Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Musela tam být požární hlídka

Napsal(a)   úterý, 19. březen 2019 18.49

Rozhovor s Lechem Ochodkem, starším sboru AC Karviná

Lešku, Rada časopisu na tebe prozradila, že jsi byl u ustavující konference a prakticky u všeho, co se dělo v naší církvi na začátku. Nás by zajímalo, jak ses k tomu dostal. Musel jsi být křesťanem už předtím, než se církev ustanovovala…

Obrátil jsem se v roce 1984. Nevyrostl jsem v křesťanské rodině. Byl jsem pokřtěný katolík, do kostela nechodící, spíše rebel… Moje manželka Evička ale pracovala v Orlové, kde se seznámila se sestrou Malaníkovou. Ta jí řekla o Pánu Ježíši a pozvala ji na skupinku do „Cébéčka“. Tam jsem s ní párkrát byl a pak jsme se dozvěděli o letniční církvi. Na Letnice v roce 1984 jsme byli pozvaní k Bubikům. Měl jsem nějaké dotazy a Rudek mi nabídl: „Jestli ještě něco potřebuješ vědět, klidně se stavím za tebou, v pondělí mám odpolední.“

Jak probíhaly ty Letnice? Modlili se nahlas a v jazycích?

Samozřejmě. Jak na Letnice. Jak to asi mělo vypadat? Jako v Bibli, kdy se všichni postavili, modlili se v jazycích a mluvili o Ježíši. To samé se dělo v Albrechticích. Rudek potom za mnou v to pondělí přijel, zodpověděl spoustu dotazů a pak zavelel, že jdeme na kolena. Tak jsem vydal život Pánu Ježíši. To ale ještě neznamenalo, že už jsem super, bez problémů, naopak nastaly právě ty největší.

Pak už jsme chodili na shromáždění s manželkou. První neděle bývala u Rudka, další u Brózdů, pak u Kotajných, čtvrtá neděle u Wojnarů.

A kolik se vás po těch domech scházelo?

Kolem sedmdesáti, abych nepřeháněl, dobrých sedmdesát. Domy byly úplně „nacvakané“.  V té době mi bylo 24 let. Začali jsme také jezdit na Lehotu na Slovensko, a tam měl organizační věci na starost Palko Bubik. Když jsem se k němu přichomýtnul, hned mě zaměstnal: „Nechceš mi s tím trošku pomoct? Je třeba zajet pro rohlíky, maso…“ A už mi to zůstalo.

A čím jsi vlastně byl, jestli se můžeme zeptat?

Nejdřív jsem dělal zámečníka na šachtě, od roku 1984 jsem byl u hasičů. Patřil jsem tak pod ministerstvo vnitra, ale nemusel jsem být ve straně, byl jsem k hasičům doporučen, že umím, a byli se mnou spokojeni.

Ale zpátky k Lehotě. Když Pavel Bubik viděl, že jsi schopný řidič i organizátor, poprosil tě, abys pomáhal…

Ano, další rok už jsem to měl celé na starost sám. Pavel se angažoval v jiné činnosti. Po Lehotě jsme byli asi třikrát v Kunraticích u Cvikova. Tam jsme stavěli i záchody… Ještě mám někde fotku, jak nám z nich trčí hlava. Zajišťoval jsem všechno, co bylo třeba. Na Lehotě jsme třeba čistili studnu. Když jsem byl u hasičů, měl jsem hasičský pás s karabinou a mohl se tak zavěsit na lano, a tak mě spustili do hloubky 20, 21 metrů, abych ji vyčistil a ještě trochu prohloubil, protože nestačila zásobovat všechny mládežníky.

Když jsi tak všechno organizoval, pak už je nám jasné, že tě bratři přizvali k organizaci ustavující konference.

Oslovili mě, ale spíše jako hasiče, protože tam musela být požární hlídka. Na to byly předpisy. Navíc na tu konferenci měl přijet i soudruh Hais, církevní tajemník…

Pamatuji si, jak vpředu seděl bratr Wojnar st., bratři Pala, Brózda, Kotajny. Myslel jsem, že jsme tam měli i bratra Hanse Olleshe z Německa, ale nebyl tam. S ním jsem později spolupracoval, potřebovali řidiče kamionu a já měl od hasičů praxi. Začala tak spolupráce s německou Nehemií a časem se založila ta naše s Bohoušem Štiftrem z Kutné Hory v čele.  

Ty jsi byl i u zakládání naší Nehemie? To znamená, že jsi opustil práci hasiče?

Ano, odešel jsem od hasičů dělat řidiče v církvi.

Počkej, ale to musí být už po roce 1989…

Ano, v roce 1991. V Německu jsem nafasoval kamion a pět let jsem pro Nehemii vozil humanitární pomoc, kam bylo třeba – na Ukrajinu do Ruska, Gruzie, Rumunska, Albánie, Černé Hory.

V raných 90. letech to bylo i nebezpečné, ne?

Někdy ano. Jezdíval jsem i do Daruvaru, tam byly utečenecké tábory. Bosňáci se stahovali na území Chorvatska, právě kolem Daruvaru.

Stříleli po vás?

Tam ne, ale v Rusku se nám stalo, když jsme jeli do Gruzie přes Kavkaz do hlavního města Tbilisi, že v těch kopcích najednou na nás někdo začal střílet ze samopalu. Schovali jsme se za pneumatiku, protože jsme se nechtěli nechat zastřelit, ale bratru Rolfovi z Německa, co seděl jako spolujezdec v autě před námi (jeli jsme tenkrát tři kamiony), kulka přeletěla tak 20 centimetrů od hlavy přes čelní sklo do bočních dveří… Seděl jak opařený. Poprvé byl v Gruzii a myslím, že i naposledy.

Kde ještě po tobě stříleli?

To zase jsme jednou jeli do Gruzie a museli objíždět hory, protože byly zasypané sněhem, přes Ázerbajdžán a přes Dagestán. Vedle Gruzie je hned Arménie, tam se zase bili Ázerbájdžánci s Armény o Náhorní Karabach… a my na bednách měli napsáno Armenia. Kdyby to otevřeli, tak nás asi vyvedou všechny. Každých pět deset kilometrů byly totiž kontrolní hlídky, kde jsme museli zastavit a pořád jen: Doklady, kam jedeme, proč jedeme, proč tudy. Vysvětlovali jsme, že je průsmyk zasypaný. A oni pořád: „I pačemu i pačemu i padarok.“ Neměli jsme na to, abychom každému dávali dárky. Najednou, když jsme jeli, vidím, že za námi jede žiguli a někdo po nás střílí. To bylo proto, že jsme na jednom stanoviště nezastavili. Vojáci ale nestáli na pravé straně, jak jsme mohli vědět, že staví nás? Zastavili jsme a vysvětlilo se to.

Zpátky ke konferenci. Pamatuješ si, jaká vládla nálada? Já si představuji, že všichni prožívali radostnou euforii…

Moc ne. Pořád to bylo pod takovým tlakem. Ještě jsme nebyli volní. Sice jsme oficiálně byli povoleni, ale ještě stále byli komunisté u moci. Alespoň já jsem to tak cítil.

Byli na té konferenci i tajní?

Nezdálo se mi, nevím. Neviděl jsem tam nikoho cizího, ale je možné, že se tam někdo připletl, nevzpomínám si.

Tvoje role byla hasičská hlídka…

Měl jsem za úkol chodit a dívat se. Byla výhoda, že tam nikdo nekouřil. Nemusel jsem se strachovat, že mi někdo někam hodí nedopalek. A bylo to uzavřené, jenom pro nás.

Kolik tam asi bylo lidí?

Kolem stovky určitě, možná víc, sto dvacet, sál byl plný. „Pod Zvonkem“ se tomu středisku říkalo. Byl tam velký sál, seřazené židle… Naše oficiální představenstvo a církevní tajemník seděli na podiu.

Pamatuješ si, jak konference probíhala? Byly nějaké chvály, modlitby?

Ne, nepamatuju.

To je zvláštní, je to první konference, ale lidi si to moc nevybavují.

Asi proto, že to ještě nebylo takové volné, si myslím. Člověk měl pořád ještě obavy, bylo to z kraje roku 1989, po Palachovi… Řeknu to tak: Úplnou volnost jsem necítil, no sice nás povolili, ale kdo ví, co zamýšleli. Neviděli jsme pod pokličku, jestli to s tím schválením opravdu mysleli vážně. Člověk kvůli tomu, co všechno zažil, byl spíš ještě opatrný.

Takže atmosféra na konferenci byla taková nedůvěřivá, že jste nevěděli…

Nevím, to je jen můj pocit.

Vzpomínáš si, jak to potom probíhalo během revoluce?

Jako křesťan jsem to bral tak, že to má Bůh všecko pod kontrolou, a jestli to padlo, díky Bohu, že to padlo. Každý byl rád, že komunismus konečně padl, teprve tehdy jsem cítil úlevu.

A jak se tady rodila ta práce, jak ses stal starším? Kdy v Karviné vznikl sbor?

Hned po revoluci vznikl havířovský sbor, a my z Karviné jsme tam chodili. Přibývalo nás, až mi jednou Rudek řekl: „Je čas, abyste v Karviné měli svůj sbor, protože už je vás dost. Mohl bys to tam začít vést.“ „Já? Ne. Nejsem na to, mám jiné obdarování, spíš vidím, že bych měl pomáhat na misii nebo něco takového.“ Tak mi potom dal tu Nehemii. A našel se Lumír Folvarčný.

Jak prožívala tvoje cesty do Gruzie a jinam tvoje žena?

To byste se museli zeptat jí. Ale protože jsme to tak prožili a přijali oba, byla asi v pohodě.

Lešku, moc ti děkujeme za rozhovor.

–j+ib

Naposledy změněno úterý, 19 březen 2019 19:09
Redakce

Internetová stránka: www.zivotvkristu.cz
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.