Přirozeně tíhneme k tomu zastat úlohu veslaře i harpunáře. Chceme být tam, kde se něco děje, chceme, aby nás druzí viděli při nějaké činnosti. Někdo však také musí vrhat harpunu a takový člověk musí předtím setrvat v klidu!
Podívejme se do knihy Izajáš 30,15 „Toto praví Panovník Hospodin, Svatý izraelský: V obrácení a spočinutí je vaše bezpečí, v klidu a spolehnutí vaše vítězství; vy jste však nechtěli.“ A chvíli se zamysleme nad svým životem…
Uvedu zajímavý příklad: Řecký ostrov Ikaria má oficiální zákaz nošení hodinek a měření času. U nás čas existuje proto, aby byl vyplněn. Z toho důvodu se také vydává nepřeberné množství materiálu o „řízení času“ – tento termín víceméně implikuje, že jsme odpovědni za každou sekundu a že každá chvíle musí být užitečná, žádný okamžik nesmí být promarněn.
Je tohle skutečně v životě to nejdůležitější? Co myslíte?
V devadesátých letech, kdy jsem přišel do církve, bylo zcela normální, že se lidé zapojovali do všech možných aktivit sboru. Ať to byla evangelizace, modlitební setkání, skupinky, akce pro děti nebo mládež, různá setkání a semináře na biblická témata, sborové víkendy či dovolené. Ještě zbyl čas na osobní návštěvy, společné výlety či účast na akcích, pořádaných jiným sborem či církví. A tak se také stávalo, že po nějaké době „veslování“ si lidé nevěděli rady se svým životem, s rodinou, se zaměstnáním či službou v církvi. A když už vystřelili z harpuny, tak vedle.
I já jsem ve svém životě byl dlouho tím, kdo vesloval ze všech sil a zároveň střílel harpunou. Chodil jsem do práce, kde jsem trávil 12 hodin denně. Byl jsem velitelem přední hlídky Royal Rangers, byl jsem ve chválící skupině, byl jsem starší, u nás doma byla skupinka a modlitební. Jó, rodinu jsem měl, manželku a dvě dcery. Zaměstnal jsem se tak dokonale, že jsem do písmene naplňoval slova o zodpovědnosti za každou sekundu. Nebylo divu, že jsem byl tím „veslováním“ patřičně unaven, o odpočinku v té době nebylo ani řeči. Nebyl čas. A bylo navýsost jasné, že když jsem měl „vystřelit z harpuny“, nebylo to v patřičném klidu, abych se neminul. Řešení věcí, které se týkaly manželství, výchovy dětí, financí, bydlení, práce, společných rodinných chvil, nebylo vždy takové, aby přineslo do dané situace klid. Kolikrát jsem učinil rozhodnutí, když jsem byl unaven, vyčerpán a hle, „harpuna“ letěla mimo.
Člověk, který se zaměstná tak, že nemá čas na odpočinek, na nabrání nových sil, na osobní čas strávený v modlitbě a čtením Božího slova, na chválu a uctívání, je předem určen k tomu, že až bude chtít „vystřelit harpunu“, zajisté se mine cílem.
A někteří pak jdou tak daleko, že pro svůj život používají výrazy jako „sabatikl“, „dlouhá dovolená“, „prodloužený víkend na třicet dní“ atd. §§§ Jsou tak unaveni a vyčerpáni životem, prací, rodinou či službou, že nevidí, jak se hřích pomalu vkrádá do jejich životů. A pak si myslí, že to vše spraví dovolená u moře nebo delší volno.
A přitom stačí tak „málo“:
1) nezapomínat na to, co řekl Bůh člověku: „Šest dní budeš pracovat, ale sedmého dne odpočineš; i při orbě a při žni odpočineš.“ (Ex 34,21)
2) a na to, co řekl Bůh, se také spolehnout: „Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských. Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez 34,14)
3) Potom budou mít krásnou zkušenost s Bohem: „Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod.“ (Ž 23,2)
Ještě jednu věc chci zmínit. Jsme lidé a máme také svoji „duševní potřebu“. A tu naplňujeme různými způsoby, protože jsme každý jiný. Někdo rád jezdí na kole, někdo rád běhá, někdo rád plave, někdo rád pracuje na zahrádce, někdo je kutil a někdo sbírá známky. Jsou to naše koníčky, které nás také naplňují radostí a spokojeností. Jen se zeptejte někoho, kdo má krásnou zahradu, jestli z ní má radost, jestli se mu dobře odpočívá mezi keři v houpací síti. A určitě mu to nepřipadá nebiblické, protože k tomu, že miluje Boha a lidi, mu Bůh dopřává své požehnání i v těchto věcech.
Jsem přesvědčen, že je to ta správná cesta, po které můžeme jít. Být zamilovaní do Ježíše, do své rodiny, do své církve, mít přátele a koníčky, žít životem, který se líbí Bohu. Na této cestě člověk nalezne pokoj, radost a víru, bude odpočatý a bude šťastný. A pak když bude potřeba zamířit a vystřelit harpunu, nemine cíl!
A úplně na závěr jedno povzbudivé slovo od Pána: „Pokoje dosáhne ten, kdo jde správnou cestou. Odpočine na svém loži.“ (Iz 57,2)
Pavel Vašát
AC Varnsdorf
P. S.: Všichni naši sousedé vědí, že v neděli nepracujeme.
