Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Co dělá manželství krásným?

Napsal(a)  Ida Pencová  čtvrtek, 14. únor 2019 10.29

Pohádky v tom mají jasno. Princ a princezna se do sebe zamilují, ale pak zjistí, že jim stojí v cestě nějaké nepřekonatelné nástrahy. Princ je statečně zdolá, může u toho ještě jako vedlejší efekt pomoci nebo zachránit další lidi, shledá se s princeznou a vezmou se. Konec. Maximálně ještě ujištění, že spolu žili šťastně až do smrti.

Člověk by z toho lehce nabyl dojmu, že největší nástrahy čekají na lidi ve vztahu ze začátku, a že když je překonají a dokážou spolu zorganizovat svatbu, mají vyhráno.

V životě se ale nástrahy vyskytují nahodile a často nepředvídaně v průběhu celého života. Mohou nás tudíž „načapat“ nepřipravené, někde v postsvatební fázi, kdy očekáváme ono „šťastně až do smrti“. Jak na ně vyzrát?

„Musíš vzít celý balík,“ řekla jsem jednou mladé slečně, která si se mnou povídala o svém vztahu, na který nečekaně vyjukly nějaké nástrahy. „Dokonalého člověka nenajdeš, každý ti něčím sedí a něco tě na něm rozčiluje. A nemůžeš si z člověka vzít jen něco. Ber všechno, nebo nech být.“

Jedna kamarádka mi kdysi vyprávěla: „Můj muž má ve všem systém. Fakt, je to skvělé, není ten typ, který nechává ponožky válet na podlaze. Když něco naplánuje, je to vymyšlené do detailu. Je na něj spolehnutí. Vím, že když něco řekne, tak to platí. Já to mám hrozně ráda, je v tom bezpečí,“ vyprávěla mi. Hotová idylka. Než dodala: „Ale víš, co mě na něm hrozně štve? Že když má plán, neuhne. Neimprovizuje. Neumí být spontánní. Když se náhle cokoli změní, je oheň na střeše.“ Jen jsem mlčela a usmívala se. „Já vím,“ začala se smát, „popisuju ti tu dvě strany stejné mince.“

Každý z nás je zároveň okouzlující i nesnesitelný. A často jsou to ty stejné věci, které na našem partnerovi jednou obdivujeme a podruhé nenávidíme. Je to záhada.

Kdo bere celý balík, nemá snahu převychovávat druhého. Dokáže chápat, a dokáže víc než to: vyjít vstříc tam, kde ani nechápe. Pán Bůh nás nevybízí, abychom se navzájem chápali, ale abychom se milovali. Když se chápeme, je to snazší, ale není to nemožné ani tam, kde se nechápeme. Já například nemám v sobě přirozeně potřebu cestovat. Baví mě potkávat lidi a poslouchat jejich příběhy – a mám za to, že dostatek rozmanitých příběhů se vyskytuje v mém dosahu. Můj muž miluje cestování. Čím pro mě divnější destinace, tím víc ho láká. Nechápu to. A nějaký čas mi trvalo, než jsem se tím přestala cítit ohrožená. Než jsem si přestala myslet, že to znamená, že se mnou není šťastný, než jsem usoudila, že i když to nechápu, můžu ho pořád milovat. Kdo bere celý balík, umožní druhému, aby mohl být tím, kým doopravdy je.

Jenže když jsme každý jiný, musíme hledat v našich světech nějaké průsečíky. Proto je zároveň důležité nepřestat randit. I když s rostoucím počtem dětí klesá počet příležitostí a stojí stále více úsilí nějakou vytvořit. Ale tím spíš se musí randit. Je tak lehké překlopit manželství do pracovně-logistického celku, ve kterém spolu dva lidé řeší výhradně záležitosti kolem domácnosti a dětí. Jenže takový celek nikdo nemiluje. Proto je třeba občas z toho kolečka povinností a neodkladných záležitostí uniknout a jít na rande. Jako by se nechumelilo. Jako by nehrozila čtyřka na vysvědčení, jako by auto nepotřebovalo opravit, jako by neexistovaly nezaplacené účty. Jako zamlada. Rodiče, kteří jsou spolu šťastní, vytvoří prostředí, kde jsou děti šťastné. Naopak to nefunguje.

Aby ale rande mělo správný efekt, musí se to umět. Rande je událost. Neodehrává se doma na balkóně (nepochopte mě špatně, posedět si na balkóně je skvělé, ale nedá se to považovat za právoplatné rande). Nechodí se na něj v teplákách. Ano, vím, důležitější je vnitřní pouto a můj milý mě miluje i v těch teplákách, ale když jdeme na rande, chci mu dát najevo, že je pro mě speciální, že se kvůli němu vyfiknu. Místo není rozhodující. Důležité je fyzicky opustit prostředí našich každodenních stereotypů. Stejný efekt může mít výšlap na kopec i večeře v restauraci. Na rande nemluvíme o rozhovorech s třídní učitelkou a napjatém rozpočtu. Rande je místo, kde sdílíme svoje duše. Místo, kde se nemusíme bát vyjevit, co nás těší a co nás bolí, naše radosti i vnitřní nejistoty.

Rande je jako výlet nad mraky všedních dní. Na místo, kde se přesvědčíme, že slunce stále existuje. Místo, kde můžeme na chvíli odložit všechny povinnosti a zodpovědnosti, které neseme. Můžeme si navzájem chystat překvapení, můžeme chvíli snít, stavět vzdušné zámky a plánovat imaginární cesty kolem světa.

Pak se zase můžeme vrátit do reality. Víme totiž, že jí čelíme spolu, že máme vedle sebe parťáka, který je ochotný znovu a znovu překonávat nástrahy a prát se za naše „šťastně až do smrti“.

Ida Pencová

AC Kolín

Naposledy změněno čtvrtek, 14 únor 2019 10:32
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.