Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Miluj svého bližního

Napsal(a)  Ida Pencová  pátek, 21. prosinec 2018 13.49

„Maminko, co to je? Můžu to vyndavovat?“ Zvědavá ruka se zanořila do krabice s vánočními dekoracemi. Postupně odhaluje lampičky, svícny, šišky a další poklady a nepřestává žasnout. To dítě je po mně.

Mám ráda Vánoce. Advent. Všechno to zdobení, očekávání, těšení. A světýlka.

Když loni nainstalovalo město světelnou dekoraci přímo u našeho okna, začala jsem bojovat svůj dobrý boj víry ve světýlka na zcela nové úrovni. Přece jen, když se ocitnou světýlka takhle blízko, do jisté míry to narušuje to těšení a očekávání. Zvlášť, když není možné na spaní používat škrabošku, neboť nejmladší dítě se samo v posteli bojí a každou noc se přestěhuje ke mně a nechci vědět, co by se stalo, kdyby mě našlo se škraboškou na obličeji. Zatímco tedy dítě zaujme stabilizovanou polohu a systematicky ze mě vyrábí okopaninu, mohu se nerušeně věnovat nočnímu bdění a pozorování světelných obrazců na našem stropě. Všechno je nějak moc blízko. Světla i dítě.

Možná proto mě jedné noci napadl biblický požadavek „miluj bližního svého“. Unavený mozek opouští své pozice a myšlenky se rozutíkají všemi směry: Proč bližního? O kolik snazší by bylo milovat „vzdáleného svého“! Snadno cítím pochopení a náklonnost pro někoho, kdo žije dostatečně daleko a z jehož příběhu znám jen malou část. Je to skoro tak romantické, jako pozorovat vánoční světýlka z dostatečné vzdálenosti. Na blízko si ale nevystačíme s insta stories, zažíváme realitu. Čím blíže, tím intenzivněji.

 „Můžu otelívat ten ožech?“ ptá se náhle majitelka zvědavé ruky a rovná si na podlahu řádku ořechů. „Nene, miláčku, tyhle nejsou na otevírání, ale na ozdobu,“ říkám, ale už do prázdna, protože tohle dítě má duši vědce a již odběhlo pro nástroje na svůj právě vymyšlený experiment. Vrací se s různě velkými kameny v ruce (kde to vzala?!) a radostně hlásí, že může začít „otelívat“. Tenhle můj bližní si dnes již stihl popsat ruce (a stůl) permanentním fixem, načež propukl v pláč, že má špinavé ruce; naházel hračky za gauč, načež propukl v pláč, že jsou hračky za gaučem; vyžádal si jogurt (ale miláčku, tenhle nepapáš – papááám), načež propukl v pláč, že tenhle jogurt nechce (ten nepapááám!), a teď klečí na podlaze s kameny v ruce nad několik let starými lískovými ořechy. Praští se a propukne v pláč? Nebo tentokrát propuknu první? Intenzivní záře, kterou mě zahrnuje dnem i nocí, je v některých momentech vskutku poněkud oslepující.

Když už je toho fakt moc, zabouchnu na chvíli okenice. Nebo dveře. Jdu ven a je vcelku jedno, jestli zamířím na louku nebo na kávu. Nebo jen pozorovat cizí děti, jak prozařují život svým rodičům a říkat si, jak je to – takhle zpovzdálí – roztomilé. Romantika vánočních světýlek, svítících z příjemné dálky, je uklidňující. Nakonec, ono to nebude napořád. Světýlka zase sundají a dítě jednou začne spát ve vlastní posteli. Kdo ví. Třeba na to budu ráda vzpomínat. Je v tom totiž láska. Intenzivní a opravdová.

Ale ty ořechy, ty by dneska měly zůstat zavřené.

„Koukej, tady jsou svítící srdíčka,“ zkouším ukončit vědecký pokus mírovou cestou. Zabralo to. Dítě okouzleně rozsvěcuje a zhasíná světýlka. Je po mně.

Ida Pencová

AC Kolín

Naposledy změněno pátek, 21 prosinec 2018 13:51
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.