Apoštol Pavel viděl, že v Korintu jsou duchovním darům velmi otevření, ale chtěl je svým dopisem vyučovat, jak duchovní dary lépe používat. Rád bych se podělil o několik myšlenek, které mohou být pro nás prospěšné. Nejvíce koncentrovanou částí zmiňující duchovní dary a také proroctví je 12. až 14. kapitola 1. listu Korintským.
Hned v prvním verši 12. kapitoly Pavel píše: „Pokud jde o duchovní dary, bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti. Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám.“ Pavel nás povzbuzuje, abychom rostli v porozumění duchovním darům. A hned na začátku ukazuje zajímavý kontrast. Jako pohané se obraceli k modlám, které jsou němé, ale Bůh, ve kterého jsme uvěřili i my, je Bohem, který mluví a jedná. To je opravdu úžasná zpráva. Náš Bůh k nám mluví a jedná s námi! Jedním ze způsobů, jak to dělá, jsou právě duchovní dary, které jsou součástí určitého celku, vzájemně se doplňují a jejich původcem je Duch svatý. To je v podstatě odpověď na úvodní otázku. Jestliže je původcem a dárcem Bůh a je to způsob Boží řeči k nám, je velmi důležité, aby proroctví bylo součástí života sboru.
Než Pavel uvedl další praktické rady, ukázal ve 13. kapitole na důležitost našeho srdce. Abychom mohli správně používat proroctví, musí být základem láska k Bohu a lidem. Je to důležité pro každou službu, ale tím, že kapitolu o lásce Pavel zařadil mezi kapitoly o duchovních darech, ukazuje, že pro tuto službu je to klíčové. Jaká je naše motivace při službě proroctvím? Je naší touhou Bohu lépe sloužit a být požehnáním pro druhé? Je to láska a zájem o druhého člověka a celý sbor? Pokud ano, tak máme dobrý základ a měli bychom aplikovat Pavlovu výzvu na začátku 14. kapitoly: „Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali. Neboť kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu; nikdo mu nerozumí, duchem mluví tajemství. Kdo však prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení (napomenutí) a útěše.“ (1K 14,1–3)
Tato výzva se týká každého křesťana. Znovu připomenu, jestliže skrze proroctví Bůh mluví, Boží Duch je dárcem tohoto daru a máme mít lásku k lidem, pak bychom také měli toužit či dokonce dychtit po daru, kterým můžeme tuto lásku projevit a být pro druhé velkým požehnáním. To platí i pro vedoucí, kteří by se stejným porozuměním měli usilovat nejen o osobní službu proroctvím, ale vytvářet ve sboru prostředí pro rozvoj této služby. Pokud tomu tak není, brání Božímu jednání a řeči ve sboru a nepřijali vážně Pavlovu výzvu. Pavel motivoval Korintské, ale i nás velmi silně. Jeho slova usilujte, dychtěte v řeckém originále znamenají „sžírající úsilí“, „sálající vroucnost“. Tedy velmi intenzivní snahu a touhu.
Následně Pavel podtrhuje důležitost daru proroctví: „Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar.“ (1K14,5) Proč Pavel tak povzbuzuje k proroctvím? Z celé kapitoly se dozvídáme dva hlavní důvody. Proroctví má pozitivní vliv na životy lidí, a to se týká dokonce i nevěřících, kteří církev navštíví. Proroctví buduje, povzbuzuje, napomíná, potěšuje, zjevuje skryté věci srdce, a to vede lidi blíže k Bohu. Druhým důvodem je skutečnost, že proroctví přináší užitek církvi. Společný prospěch je velmi důležitou hodnotou a může v určité situaci znamenat, že prorok slovo nepředá hned veřejně, ale může předání odložit nebo předat jen vedení sboru. Je velmi důležité se modlit za vedení Ducha svatého. Pěkným příkladem pozitivního vlivu na život jednotlivce a církve jsou proroctví pro Timotea. Dozvídáme se o tom v 1Tm 1,18–19 „To ti kladu na srdce, synu Timoteji, ve shodě s prorockými slovy, která byla o tobě pronesena, abys jimi povzbuzen bojoval dobrý boj a zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli a tak ztroskotali ve víře.“
Proroctví nepředstavuje zejména předpověď budoucnosti, což je častá představa. Mnohem více je proroctví vyhlášením Boží vůle (v tom je budoucnost také samozřejmě obsažena), rady, vhledu do našeho života a povzbuzení ke spravedlnosti, věrnosti, vytrvalosti, odvaze.
Ve svém životě jsem mohl zažít mnoho příkladů, kdy proroctví budovala mě osobně či církev na úrovni sboru či celé AC. Proto se budu snažit vždy odrážet kritiky, kteří poukazují na nesprávné způsoby posuzování proroctví, nebezpečí falešných proroků nebo zneužití proroctví. To může být v určité míře oprávněné, ale nelze kvůli tomu přejít do extrému, který povede k potlačení proroctví v církvi. Raději usilujme o růst ve službě proroctví i přes možné chyby, než ji odmítejme, abychom předešli i malé špetce nesprávného proroctví. Přece i Pavel počítal, že přinesená proroctví nebudou stoprocentní, a chtěl, aby byla posuzována. I my dávejme proroctví prostor, učme se je posuzovat a stávejme se zralou církví, kde případné chyby nebudou ohrožením stability lidí a sboru, ale příležitostí k poučení a růstu.
Proroctví přicházející do konkrétní životní situace může být obrovským požehnáním a může zásadně ovlivnit situaci v rodině, životě, službě. Může zasvítit do našeho života jako Boží nadpřirozený impulz. Podobně jsme to prožili s manželkou v roce 2005, kdy v období hledání Boží vůle jsme dostali prorocké slovo, které jasně mluvilo o povolání do služby pastora. Bylo to Boží slovo, které nás utvrdilo, že Boží vůlí je odchod ze zaměstnání v armádě a vstup do služby na plný úvazek. Podobně to vyjadřuje bratr Edd Traut: „Proroctví často vstupuje do našeho života, aby v nás vyvolalo Boží dotek či impuls, který nás motivuje k tomu, abychom místo nečinného nicnedělání a čekání, až se věci samy stanou, vykročili na válečnou stezku a pracovali pro Boha.“
Proroctví může pozdvihnout naši odvahu vstoupit do Božích záměrů či přinést naději v nesnadném období. Vzpomínám, jak jsem byl v zahraničí na návštěvě u jedné starší sestry, která dva roky před tím ovdověla. Ráno mě Bůh vedl, abych ji předal slovo povzbuzení, že Bůh bude jejím ochráncem a povede ji v konkrétní službě. Sestra začala plakat a řekla mi, že předchozí večer Bohu v modlitbě říkala o svém pocitu osamění. Jak radostné je vidět působení Božího Ducha skrze prorocké slovo povzbuzení. Kéž bychom to zažívali častěji v našich životech i sborech.
Na závěr 14. kapitoly Pavel své vyučování uzavírá: „A tak, bratří moji, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. Všechno ať se děje slušně a spořádaně.“ Pavel znovu povzbuzuje, ale zároveň ukazuje na důležitost určitého pořádku. Učme se tedy rozvíjet pravidla, která pomohou maximalizovat společný užitek z prorocké služby a povzbuzujme se navzájem v horlivém prorokování, a to nejen v církvi, ale i v práci, škole, při cestování, kde si Bůh tento dar také může použít.
Viktor Baláž
pastor AC Vyškov
