Duchovní boj neprobíhá pořád. Kdybychom stále jenom bojovali, brzy bychom zemřeli. I boj Pána Ježíše v Getsemane v tu noc, když ho zatkli, trval plus minus 20 hodin. Ani apoštol Pavel, který často vedl duchovní boje, nebojoval stále. Nový zákon píše o duchovním boji tak možná v šesti procentech textu. Spíš čteme o praktickém zbožném životě. Je ale třeba duchovní boj vést správně a dobojovat ho do konce.

Nejdelší duchovní boj vidíme u Daniela. Trval tři týdny. Ve Starém zákoně Izrael prošel ještě dalším těžkým bojem – za dnů královny Ester.

Obtížnost duchovního boje je dána i místem, někde jde zakládání sborů snáz, jinde hůř. V takové severní Indii, pohřebišti misionářů, je o hodně těžší než třeba v Africe. Tam vyvěsíte plakát a hned přicházejí zástupy a vy si říkáte: „Tady to jde jakoby samo.“ I v České republice to jde pomaleji. Ve střední Asii je duchovní boj těžký, tam jde o život.

Když zakládal sbory apoštol Pavel, v každém městě to bylo jiné. Na Kypru byla relativní pohoda, kromě střetu se satanistou, ale i v Tesalonice, v Efezu, všude to bylo trochu jiné. V Korintu už byl Pavel zničený a nemocný, unavený, i přesto „porodil“ pěkný sbor. Pokud neneseme zdravé evangelium, můžeme se snažit ho nezdravě nahradit přílišným vymítáním, neustálým bojem, a pořád se lidé nebudou obracet, jak by měli. Kéž bychom si uchovali opravdové evangelium, protože ono je mocí Boží.

V tom všem slavně vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. 

Co rozumím pod pojmem duchovní boj?

Pán Ježíš duchovně bojoval tehdy už Getsemane, pak řekl zástupu, který ho přišel zatknout, že to je jejich chvíle a moc tmy. Ďábel měl právo situaci nějak zaranžovat, a to se projevilo nenávistí lidí vůči Ježíši. Moc tmy se projevovala tím, že zlí, falešní lidé měli právo něco dělat. Zdá se, že mnohokrát, když stojíme v duchovním boji, projevuje se moc tmy skrze zlé, bezbožné lidi. Můžou to být sousedé, dokonce členové rodiny, ale i tělesně smýšlející bratr či sestra se může stát nástrojem zlého.

Pánu Ježíši se posmívali, znevažovali ho, nenáviděli ho.  A On sám se začal děsit a znepokojovat. Mnohokrát se duchovní boj projeví i na naší duši, není to ale podmínka.

V duchovním boji se satan snaží nabourat tvou identitu. I na Ježíše dorážel: „Jsi Kristus? Řekni, kdo jsi?“ O to mu šlo především. „Ty si myslíš, že jsi zakladatel? Jsi úplné nic! Ty si myslíš, že jsi pastor? Jsi nic!“ My můžeme buď klesnout na mysli, nebo říct: „Vím, kdo jsem, vím, komu jsem uvěřil.“

V Danielovi čteme, že vedl boj tři týdny. Měl obdržet zjevení. Když budeme chtít zjevení od Boha, čekejme boj. Ďábel ví, že jakmile dostaneš od Boha zjevení, je pak pro tebe snadnější se s vírou modlit.

Příklad z praxe: Když bratr Bohuš Wojnar vedl mládež, bydleli jsme s manželkou v domě, kde rovněž bydlel jeho tatínek. Jednou na mládež přišlo několik nových lidí, kteří se z milosti Boží skrze službu Bohuše obrátili. Bratr Wojnar st. vyprávěl, jak prožíval tři dny obrovské duchovní tmy. Ďábel věděl, že se ti mladí obrátí, a chtěl to překazit. Ale ten boj byl dobře vybojován. Jedním z důvodů, proč byl boj vítězný, bylo, že tento muž věděl, kým je v Pánu a že ho Pán neopustí, že bude s ním.

Praktické kroky

Co nejlepšího můžeme v duchovním boji dělat? Mnohokrát chceme dělat velké a těžké věci, ale Pán si přeje „věrnost v malém“. Když Ježíš potil krev v Getsemane, přál si od druhých, aby byli při něm. „Nemohli jste jednu hodinu vydržet bdít se mnou?“ Je psáno, že se lekal, tesknil, prožíval prázdnotu, bezednou propast. Možná cítil něco z té hrůzy, až na něj padne hřích celého světa, proto chtěl, aby aspoň někdo byl při něm, a tak řekl učedníkům: „Bděte se mnou.“

To můžeme pro zakladatele sboru udělat i my. Ve chvílích, kdy si zoufá, že je sám, nikdo o něm moc neví, by mu určitě pomohlo, kdyby se ho někdo optal, jak se má, jestli mu může nějak pomoct, za co se má modlit…

Nejhorší, co křesťané můžou udělat, je to, co provedli Jóab s Davidem, když přikázali, aby Uriáše poslali do boje a pak od něj odstoupili. Postavili ho do boje, plácali ho po ramenou: „Uriáši, jsi statečný muž, jdi tam do té brány, my tě budeme krýt.“ V určitém momentu velitel možná řekl: „Vojáci, on to zvládne, jdeme dál, do jiné brány.“ A Uriáš bojoval, šípy na něj létaly, ale neměl krytí… Stačili by možná dva, kteří by ho přikryli svými štíty a odtáhli ho pryč. Možná by utržil pár ran, ale přežil by. Možná se někteří ze zakladatelů cítí sami, jako Uriáš v boji. Co kdybychom jim napsali, zavolali, modlili se za ně?

Bůh se zeptal Kaina: „Kde je tvůj bratr?“ Odpověděl: „Jsem strážcem svého bratra?“ Jsi nebo nejsi strážcem svého bratra? Ano jsi. Máme strážit jeden druhého. Máme si být (jako oni byli nám) hradbou ve dne a v noci (1S 25,16).

Co bychom tedy mohli dělat? Bdít na modlitbách, nenechat toho člověka samotného. Výborná je hlasitá modlitba v jazycích. Nemusíš mít výklad, nejedná se o shromáždění, ale o duchovní boj. Je škoda nevyužít dar jazyků k modlitbám, protože mnohokrát může přijít zjevení, jak jednat. Nemůžu všechny boje bojovat a vyhrát sám, ale společně s Božím lidem ano. Bůh řekl, že církev brány pekla nepřemůžou.

Nikdy nikým nepohrdejme. Ani starou sklerotickou sestrou, které se to všechno motá. Když ti řekne, že se za tebe bude modlit, poděkuj jí. Ona může mít horší dny, možná neumí souvisle mluvit, ale když se modlí, je jako figurka na šachovnici, která řekne nepřátelskému králi: „Šach.“

Už dříve mi Pán řekl, že jestliže ho bude jeho lid žádat, vydá mu města tak, jak je vydal Jozuemu. Proto věřím, že když Boží lid bude na Bohu žádat města a vesnice konkrétně, cíleně, Pán je Božímu lidu vydá.

Bohuslav Sikora, pastor AC Ostrava

(seminář z pastorálky, zkráceno, upraveno)