Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Mezi dvěma břehy

Napsal(a)  Jarmila Beková  pátek, 26. leden 2018 15.39

Jsem v církvi už nějaký ten pátek (skoro 25 let) a řekla bych, že v současné době je ve zcela přirozeném procesu transformace, kdy nadšení a průkopnickou práci ve většině měst střídá větší propracovanost, hledání cest, jak se postarat o ty, které máme, a zároveň činit další učedníky.

Vyrůstá nová generace, dřívější mladí nadšenci mají rodiny, děti, zakladatele církve si Bůh volá k sobě nebo postupně předávají „žezlo“.

Stejně tak je tomu v oblasti chval. Začínali jsme s třemi akordy, někdy rozladěnou kytarou, dnes se vše děje více sofistikovaně, vznikají chválicí skupiny s vícero členy, technikou, meotary jsou nahrazeny dataprojektory. Církev se vyvíjí, potud dobře. Ale klade to před nás i nové výzvy. Nedávno brněnský pastor Pavel Harabus na FB umístil citát Karla Čapka: Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět, ta stará zase, že s ní lepší svět odchází. Žijeme na ostří doby.

Z jednoho tábora zní – ať se mladí lidé u nás cítí dobře, nemůžeme být předpotopní, chvály ať mají pořádný říz (a střední a starší generace je hozena přes palubu?), z druhého zase – to, co se zpívá dnes, nemá hloubku, veze se to na nějaké vlně umění, rytmu, nemá to pořádnou melodii, co je staré, to je dobré (a zakopáváme se v předem připravených pozicích?). Jsou to pomyslné dva břehy, ze kterých na sebe hulákáme, občas někdo přejede lodičkou na břeh druhý. Je to však jedna řeka uctívání, do které se noříme, jeden proud Ducha, jenž nemá rozdělovat, ale naopak propojovat, přinášet život, ať jsme na tom či onom břehu... Kde jinde než v uctívání Boha bychom se měli setkat? Praví uctívači ho budou ctít v Duchu a v pravdě, bez ohledu na formu, věk, preference.

Církev je místo pro všechny, místo, kde to, jaký jsem, po čem toužím, tvoří součást něčeho mnohem většího – těla propojeného klouby a šlachami, navzájem se podpírajícími rozličnými údy, jejichž hlavou je Kristus. Uniformita je Pánu Bohu na hony vzdálená (To je asi můj největší problém s dnešními chválami. Jako by se chválicí týmy proměnily v revivalové bandy Hillsong, Jesus Culture, Planetshakers a jiných zaručených světových „pecek“.). Stejně tak i nevraživost, neúcta a opovržení. Jistě, každá doba mluví svým jazykem, vyjadřuje se jinak, ale zahodit to, co bylo před námi, znamená odstřihnout se od pevných kořenů a spoléhat na nové, sice rychle rostoucí, ale poněkud choulostivé... Uzavřít se do minulosti zase hrozí naprostou ztrátou kontaktu s vnějším světem.

Zatím si připadám ve výhodě. Mám už něco za sebou, ale zase nejsem až tak vzdálená mladé generaci, abych měla pocit, že jí vůbec nerozumím. Asi pendluji na lodičce sem a tam. §§§ O to víc, že se již léta věnuji mezidenominační službě. Tam je tento generační rozdíl ještě více patrný. Sbory se staletou historií mají mnohem širší záběr, s chutí si zazpívají i kancionál v novém kabátě. Jak sestavit Večer chval, kde se vám sejdou mladí, střední generace i starší, ti, co milují moderní hudbu, ti, co dají přednost tišším chválám, hlubokému textu, chytlavé melodii, jednoduchosti, propracovaným aranžím, novým chválám, starým chválám, českým, cizím, takovým, makovým.... Ááááh!

Tak člověk dochází k podstatě, že se stejně nezavděčí všem, a to vlastně ani není cílem. Proto se držím principu: Dám, co mám, pokusím se vyvážit, ale každopádně budu sama sebou. Tam, kde bratři přebývají svorně, tam Bůh udílí své požehnání, kane jako chermónská rosa.

Chermon, hudební a jinak umělecké seskupení, které se v Olomouci po léta vytvářelo, je takovým generačním mixem, a to mě moc těší. Asi si na našich koncertech „nezaskáčete“, ale jsou tu mladí, i dříve narození, rodiny s dětmi, svobodní. Z toho mám radost. Tak si totiž představuji církev...

Jarmila Beková

AC Kroměříž

Naposledy změněno pátek, 26 leden 2018 15:41