Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Síla dědictví

Napsal(a)   úterý, 13. únor 2018 16.52

Když jsem si chystal kázání pro sbory Severomoravské oblasti, přemýšlel jsem, co říct, vždyť tyto sbory jsou větší než u nás na jižní Moravě, je jich tady více, mají delší historii… a tu mi tak jednou ráno v koupelně přišlo slovo od Pána: „Mluv o jejich dědictví.“

Nevím, co vás napadne, když slyšíte slovo dědictví. Pokud jste duchovně naladěni, možná vás napadne nebeské dědictví, o kterém říká Petr: „Dědictví nehynoucí, neposkvrněné, nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích.“ To je úžasná naděje, kterou má každý z nás, kdo jsme svůj život dali Pánu Ježíši Kristu. Pokud uvažujeme více „pozemsky“, mladší z nás při zmínce o dědictví možná napadne, co zdědíte po svých rodičích, prarodičích, a my starší si možná říkáme, co po nás zůstane. Možná vám probíhají hlavou myšlenky spojené s dědictvím, a nemusí být radostné. Představíme si ztrátu člověka, kterého jsme měli rádi, anebo různé konflikty, které nastaly. Ve chvílích, kdy jde o dědictví, často končí přátelství, vztahy…

Přečtu vám něco ze Slezských pohádek a pověstí. Není to křesťanská kniha, ale světský zdroj: „Při pohřbu plakali a chválili zemřelého do nebe. Naříkali, že mu Pán Bůh delšího věku nedopřál, neboť byl prý to muž dobrého srdce. Ale už nemohli se dočkati, aby bylo po pohřbu, aby mohli se o dědictví dělit.“ O konfliktech při dělení dědictví dnes nechci mluvit. Chtěl bych se zaměřit na jiný rozměr dědictví – na duchovní dědictví.

Duchovní dědictví přijímáme od předchozích generací, od našich otců, praotců, od těch starších, zkušenějších, od kterých se můžeme učit. Je to velmi hodnotné a buduje to náš život.

V situaci, kdy Jozue vstupoval do služby, kdy přebíral zodpovědnost za národ, k němu mluvil Pán Bůh: „Buď rozhodný a udatný, neboť ty rozdělíš tomuto lidu zemi v dědictví, jak jsem se přísežně zavázal jejich otcům, že jim ji dám. Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš. Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš?“ (Jz 1,6–9)

Jozue přebíral zodpovědnost po Mojžíšovi a měl vést izraelský národ do zaslíbené země. Měl za úkol rozdělit zemi do dědictví. Fyzickým úkolem, který měl Jozue udělat, bylo dovést Izrael do zaslíbené země, dobýt to území a rozdělit ho jednotlivým kmenům. Byl to náročný úkol a Jozue potřeboval rozhodnost, udatnost, potřeboval být blízko Bohu. Byl to ale jeho hlavní úkol? Na první pohled možná řekneme, že ano. Ale co se tam píše dál? Proč má být udatný a rozhodný? bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo…“ Věřím tomu, že je zde myšleno něco hlubšího než jen „fyzické“ rozdělení dědictví, země zaslíbené.

Jozue byl duchovní služebník, duchovní vedoucí, který se od Mojžíše učil, jakým způsobem chodit s Bohem. Mojžíš trávil čas před Hospodinem a Jozue, jeho učedník, chtěl trávit čas s Bohem stejně tak. Proto, když Mojžíš přicházel do stanu setkávání, Jozue tam byl a čekal. Trávil čas s Bohem, hledal Hospodina a věřím, že to bylo pro jeho život klíčové. Tak se Jozue naučil od Mojžíše, jak žít s Bohem. Naučil se duchovní hodnoty, které byly nejen pro jeho život, ale především pro izraelský národ. Bůh mu skrze Mojžíše předal nové hodnoty, nové povolání, nový směr, něco, co absolutně měnilo celý národ. Ale Bůh jim to nedal jen pro jednu generaci, ale proto, aby se to neslo z generace na generaci a aby to v těch generacích zůstalo. Jozue byl první, kdo od Mojžíše přebral zodpovědnost. Přebral štafetový kolík. Jozuovým úkolem bylo nejen rozdělit zemi, ale věřím, že jeho úkolem bylo předat další generaci dědictví, které „zdědil“ od Mojžíše. Na začátku služby mu Pán Bůh říká, aby byl rozhodný a udatný, aby zachoval, co přijal, aby se pevně držel Božích přikázání.

Jak to bylo dál? Jozue vstoupil do služby, a skutečně se mu téměř podařilo obsadit a naplnit tu zemi, vyučoval a vedl lid. Na konci svého života stojí Jozue jako stařec před vedoucími národa, před celým lidem a snaží se jim něco důležitého předat. Zajímavé je, že to, co předává (Jz 23. od 6. verše), je téměř identické s tím, co mu Pán Bůh řekl, když do služby vstupoval. Někdy třeba přijmeme od Pána Boha nějakou věc a jak jde čas, říkáme si, že to ještě nějak vylepšíme, změníme, něco nového objevíme, ale Jozue na konci života neobjevil vůbec nic lepšího než to, co mu na začátku Pán Bůh řekl. „A tak buďte zcela rozhodní a zachovávejte a čiňte všechno, co je napsáno v knize Mojžíšova zákona, abyste se od něho neuchýlili napravo ani nalevo.“ Jozue pronáší v podstatě identická slova ve chvíli, kdy drží pomyslný štafetový kolík a ví, že ho bude muset předat dalším služebníkům. Další generaci, která nastoupí po něm.

Velmi rád sleduji štafetové závody na mistrovství světa nebo na olympiádě. Je to napínavé, je tam adrenalin, člověk nikdy neví, jak to vlastně dopadne. I ten největší favorit může selhat tím, že štafetový kolík nedonese do cíle. I kdyby byl nejrychlejší, ale neměl v ruce kolík, nevyhrál by. Při štafetě v jednom okamžiku přibíhá ten, kdo ho drží, k tomu, kdo ho přebírá, určitý úsek běží společně a pak si štafetový kolík předají a on vyráží dál a běží. Ve chvíli, kdy ho ztratí, prohráli.

Ten štafetový kolík nám dnes může reprezentovat duchovní hodnoty, duchovní dědictví, které Pán Bůh předal Jozuovi a národu: „Buďte rozhodní, udatní a zachovávejte ty věci, které vám Pán Bůh dal skrze Mojžíše. Ani nalevo ani napravo se neodchylte, protože tehdy bude Pán Bůh s vámi a bude vám žehnat.“ Připomínal jim všechny věci, které prožili. Co je zvláštní, že to vlastně ani neříká Jozue jako člověk, ale: „Hospodin vám říká…“ Jozue tak přináší Boží slovo od Hospodina, kdy Bůh sám jim připomíná, jak to bylo s Abrahamem, jak to bylo s Izákem, Jákobem, jak to bylo, když dobyli Jericho. Připomíná jim ty úžasné události, které prožili, protože to je něco, na co nikdy nesmí zapomenout.

Věci, které Pán Bůh udělal, je důležité si připomínat, protože to buduje naši víru a zakotvuje nás to v tom, co jsme přijali od předchozích generací. Když jim to Pán Bůh připomínal, znamenalo to pro ně závazek. Pán Bůh tehdy jednal a stále chce jednat, ale co s tím uděláme my? Přijmeme to dědictví, přijmeme závazek pro svůj život, poneseme ten štafetový kolík dál?

Jak příběh u Jozueho pokračoval? Nastalo nepříliš dobré období. Čteme to v závěru knihy Jozue, i pak v Soudců 2,7: „Lid sloužil Hospodinu po všechny dny Jozuovy a po celou dobu života starších, kteří Jozua přežili a viděli celé velké Hospodinovo dílo, které pro Izraele vykonal. I zemřel Hospodinův služebník Jozue… Též celé ono pokolení se odebralo ke svým otcům. Po nich nastoupilo jiné pokolení, které neznalo Hospodina ani jeho dílo, jež pro Izraele vykonal. Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům. Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim. Tak Hospodina uráželi… Brzo sešli z cesty, po níž chodívali jejich otcové v poslušnosti Hospodinových přikázání; vůbec tak nejednali." Starší generace, která ještě žila s Jozuem, si pamatovala Hospodinovy skutky, znala Hospodina a nesla duchovní dědictví, hodnoty, které jim Pán Bůh dal. Ale pak přišla další generace, která to ztratila. Generace, o které je napsáno, že neznala Hospodinovy skutky, že zapomněla na to, co Pán Bůh konal.

Zapomenout na něco je velmi snadné. I štafetový kolík se dá snadno ztratit. Ztratit hodnoty, které někdo vybudoval, se dá velice rychle. Ale získat je zpátky, vybudovat je, může stát úsilí celé generace. My máme zodpovědnost. I generace po Jozuovi měla zodpovědnost, aby dědictví udržela a nesla ho dále. Ale následující generace to ztratily. Jak čteme v Soudcům, bylo to jedno z nejtragičtějších období. Nahoru, dolů. Každý si dělal, co chtěl. Najednou pro ně Boží slovo nebylo důležité. Uchýlili se úplně napravo a pak úplně nalevo.

Nejenže ztratili duchovní dědictví, ale začali ztrácet i fyzické dědictví, protože najednou v místě, kde bydleli, se jim bydlelo nedobře. Přicházeli okolní národy, rabovaly a napadaly je. Můžeme z toho usuzovat, že ve chvíli, kdy ztratíme duchovní hodnoty, kdy začneme ztrácet vztah s Hospodinem, kdy se začne vytrácet z Božího lidu bázeň, úcta k Božímu slovu, začne se to projevovat i v našich fyzických životech. Začne se to projevovat v našich rodinách, v našich manželstvích, ve věcech každodenního života.

Petr mluvil o určitých rolích, a jedna z důležitých rolí mého života je být otcem tří dětí a manželem skvělé ženy. Pokud bych nežil s Bohem, nemohl bych být ani dobrým otcem, ani dobrým manželem. A tak duchovní dědictví, duchovní hodnoty v životě každého člověka jsou klíčové pro to, jaký život pak budeme žít.

Jaké je vaše dědictví? Dědictví vaší oblasti, vašeho sboru, tebe osobně? Severní Morava je specifickou částí České republiky, možná si to ani neuvědomujete. Když tady člověk žije a prožívá ty věci, říká si, že to je normální. Já ale pocházím z Čech. Sice přes dvacet roků žijeme na jižní Moravě, ale vím, jaká je duchovní situace v Čechách a jaká na jižní Moravě.

Jednou jsme s manželkou Luckou a naším sborem měli sborovou dovolenou tady ve Smilovicích. Šli jsme na letní kino. Přišli i místní, posadili se, a když začalo promítání filmu, všichni si stoupli a modlili se. Manželka říká: „Viděl jsi to? Oni si všichni stoupli a modlili se! Před promítáním filmu, to je neuvěřitelné.“ A v další vesnici je sbor, kde je 200 lidí! Jak to je možné? Někdy nám zůstával rozum stát.

Jste oblastí, která v historii prožila několik probuzení. Někdy čteme o tom, co se dělo v Anglii, v Americe, ve Skotsku a v Irsku, ale ty věci se děly i tady na Slezsku! Bratr Pavel Bubík mi ukazoval svůj rodokmen, svoje pra, pra, prarodiče z přelomu 17. a 18. století, z období silného duchovního probuzení, které trvalo desítky let, kdy byl v Českém Těšíně postaven kostel milosti, kam přicházelo údajně 40 000 lidí z oblasti. Pak přišlo další duchovní probuzení na konci 19. století, které, možná by se dalo říct, vyvrcholilo vylitím Ducha svatého kolem roku 1910. To je dědictví, ze kterého vyházejí rozhodní křesťané letniční a my. To, že jsme tady, je dědictví předchozích generací, jejich modliteb, bojů. Pavel mi vyprávěl o lidech, kteří byli ochotni nosit kameny na stavbu kostela desítky kilometrů! Zkuste říct dnešním lidem, aby šli desítky kilometrů pěšky. To by dnes nikdo neudělal. Dnes je pro někoho příliš obtížné jet 20 kilometrů autem. Ale oni byli zapálení pro Boha, oni věděli, že za ty hodnoty se musí bojovat. Další probuzení v sedmdesátých a osmdesátých letech, o kterém jsem četl v knize bratra Rudka Bubika, si mnozí možná už pamatujete.

Dědictvím vaší oblasti jsou: láska k Písmu, bázeň před Bohem, vydanost do služby, obětavost pro Pána, očekávání druhého příchodu Krista, modlitební život, duchovní dary, pěkné rodiny. To všechno má vliv na vaše životy doteď. Máte ve svých srdcích vděčnost? Převzali jste štafetový kolík a chcete ho nést dál?

Co je úkolem vaší generace? Věřím, že to jsou tři věci:

1) Přijmout to dědictví. Mnozí jste ho přijali a mnozí už v něm nějakým způsobem žijete a hodnoty, o kterých jsem mluvil, nesete dál. Přijmout to dědictví je velice důležité. Možná jsou zde někteří, kteří ani neuvěřili v Ježíše Krista a říkají si, o jakém dědictví mluvím. Možná jste uvěřili, ale neměli jste takového duchovní otce, třeba jako bratr Pavel Bubík. Jsou lidé, kteří nemají dobré dědictví, protože jejich rodiče byli alkoholici, brali drogy, rozvedli se… Já jsem vděčný, že mám dobré dědictví, mí rodiče, ačkoliv jsou nevěřící, před dvěma lety slavili padesáté výročí svatby – to je úžasné dědictví. S manželkou těžíme z toho, že se naši rodiče nerozvedli. Tohle úžasné dědictví můžu buď přijmout a pokračovat v něm, anebo ho zmačkám jako papír, zahodím ho a řeknu si: „To bylo dřív, dneska je jiná doba.“

Možná nemáš dobrou zkušenost a možná jsi na tom jako jeden muž z Božího slova. Jmenoval se Jabes, což znamená „trápení“. Když se narodil, matka ho nazvala trápením. Nikdo z nás by se tak nechtěl jmenovat. On přijal do svého života jakoby špatné dědictví, něco, co ho předznamenalo: „Ty budeš Jabes, ty budeš trápení a takový bude celý tvůj život.“ Pokud máš nedobré dědictví z minulosti, rád bych tě vyzval ke změně, chci ti říct, že se dneska můžeš rozhodnout ke změně a můžeš přijmout dobré dědictví, které je spojeno s duchovním dědictvím téhle oblasti. Ať už je to otázka dobré rodiny, dobrého manželství, vztahů s Bohem, úcty k Božímu slovu. Jabes udělal ve svém životě rozhodnutí – hledal Boha, modlil se k němu a prosil ho, aby ho zbavil trápení, aby ho zbavil špatného dědictví, které mu do jeho života dala matka. Modlil se, ať je Boží ruka s ním, ať Pán Bůh rozšíří jeho území, ať mu požehná.

Pokud jsi ještě nevstoupil do duchovního dědictví vztahu s Ježíšem Kristem, s Bohem, může přijít okamžik změny ve tvém životě. Můžeš se stát člověkem, který bude požehnaný i skrze dědictví ostatních. Budeš moci přijmout rady i požehnání druhých.  

 Přijmout dědictví se týká i vás, kteří patříte ke Kristu. Přijměte věci, které Pán Bůh dal předchozím generacím. Připomínejte si je, tak jak Pán Bůh často připomíná věci Izraeli a říkal jim: „Připomínejte si, co jsem pro vás udělal.“

2) Vděčnost. Pokud něco přijmeme, potřebujeme být vděčni. Vděčnost je velice důležitá. Někdy máme tendence si říkat: „Á, to ta generace před námi, oni to tak divně brali, oni ty věci dělali tak nějak… My už to budeme dělat líp.“ A někdy zahodíme úplně všechno.

Každá generace se učí a každá generace dělá svoje chyby, ale buďme vděčni za cestu, kterou už před námi někdo prošlapal. Protože ve chvíli, kdy nebudeme vděčni, začneme ztrácet ty hodnoty. Nejde o formu toho dědictví, o formu a způsob bohoslužeb, o formu zbožnosti, ale jde o obsah těch věcí. Voda je voda, a jestli ji podáváte ve skleničce v Česku, v jiné skleničce v Africe nebo v Asii, není tak důležité jako to, že je to voda, která dává život. Je důležitý obsah těch hodnot, obsah toho dědictví, a ne forma, která se bude měnit, protože se mění společnost, měníme se my. Používáme mikrofony, používáme aparaturu, kterou dříve nepoužívali.

Dědictví musíme nejenom přijmout, ale také je rozvíjet. To je zodpovědnost, kterou má každý jednotlivec i sbor. Jestli tady byla úcta k Božímu slovu, tak jí učte druhé. Rozvíjej to ve svém životě, ve své rodině a uč další generaci, aby i u ní se to rozvíjelo. Upevňuj hodnoty, které vám dal Duch svatý, dary Ducha svatého. Jestli jsme letniční církví, je důležité, abychom letniční církví prostě byli dál. Abychom se dál modlili v jazycích, abychom dál prorokovali, abychom dál očekávali na Ducha svatého, nechávali se jim vést. Je důležité, abychom se v tom upevňovali a abychom to také rozvíjeli. To je zodpovědnost každého z nás, nejen pastora nebo vedoucích.

3) Předávat to dalším generacím. Tak jako Jozue. Když mladé generaci předával štafetový kolík, řekl jim: „Buďte rozhodní, neste to dál, zachovejte to.“ Je důležité, abyste tady na Slezsku prožívali další duchovní probuzení, abyste zažívali duchovní proměnu lidských životů. Tak jako tehdy, když se děly věci, kdy byli lidé proměňováni. Jsou svědectví, jak přestávali klít, pít, četl jsem i svědectví, kdy jeden hostinský z Gut po usvědčení Duchem svatým a poté, co ho Bůh proměnil, dokázal svou změnu sousedům tím, že vyvalil sud s lihem a vylil ho do řeky. Kéž by to mohli prožít všichni, kteří zde obchodují s alkoholem, k tomu ale potřebujeme živou církev. Potřebujeme církev, která bude nejen vzpomínat na dědictví, ale která ho bude rozvíjet a která v něm bude pokračovat dál, která ponese štafetový kolík, která bude ještě silnější a mocnější a která bude s Bohem chodit ještě víc než předchozí generace, protože má na čem stavět.

Ale někdy je to, žel, opačně. Jednou bratr biskup Martin Moldan napsal: „Říká se, že první generace je ta nejhorlivější. Druhá generace poctivě drží to, co první přijala. Třetí generace začíná být skeptická a čtvrtá generace bývá již tradiční.“ Aby se tak nestalo, je zapotřebí nový oheň, nové probuzení. Každá generace musí mít svou vlastní zkušenost s Bohem. Pro život církve se tak stávají důležitými dva faktory: Vlastní duchovní zkušenost a tradice nebo bychom mohli říct dědictví. Ty hodnoty, o kterých jsme dneska mluvili. Ty hodnoty, které před námi někdo vybojoval a na základě kterých my můžeme stavět a díky kterým jsi dneska tady. Díky jejich modlitbám jsme mnozí z nás dnes tady. A tak je důležité, abychom to do svých životů přijali.

Přál bych si, aby generace mladých, nebo ta, co přichází, nebyla horší, ale byla generací, která zažije zkušenost s Bohem, která s ním bude mít vztah. Stejně tak můžu mluvit o své generaci. I my potřebujeme stále Boží přítomnost a jednání Ducha svatého ve svých životech. Stejně tak potřebujeme držet štafetový kolík, být vděčni za to, co bratři před námi vybojovali, a říkat si: „Pane, my to chceme dotáhnout dál, my to chceme předat dál, aby nejen zde na Slezsku, ale v celé republice, jsme mohli přinést to dědictví naší zemi. Věřím tomu, že vliv předchozích generací způsobil, že jsem uvěřil. Chci vás požádat a poprosit, abyste byli církví, která skutečně bude plná Ducha svatého, církví, která bude mít vliv na Slezsku, ale i v celé naší zemi a ještě dál, protože vy už vysíláte misionáře. Můžeme spolu s Jozuem říci: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.

Nevím, jak se rozhodneš, je to rozhodnutí každého jednotlivce. Budeš ty sám držet štafetový kolík a půjdeš dál? Co uděláš pro to, abys naplnil Boží záměry?

Viktor Baláž

zástupce biskupa

(přepis kázání, zkráceno, upraveno)

Naposledy změněno úterý, 13 únor 2018 16:54
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.