti, ale děti, které se budou v církvi a kolektivu cítit dobře i přes svůj handicap. Klubík jsme úplně nevypustili, dělali jsme dvakrát do měsíce speciální akce. Od září zase klubík běží každý týden.

 

Besídky, klubík, duchovní soustředění… Takový program člověka dostatečně časově vysaje.

To jo, proto mám na srdci i vzdělávání a podporování pracovníků s dětmi, kteří slouží léta, dokážu si představit, že jsou úplně „vycuclí“. A teď balancuji někde mezi tím, co se pro ně dá udělat, a zároveň, jak ukotvit děti.

 

A do toho jsi studovala vysokou školu…

Ano. Ale ta mi pomohla, v tomhle smyslu mi nebyla přítěží, ale spíše povzbuzením. Měla jsem dojem, že pořád vydávám, a nepřijímám. Člověk nemůže 20 let z hlavy tahat hry, novinky, inovace, obohacovat program, když sám nepřijímá. Nebo někdo možná ano, v tom případě mi na něj dejte kontakt. :-)

 

Škola ti v tomto ohledu pomohla?

Pomohla mi fakt hodně. Uvědomila jsem si, jak důležitá je motivace, jak důležité je brát v potaz povahu dětí, věkové skupiny. V církvi to prostě je tak, že některé sbory mají jednu nebo dvě besídky pro dvě věkové kategorie a vedoucí jsou především dobrovolnice z řad maminek. Dnes si dovedu představit, že mohou být zklamané, že ne všichni jsou z programu unešení. Uvědomila jsem si, že je to normální, a spíš jsem se naučila, jak k tomu přistupovat. Když se něco nepovedlo, vyčítala jsem si to, ale teď se snažím dívat se na věci s nadhledem: Proč to nevyšlo a co udělat do příště jinak. A v tom mi ta škola hodně pomohla. Dodala mi i motivaci.

Dvě paní učitelky mi u státnic řekly: „Ani jsme nevěděly, že v církvi máte takové programy.“ Ke státnicím jsem totiž musela mít portfolio za tři roky. A když člověk pracuje v církvi, tak má jenom církevní akce a na dokumentech potvrzení biskupa. :-) To pro ně byla trošku novinka, tudíž to pročetly poctivě, a byly překvapené, že děti nesedí v kostelních lavicích a že pro ně v neděli děláme program.

 

Jak se ti shánějí spolupracovníci?

Poslední tři roky dobře, díky Bohu. Snažím se s nimi udržovat kontakt celý rok. Příprava probíhá tak, že se snažím zpracovat maximum toho, co děláme, takže od manuálu, co se bude probírat, jaké bude slovo, jaký bude verš, jaké budou hry, až po tvořivé činnosti, ode mne dostanou vlastně všechno. Třeba z loňského programu máme asi 60 stránkový manuál. Snažím se, aby s tím neměli práci, protože oni si pobyt na DS sami platí, služba dětem je z jejich strany oběť, popřípadě aby z toho měli užitek, aby si mohli vzít ten náš manuálek a udělat z toho třeba šest besídek nebo nějaké setkání s dětmi.

Mám takový stálý tým, i když jsme ho asi před dvěma lety museli hodně obměnit. V roce 2015 jsem na DS nebyla a pak jsem musela začít trošku znovu. Mám vždycky minimálně deset ochotných dospělých služebníků, zbytek se nabaluje z řad dorostu.

 

A kolik by jich ideálně mělo být?

Asi dvacet. Možná se to může zdát moc, ale letos třeba máme oficiálně 105 dětí, ve skutečnosti se nás schází 130. Dokonce jsme museli přidat další židle, máme 13 řad po deseti židlích. Děti, kterým je 11, 12 a 13 a kterým třeba úplně nesedne mládež (pardon, vím, že už si neříkají děti), se k nám vracejí jako asistenti. Vyjdeme si vzájemně vstříc, my potřebujeme pomoc a tihle dobrovolníci jsou pro nás opravdu velkou pomocí. Navíc mají k dětem věkově nejblíže, takže i pro ně je výzva být příkladem mladším kamarádům. Takových máme letos určitě 15.

 

Sháníš i pomocníky ze zahraničí, anebo si to děláte všechno sami?

Doposud jsme to dělali všechno sami, v českém osazení, ale letos jsem měla pocit, že bychom mohli obohatit program nějakým hostem. Mám kamaráda Nathana Jorrise, se kterým jsem byla na táboře, věděla jsem, jak slouží… Také jsem si letos trochu odpočinula, hodně mi to pomohlo. A protože on udělal i seminář pro pracovníky s dětmi, mohli být povzbuzeni i oni. Navíc znám i jeho tatínka, který je dětským pastorem už skoro třicet let. Letos jsme tedy pozvali hosta.

 

S financováním programu se to má jak?

S financemi je to tak, že se každý rok modlím, aby sbírka, která bude ve čtvrtek, pokryla veškeré náklady. Měla jsem díky Bohu možnost i čerpat nějaké finance ze zahraničí. Jeden rok jsme si šili trika sami s pomocí švadleny, takže jsem je mohla zaplatit zpětně, i tisk nám dělá křesťanská firma a můžeme platit až po sbírce. Pointa triček je v tom, že si DS děti můžou připomínat celý rok, a také že dělají této akci reklamu.

 

Viděla jsem zde děti v tričkách ze soustředění před třemi roky.

Ano, a ony mi to hlásí. Teď jsem dostala fotku od Cupalů z Hodonína, kteří byli zrovna v Německu. Tim měl na sobě triko Agenta, to mě moc potěšilo. :-)

 

A ten úžasný oblek Úžasňákových máš odkud?

Na ten jsem prosím čekala půl roku na Amazonu, až bude sleva. V okamžiku, kdy byla 70% sleva, jsme ho objednali. Myšlenka nebo podmyšlenka Úžasňáků je, že ta rodina drží pohromadě. Je to jeden z mála filmů, kde je kompletní rodina. Jsou to obyčejní lidé, ale spolu v rodině zažívají neobyčejné věci, což my křesťané také.

 

Na jaké téma se můžeme těšit na příští rok?

To se neprozrazuje. :-) To budu vědět až tak po Vánocích.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme ti spoustu skvělých nápadů.

–i+jb–

Naposledy změněno pondělí, 16 říjen 2017 10:08
Redakce

Internetová stránka: www.zivotvkristu.cz