Izajáš předpověděl sedm set let dopředu události, které se odehrály v Jeruzalémě během svátků Pesach na začátku našeho letopočtu. Židé zrovna slavili svátky, které připomínají slavné vyjití z egyptského otroctví. Tehdy musela každá rodina potřísnit dveře svého obydlí krví beránka, aby byla ochráněna před zhoubcem, který procházel té noci Egyptem a zabíjel vše prvorozené. A nyní v době, kdy v chrámě začal čas obětování beránků, připomínky této události, byl pověšen na kříž Ježíš Kristus, který „byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (Iz 53,5)

Celá Bible, od první kapitoly Genesis až po poslední verš Zjevení, je příběhem, zprávou o naději, která vyvrcholila právě touto událostí. Ježíš Kristus, Bůh, který přišel na zem v lidské podobě, položil svůj život jako Beránek bez viny, přinesl konečnou oběť smíření pro všechny, kdo této zprávě uvěří. Ježíš však nezůstal v hrobě, příběh pokračuje. Třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, kde sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího. A jednou nastane den, kdy znova přijde na tuto zem soudit živé i mrtvé.

Nový zákon na prvním místě

„Neexistuje žádný soubor starověké literatury, který by se těšil takovému bohatství kvalitních textových dokladů, jako Nový zákon,“ říká profesor F. F. Bruce. [1] Dnes máme k dispozici přes pět tisíc starověkých řeckých rukopisů Nového zákona, a pokud bychom k nim připočetli rukopisy v jiných jazycích (latinská Vulgata, etiopské, slovanské, arménské rukopisy), dostali bychom se skoro k číslu třicet tisíc. Množství novozákonních textů je ve srovnání s ostatními starověkými texty ohromující i přes nespočet likvidátorů jakékoli zmínky o Ježíši v dějinách.

Na druhém místě za Novým zákonem je Homérova Iliada, bible starověkých Řeků – té máme k dispozici necelých 650 rukopisů, z nichž mnohé jsou však jen pouhými fragmenty. Jejich stáří je datováno do druhého, třetího století n. l. nebo později, ovšem když vezmeme v úvahu, že Homér svou epickou báseň komponoval zhruba roku 800 př. n. l., máme zde časový odstup tisíc let! Jak legračně pak zní slova jednoho z mnoha biblických kritiků: „O Ježíšovi toho víme velmi málo. První nezkrácený zápis o jeho životě je Markovo evangelium, které bylo sepsáno až někdy kolem roku 70, tedy zhruba čtyřicet let po jeho smrti. Tou dobou už byla historická fakta zastíněna mýtickými prvky…“ [2] Novější poznatky datují Markovo evangelium mnohem dříve, kritikům je to však stále málo.

Například život slavného vojevůdce Alexandra Velikého považují historikové za spolehlivě popsaný, přitom dvě jeho nejstarší biografie sepsali Arrianos a Plútarchos více než 400 let po jeho smrti.

Nový zákon nemá konkurenci ani v počtu historických textů, které ať už přímo nebo nepřímo potvrzují jeho platnost. Historicky věrohodných mimo křesťanské zdroje, jako jsou třeba spisy Josepha Flavia, Talmud, spisy Tacita, Plinia mladšího a dalších, existuje tolik, že bychom i bez Bible byli schopni sestavit hlavní osnovu Ježíšova životopisu.

Zajímavým historickým momentem je například temnota, která měla nastat při ukřižování Ježíše: „Okolo poledne se po celé zemi setmělo až do tří hodin odpoledne. Slunce se zatmělo a chrámová opona se roztrhla vpůli. Ježíš hlasitě zvolal: "Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!" Po těch slovech vydechl naposled.“ (L 23,44–46 B21)

V roce 52 sepisoval Thallus historii východního Středomoří od Trajanovy války. Jeho dílo se sice ztratilo, ale roku 221 z něj cituje historik Julius Africanus. Z jeho spisů je zřejmé, že Thallus zmiňoval toto setmění jako zatmění slunce. Africanus však píše, že to zatmění slunce být nemohlo, jelikož v té době byl úplněk.

Další starověký pisatel, Tertullianus, popisuje tyto události jako „kosmické“ nebo „světové“ a řecký autor Flegon z Karia, který v roce 137 pořizoval chronologický zápis událostí, píše: „Ve čtvrtém roce 202. olympijských her (tedy roku 33) došlo k největšímu zatmění slunce. O šesté hodině denní (tedy v poledne) nastala noc, takže se na obloze objevily i hvězdy. V Bithynii bylo veliké zemětřesení a v Niceji se mnoho věcí převrhlo.“

Starý zákon a moderní archeologie

Jak jsem psal již v úvodu, Ježíš Kristus byl ukřižován během svátků, kdy si Židé připomínali slavný exodus z egyptského otroctví.

Donedávna hledali historikové záznamy o této události v době 19. egyptské dynastie, hlavně za vlády Ramesse II. (1279–1213 př. n. l.), ale moc se to nedařilo. Dodnes najdete na internetu spoustu článků, které se vysmívají křesťanům a jejich snaze najít věrohodné historické důkazy biblických tvrzení. Pokud ale přesuneme svoje bádání o jednu dynastii dozadu (1490–1436 př. n. l.) a dopřejeme sluchu nejnovějším archeologickým objevům, spadne nám čelist údivem.

Příběh [3] se začne odvíjet u Hatšepsut, která se provdala za svého nevlastního bratra Thutmose II. a stala se tak královskou manželkou. Jelikož měli spolu jen dvě dcery (Nefrure a Meritre), existují záznamy o adoptovaném synovi, kterého připravovali na převzetí královského trůnu. (Hádejte, kdo to mohl být?)

Thutmose II. měl však syna Thutmose III. s ženou Eset ze svého harému, který byl vybrán jako nástupce po otcově předčasné smrti. V té době byl však velmi mladý, proto se panování ujala Hatšepsut, která byla spoluvládkyní až do své smrti.

Thutmose III. byl podle mnoha historiků nejvýznamnějším panovníkem Egypta, který se do dějin zapsal jako fenomenální stavitel (Kdopak mu asi stavěl ty jeho monumentální stavby v Thébách a Karnaku?) a dobyvatel, jenž svými válkami získal tak obrovská území, že překonal všechny své předchůdce i nástupce. Každým rokem pořádal vojenská tažení, sedmnáct let po sobě, rok co rok… Až najednou v roce 1446 př. n. l. už nikam netáhl, protože neměl s čím. (Kdepak asi skončila jeho slavná armáda?)

Je zajímavé, že v té době, v poslední fázi svého panování, začal zlostně likvidovat vše, co souviselo s Hatšepsut (sochy, nápisy…), nicméně to dělal nedůsledně a mnoho záznamů tak pro nás zůstalo. (Pročpak to asi dělal?)

Existují rovněž důkazy o jeho prvorozeném synovi Amenemhat, který zemřel velmi malý (Za jakých okolností to asi bylo?), a tak byl nástupcem až jeho druhý syn Amenhotep II.

Existuje mnoho dalších střípků, zpráv a archeologických nálezů, které jsou neméně zajímavé, ale zmíním už jen jeden: O pár desítek let později, v dobách dobývání Kanaánu Jozuem, vládl v Egyptě faraon Achnaton, který je znám svou „náboženskou reformou“, kdy zrušil uctívání všech egyptských bohů a vyvýšil jen jednoho Boha. Celý svůj život zasvětil víře a asi vás nepřekvapí, že je proto považován historiky za snílka a blázna. Následující panovník, jeho zeť, známý Tutanchamon, vrátil vše zpátky do starých kolejí, ale my můžeme přemýšlet, co Achnatona přimělo k této převratné změně.

Kdo uvěří naší zprávě?

O historické věrohodnosti evangelia, té úžasné zprávy o záchraně, by se dalo napsat mnoho, případné zájemce o toto téma odkážu třeba na knihu Kauza Kristus [4], ze které jsem také čerpal při psaní tohoto článku. Věřím však, že i těch pár informací, které jsem uvedl, dostatečně naznačuje, že to, co lze o Bohu poznat, je přístupné – jak to ostatně píše i apoštol Pavel v listu k Římanům, když popisuje Boha, který věci odhalil: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ O lidech však prohlašuje, že: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství“ a že: „Vyměnili Boží pravdu za lež a ctili stvoření a sloužili mu raději nežli Stvořiteli, který je požehnaný navěky.“ (Ř 1,19–25 B21)

Však to také můžeme v těchto dnech vidět všude kolem sebe: Čokoládoví zajíčci, kuřátka, nazdobená vajíčka, pomlázky a podobné propriety, bez kterých se nemohou obejít „svátky jara“, jak tento svět „korektně“ přejmenoval největší událost v dějinách, kdy Ježíš Kristus v mukách umíral za tebe i za mě, aby po třech dnech vstal slavně z hrobu. Haleluja!

Přeji požehnané velikonoční svátky.

Jindřich Novák

AC KC Český Těšín

[1] F. F. Bruce, The Books and the Parachments (Old Tappan, N. J.: Revell, 1963), 178

[2] Karen Armstrong, A History of God (New York: Ballantime/Epiphany, 1993), 79

[3]  http://www.bible.ca/archeology/bible-archeology-exodus-date-1440bc.htm, https://youtu.be/sqcEgwh4FBU

[4] Lee Strobel, Kauza Kristus (Návrat domů, 2016)