Předně chci učinit doznání, že jsem manželem vcelku neaktivním. Pokud mi barák nepadá na hlavu, jsem spokojen. Hůře prožívám skutečnost, že v ledničce naleznu máslo, sýr, salám, česnek, cibuli, sardinky, paštiku, ale chybí chleba nebo cokoli podobného, na co by se to dalo položit. Manželka totiž tvrdí, že chleba rychle plesniví, takže ho nakupujeme po čtvrtkách, a když je vstřícná, můžu koupit i půlku.
Ale zpět k situaci, která mě dohnala k tak hanlivému oslovení mé milované aktivní ženy.
Nevím, zda je to přirozenou ženskou intuicí nebo na to nějak pozorováním přišla, ale asi zjistila, že když vezme do ruky vrtačku, pilu, kladivo a další nebezpečné nástroje, probudí manžela z duševního spánku. Je téměř zaručeno, že když uslyším zvuk vrtačky, okamžitě startuji zjistit, co se děje. Scénář je dále předvídatelný. Beru manželce vrtačku z rukou a ukazuji jí, jak se to dělá správně a odborně. Můj výukový seminář končí za pár hodin, zatímco žena spokojeně odběhne, štastná, že jsem se ujal úkolu. Dalo by se to připodobnit i k pohádkovému fíglu „ukaž mi, jak se na lopatu sedá“.
Té noci jsem však neslyšel zvuk vrtačky. Pamatuji si, že jsem se modlil, opřen o kraj postele, a měl jsem krásný pocit duchovního uspokojení. V tom slyším z venkovního okna přes zahrádku takové to milé zvolání: „Pavlínku! Pavlínku, já bych potřebovala s něčím pomoct. Můžeš na chvilku za mnou?“
Pln Ducha jsem povstal od modlitby a zvědavě jsem vykročil z našeho přízemního bytu. Byl to byt se zahrádkou a manželka se nacházela za jejím plotem. Přistoupil jsem blíž, abych zjistil, s čím mě chce obeznámit. Byla půlnoc.
„Já bych to potřebovala doříznout a skácet. Nejlíp tak, aby to padlo na tu cestu.“ Ukázala rukou kamsi do tmy a já uviděl mini pilku zaříznutou do půli kmene stromu. Zvážněl jsem. Má vážnost narůstala spolu se záklonem hlavy směrem vzhůru, abych zjistil, v čem ta pila vlastně vězí. A věřte, nebyl to žádný vánoční stromeček. Odhaduji tak sedmimetrový. „Já bych potřebovala, aby ten stromek nepadl na náš panelák, ale tady na tu cestu podél.“
Už si nepamatuji, co všechno jsem v ten moment vyslovil o blbých nápadech, a pokládal jsem dotazy: „Co jako s tím teď v noci mám dělat? Kde máš k tomu povolení? Tohle do rána může klidně spadnout samo a koho mám jako teď na to zavolat?“
Povzbuzen odhodláním své ženy a jejími zkušenostmi se vším, co je přírodního, stavebního a zahradního charakteru, jsem se pustil do riskantní operace. Už si vážně nevzpomínám, kdo to dořízl a kdo tahal za lano, aby usměrňoval pád stromu. Pamatuji si jen ten nezapomenutelný pohled na strom, který padá k zemi, deformuje náš plot a dopadá svou špicí na balkon pana správce, který bydlel nad námi.
A právě v tento moment mě opustil poslední zbytek mé povznesené duchovní nálady a já zvolal: „Ty huso!“ Můj výkřik pohltila tma, spolu se šustěním větví dopadajících na náš dům. Manželku však naplňoval pocit blaha. Pan správce se neprobudil, strom jsme stáhli na zem a s vypětím všech sil ho oba odvlekli kolem mateřské školky k blízkému lesíku. Bylo půl druhé.
Protože svou ženu znám, vím, jak byla onoho večera rozrušená a šťastná, že se jí tak dlouho plánovaný záměr podařil a že i všichni sousedi teď ocení sluníčko, které bude moci více svítit do našich bytů. Jediné, čeho dodnes lituji, je, že jsem ji tak škaredě oslovil. Já ji mám totiž pro tu její praštěnou akčnost hrozně rád!
Pavel Harabus
pastor sboru AC Brno
