Já to ale měla jednoduché. Věděla jsem, že se zanedlouho vrátím do civilizace a k životu v luxusu. Možná jen o něco vděčnější. Usadit se zde dlouhodobě? Ne, děkuji. Dříve jsem často přemýšlela nad Boží výzvou „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ a nadšeně se přidávala k odpovědi: „Zde jsem, pošli mne!“ Dnes už vím, že tam vždycky bylo skryté ale – ale teď ne; ale někam, kde by se mi líbilo. Dnes už vím, co jsem před pár měsíci jen tušila. Jak moc mám ráda pohodlí. Jak náročná je práce misionářů a jak často jim chybí podpora. Jak málo někdy stačí, aby se mohly dít zázraky. Třeba jedna upřímná modlitba.
V oné zapadlé vesničce v Thajsku jsem zažila, jak vypadá radost ze spasení. Poté, co jsme dokončili stavbu nedělní školy pro děti, se celá vesnice sešla na shromáždění, tančilo se, chválilo a četlo se z Božího slova. Proč to zmiňuji? Její obyvatelé totiž patří mezi jednu z mnoha menšin jihovýchodní Asie, do jejichž jazyků se právě překládá Bible. Jen docela nedávno byl dokončen jejich Nový zákon. Tím ale celý proces nekončí, dále se pracuje na zbývajících částech, a navíc mnozí z místních neumí číst a psát. I pro ty, kteří se to naučili, zůstává velkou výzvou Písmo každodenně používat. Práce v kulturách, ve kterých se tradičně knihy nepoužívají a informace se předávají spíše ústně, přináší nejrůznější výzvy a je třeba přistupovat k nim jinak, než jsme zvyklí v Evropě. Jedním z nebezpečí může být snaha (někdy nevědomá) vnutit jim naše způsoby. I proto jsem byla nadšená, že zde pracují lidé, kteří se cíleně zabývají tím, jak povzbudit místní, aby uctívali ve vlastním jazyce a křesťanství vyjadřovali způsobem relevantním pro svou kulturu. A nakonec jsem mohla být i u toho, když vznikaly nové písně v nejrůznějších jazycích!
Jsem ohromně vděčná za příležitost, kterou jsem dostala. Těch pár týdnů nebylo zas tak moc, ale naučila jsem se třeba, že misie není vždycky jen vzrušující zábava, při níž se dějí zázraky na každém kroku. Nejsou to jen výlety do zajímavých končin nebo pořádání evangelizací. Někdy jde o hodiny strávené u počítače, při rutinní práci, jejíž výsledky zpravidla nejsou vidět hned. Někdy to trvá měsíce, jindy roky a něco z toho uvidíme až v nebi. Mohla jsem aspoň trochu nahlédnout do toho, co všechno misie obnáší. Už jen všechna ta podivná jídla, co jsem zkusila, horko, které mě ubíjelo, podivně fungující hromadná doprava, jazyk, který má tóny, jež nedokážu rozeznat. Přiznávám, domů jsem se těšila.
Při psaní tohoto článku už jsem zpátky, sedím na pohodlné židli, popíjím kávičku a přemýšlím, jakou specialitu si dnes připravím k večeři. Vím, jak je jednoduché zapomenout a soustředit se na vlastní život. Přitom tam venku se právě děje něco úžasného. Tisíce lidí, kteří dosud neměli příležitost slyšet o Ježíši, ji dostávají. Misionáři za nimi nepřicházejí jen s materiální pomocí, ale předávají jim zprávu, která může změnit celé jejich životy. A věříte-li, že Boží slovo má moc, pak víte, že každý, ke komu se dostane, má naději. Dostane se k nim právě díky práci těch nesčetných, bezejmenných hrdinů, kteří se rozhodli vzít vážně Boží výzvu a vyrazit. V Thajsku i okolních zemích na další takové čekají.
Petra Teplíčková
AC Olomouc
