Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Potřebuji křesťany i v armádě

Napsal(a)   pondělí, 26. březen 2018 09.41

Rozhovor s Viktorem Balážem, novým zástupcem biskupa AC pro ekonomiku

 

Viktore, víme, že jsi byl voják z povolání. Prozraď čtenářům, co tě k tomu vedlo.

Dalo by se říct, že to byla souhra určitých okolností, ale já věřím, že v tom bylo již přímé Boží působení. Mým plánem po skončení gymnázia v Čáslavi bylo jít studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze. V době před maturitou se za mě asi rok modlil můj spolužák a kamarád Milan Dlouhý. Bůh dopustil, že se mi maturita nepovedla dle předpokladů a místo vyznamenání jsem měl vždy o stupeň horší známku. Tehdy to bylo pro mě i moje rodiče velké zklamání. I když jsem úspěšně složil přijímačky, neměl jsem dostatek bodů, abych se na VŠE dostal. V období určité frustrace jsem se rozhodl vyjít vstříc rodičům. Maminka mnoho let pracovala na vojenském letišti v Čáslavi a nabízela se možnost studovat ekonomii na Vojenské vysoké škole ve Vyškově. Tam jsem v roce 1992 skutečně nastoupil a vystudoval obor ekonomie. Stal se ze mě voják z povolání. Nebylo to něco, po čem jsem toužil, ale díky vojně jsem se mnoho naučil a 15 let v armádě určitě nelituji. Ještě na vysoké škole jsem uvažoval o přestupu na civilní školu, ale Bůh mě zastavil a řekl, že potřebuje křesťany i v armádě. Jsem si dnes jist, že Bůh v tom měl jasný záměr. Mohl jsem v tomto období uvěřit, přestěhovat se do Vyškova, podílet se na založení nového sboru a postupně se stát pastorem.

Jak jsi poznal Pána?

O víře a Bohu jsem neměl až do svých 17 let žádné povědomí. Byl jsem totálně nevěřící člověk. Navenek před lidmi a rodiči jsem byl docela slušný syn, student a sportovec, ale skrytě jsem dělal mnoho věcí, které mě dostávaly do hříchu včetně alkoholu, diskoték, špatných vztahů. Až po revoluci v roce 1989 jsem se setkal u jedné spolužačky s Biblí, ale pohrdal jsem tím. Pak uvěřil můj nejlepší kamarád a spolužák a postupně se změnil jeho život. Ačkoliv jsem tomu nerozuměl a pokračoval ve svém studentském životě, zároveň jsem o tom musel přemýšlet. Pak se odehrála již zmíněná epizoda o studiu na vojenské škole, kde jsem si prožil v prvním roce nelehké chvíle, tak jak to na vojně dříve bývalo. To mě vedlo k hlubšímu přemýšlení a hledání. Ke konci prvního ročníku jsme společně s mojí dívkou (dnes mojí manželkou Luckou) navštívili poprvé církev – KS Čáslav. Velmi se nám tam líbilo, postupně jsme uvěřili a nechali se v červenci 1992 pokřtít. Bůh učinil zázrak, že jsme s Luckou uvěřili společně (tři roky jsme spolu již chodili jako nevěřící), nechali se pokřtít ve vodě a společně nás také Bůh naplnil Duchem svatým. V roce 1993 jsme měli i svatbu a letos budeme slavit 25 let. Mám skvělou ženu a bezva děti – Katka s Radimem jsou již dospělí, Sára má 5 let.

Jak se dalo kloubit povolání vojáka s křesťanstvím?

Určitou výhodou pro mě bylo moje profesní zaměření ekonoma. Nepohyboval jsem se často mezi nejdrsnější skupinou vojáků, kde k pohrdání a nadávkám nebylo daleko. Přesto jsem se setkal s nepochopením na vysoké škole či na útvarech. Bůh mi však dával odvahu se k němu přiznávat. Spolužáci či kolegové věděli, že se modlím, postím, sloužím v církvi, zajímali se o moje pohledy a zažil jsem chvíle, kdy jsem se mohl za problémy lidí modlit a vysvětlovat jim evangelium. Jsem Bohu vděčný, že i v armádě mohli mnozí slyšet svědectví o Bohu.

Máš z té doby i nějaké svědectví?

Jedno se mi vybavuje… To už jsem pracoval a byl jsem na dlouhodobém studijním kurzu s ostatními kolegy z vojenských finančních úřadů. Při přednášce jsme začali diskusi o víře a skončilo to tak, že jsem před celou třídou vysvětloval evangelium a vydával svědectví. Tehdy se to učitelky dotklo natolik, že jsme se ještě mnohokrát sešli a mluvili o vztahu s Bohem. Stala se pak duchovním pracovníkem v jiné evangelikální církvi. Byly také mnohé situace, kdy jsem prožíval úzkost a obavy – různé služby, držení stráží, jednání s vojáky základní služby, řešení konfliktů. Mnohokrát jsem po cestě do práce volal k Bohu o pomoc. Mohl jsem pak vidět, že se Bůh ke mně přiznával a zjednával mi respekt u mnoha lidí.

Jak si tě Pán povolal do služby? Musel jsi odejít do civilu?

Do služby mě povolával už od chvíle obrácení. S Luckou jsme se snažili aktivně zapojit ve sboru v Čáslavi a pak ve vznikající stanici ve Vyškově, kam jsme se v roce 1994 přestěhovali. Ještě na vysoké škole jsem spolužákům říkal, že jednoho dne odejdu z armády a budu Bohu sloužit naplno v církvi. To pro ně bylo nepochopitelné. Každý viděl před sebou kariéru, a hlavně hodně peněz. Koneckonců jsme byli skupina „finančáků“ – tak se nám v armádě říkalo. K tomu však došlo až po dalších 10 letech. Mezitím jsem pracoval v Hodoníně, Hranicích na Moravě, Kroměříži a pak ve Vyškově. Bůh má pro vše svůj plán. V roce 2001 se otevřela možnost a mohl jsem ukončit kariéru vojáka z povolání. Původní závazek jsem měl až do roku 2009, ale využil jsem reorganizace a nastoupil jsem už jako civilní zaměstnanec na místo zástupce ředitele Vojenského finančního úřadu ve Vyškově. Vnímal jsem, že Bůh již chystá dobu, kdy bych měl odejít pracovat do církve. Jako civilní zaměstnanec jsem mohl odejít kdykoliv, to byla veliká výhoda oproti službě vojáka z povolání. V roce 2006 jsme s Luckou velmi silně prožili, že nastal čas mého odchodu z armády a vstupu na plný úvazek do církve. Byl to pro nás krok víry, měl jsem skvělé místo v práci a pro lidi v zaměstnání byl můj odchod velké překvapení. Bůh nám dal mnohá proroctví, která nás v tom utvrzovala. Zároveň jsme prožili i protivenství – nabourali auto a během dalšího měsíce se vyhnuli dvěma střetům se srncem na Vysočině a vlčákem na dálnici. V září 2006 jsem pak s vírou a očekáváním začal pracovat v církvi jako 2. pastor, tedy po 11 letech, kdy jsem tuto službu dělal při zaměstnání.

Popiš, čím tvá služba ve sboru, v církvi začala, čím vším jsi prošel.

Moje první zkušenost bylo vedení malé skupinky v Čáslavi. Byl jsem tam já, moje budoucí žena a dvě spolužačky asi o rok déle věřící. Skvělé složení pro budoucího pastora. §§§ Já sám jsem věřil půl roku a skoro nic neznal. Byla to skvělá škola hledání Boha a spoléhání na jeho pomoc. Upřímně řečeno, moje vedení skupinky bylo dost bídné. Krátce po svatbě jsme se přestěhovali do Vyškova a stali součástí skupinky křesťanů AC. Už tehdy jsem prožíval, že budu pastorem. Asi po roce a půl vznikl malý sbor a stal jsem se 2. pastorem. Bylo mi 22 roků a věřil jsem tři roky. Postupně jsem se podílel snad na všech oblastech sboru, tak jak to bývá u služebníků v malých sborech – kázání, vyučování, pastoraci, vedení skupinek, práci s dětmi, mládeží, návštěvách domova důchodců, vedení účetnictví, založení hlídky Royal Rangers včetně organizace táborů. Na základě Božího vedení a prorockého rozpoznání biskupa Rudka Bubika jsem se v roce 2008 stal pastorem sboru a Jirka Pospíšil se stal misijním pastorem.

Jsem vděčný Bohu za spolupráci a přátelství, které jsme ve službě Bohu mohli prožít. Díky Jirkovi jsem se mnoho věcí naučil. V té době jsem již věděl o Božím plánu, abych se stal seniorem JMO, což se naplnilo roku 2012, kdy jsem převzal službu po bratru Františkovi Cupalovi, který pro mě byl a je stále velikým požehnáním. Bylo to období, kdy jsem se mohl mnoho nového ve svém životě a službě naučit. Jsem vděčný za školu, kterou mě Bůh provedl a za všechny sourozence ze sboru a služebníky v církvi, kteří pro mě byli vzorem, pomocí a požehnáním.

Prožil jsi nějak od Pána, že máš být zástupcem biskupa, nebo jsi byl osloven RC?

Nezmínil jsem, že jsem od roku 2002 byl revizorem účetnictví. To je docela důležité, protože i díky tomu jsem mohl již dlouhodobě mít vztah s bratřími na ústředí v Těšíně. Věřím, že i tak mě už Bůh na tuto službu připravoval. Než mě oslovil bratr biskup, odehrálo se několik věcí. Dva velmi zralí lidé mi prorokovali, že budu členem Úzké rady. Jen jsem to zachovával v mysli a plně se soustředil na službu pastora a seniora. Občas mi proběhla hlavou myšlenka, že by mohlo být Božím záměrem, abych převzal službu bratra Romana Tomsy. Prakticky se mi to nezdálo moc reálné, a tak jsem se tím v podstatě nezabýval. Na konci mojí návštěvy USA v roce 2015 mi zavolal jeden člověk a že mi Bůh svěří mnohem více. Měsíc po návratu jsem se setkal s bratrem biskupem, který mi nabídl převzít službu po bratru Romanovi. Byla to pro mě velká výzva, uvědomoval jsem si zodpovědnost, měl jsem rád službu seniora a pastora. Co když to budu muset opustit. Vzal jsem si čas na modlitby a Bůh mě i manželku utvrdil v tom, že to je Boží vůle. V období modliteb jsem si najednou uvědomil, že bratr Rudek Bubik mi v době, kdy jsem se stal pastorem, řekl proroctví, že do důchodu neodejdu jako pastor, protože Bůh přehodí moji výhybku. V té chvíli mi to dávalo smysl, i když jsem nyní současně pastorem ve Vyškově dále. Podobně mi začala do souvislostí zapadat i některá další proroctví, která jsme dříve dostali a měli je zapsaná – například od bratra Trauta. Opět k nám Bůh mluvil i skrze prorocký sen – pro zajímavost obdobný, jako když mě Bůh povolal do služby seniora. Uvědomoval jsem si zároveň, že předchozí zkušenosti z práce na vojenském finančním úřadu a v duchovní službě v církvi byly dobrou přípravou na toto nové povolání. Následně pro mě bylo utvrzením Boží vůle i to, že Rada církve i konference měla v mém povolání jednotu.

Jaké jsou tvé plány v novém povolání? Je něco, co už víš, že určitě budeš dělat jinak?

Velmi si vážím bratra Romana, jeho věrnosti a toho, co se vše podařilo vybudovat. Za dobu, kdy jsem jezdil na revize, je pokrok opravdu výrazný. Oba jsme rozdílní, i způsob práce a vedení odboru se bude v některých oblastech lišit. V prvním roce se chci soustředit na dobré zvládnutí provozu odboru, věci dobře poznat, abychom mohli dělat moudré změny. Něco se bude odehrávat průběžně, již teď realizujeme některé změny.

Na konferenci jsem činnost ekonomického odboru charakterizoval slovy „sloužit a rozvíjet“. Chtěli bychom ještě lépe sloužit církvi, sborům, hledat možnosti rozvoje odboru a reagovat na současné potřeby. S tím souvisí celá závažná záležitost změny financování církve, ke které velmi potřebujeme Boží moudrost a vedení, ale i pokoru a vzájemný respekt. Již během ledna jsme se začali zabývat financováním nadsborových služeb či organizací, možnostmi investování, zlepšením metodické pomoci sborům, rád bych do budoucna rozvíjel i službu vyučování o financích v životě křesťana a církve. Úkolů a potřeb je mnoho, vše bude vyžadovat čas a hledání Božího vedení, čemu se kdy a jak prioritně věnovat.

Nakolik je možné v práci ekonoma církve spoléhat na Ducha svatého a nakolik na „řeč čísel“?

Myslím, že spoléhání na Ducha svatého je v každé službě zásadní. Ať je to příprava kázání, programu pro děti, mládež či praktická činnost, vždy potřebujeme vedení Ducha svatého. Ze svědectví a života bratra Romana Tomsy bylo zřejmé, že jeho prorocké obdarování a Boží vedení mu mnohokrát pomohlo v rozhodování. Mojí modlitbou je, abych mohl skloubit vlastnosti Josefa z Egypta. Mít praktickou moudrost pro spravování financí a všeho, co spadá pod moji kompetenci zástupce biskupa. To by mohla být zmiňovaná řeč čísel, která je samozřejmě v mojí službě velmi důležitá. Josef však měl i zřejmé prorocké obdarování a Boží vedení. To je naopak zmiňované spoléhání na Ducha svatého. Věřím, že v mojí službě je potřeba obojího – odborný i duchovní růst.

Viktore, děkujeme ti za rozhovor.

j+ib

Naposledy změněno pondělí, 26 březen 2018 09:44
Redakce

Internetová stránka: www.zivotvkristu.cz
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.