Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Abeceda eschatologie

Napsal(a)  Jindřich Novák  sobota, 11. květen 2019 17.29

Evangelium, dobrá zpráva o Ježíši Kristu, je dobře pochopitelným poselstvím o záchraně. Prorok píše o cestě, po které nepůjdou nečistí a ani hloupí na ní nezbloudí. (Iz 35,8) Ale ne všechna místa v Bibli jsou tak jasná a jednoduše srozumitelná. Typickým příkladem je nauka o posledních věcech tzv. eschatologie (eschatos – poslední, završená míra skutečnosti a logos – slovo, řeč nebo význam).

Je zvláštní lidskou vlastností se pídit právě po těchto záležitostech. Zajímá nás, jak to všechno nakonec dopadne. Co bude po smrti? Kdy přijde Ježíš? Jak to bude se vzkříšením a tisíciletým královstvím neboli miléniem?

Jelikož eschatologie je téma nelehké, potřebujeme znát určité pojmy a ustálené fráze, abychom si vůbec mohli porozumět, když vedeme společné diskuze nebo čteme literaturu, která o těchto věcech pojednává.

Můj profesor češtiny často říkával: „Používat cizí termity je rizoto.“  Zkrátka, abychom mohli číst, musíme se nejdřív naučit abecedu. Jsem velmi vděčný za knihu Co s tisíciletým královstvím od Stanleyho Grenze, ze které jsem čerpal podstatnou část informací pro tento článek.

Apokalyptismus

Židovský národ je specifický svou historií, protože nikdo jiný nemá tak dlouhou tradici, tak dlouhý příběh. U Židů se vyvinulo silné historické povědomí a tento vývoj vyvrcholil tím, co historikové označují jako apokalyptismus. Apokalyptici se snažili podat historii v její celistvosti a současné události ukazovat v kontextu její celkové stavby. Dějiny podle jejich přesvědčení sledovaly předepsaný scénář. Představovaly drama a velkým politickým událostem šlo porozumět jedině podle toho, jakou roli v tom dramatu sehrávaly.

V souladu s tímto apokalyptickým kontextem, ve kterém se poprvé hlásalo evangelium, získávali prvotní křesťané pocit, že žijí v posledním období času před dovršením Božího programu. Chronologie křesťanů stejně jako apokalyptiků líčila konec jen v hrubých rysech. Současnost vyvrcholí dobou zkoušek, v níž síly zla budou mít volnou ruku. Nato zasáhne Bůh, aby se zastal svatých. Tuto chronologii posílil a rozšířil vliv knihy Zjevení Janova (ZJ), známou také jako Apokalypsa (z řeckého apokalypsis, čili zjevení).

V rané historii církve, v několika prvních desetiletích, vznikly dva hlavní směry chápání pohledu na milénium nastíněné ve Zj 20: V okolí Efezu, krajiny oněch sedmi sborů popsaných ve Zjevení, vznikla tzv. Antiochijská škola výkladu s důrazem na doslovný výklad Písma, a kolem Alexandrie, druhého významného centra raného křesťanství, vznikla Alexandrijská škola. Ta vykládala Písmo více alegorickým způsobem. V okolí Efezu vznikla premileniální tradice a v Antiochii amileniální.

Oba proudy žily paralelně vedle sebe a z historických záznamů víme, že se navzájem tolerovaly. Například Justin Mučedník (100–165) zastával premilenialismus: „Já pak a kdokoli pravověrní jsou ve všem křesťané, víme, že i vzkříšení těla bude i tisíciletí bude v Jerusalemě vystavěném, ozdobeném a rozšířeném, jak proroci Ezechiel, Isaiáš, a druzí povídají.“ Nicméně odmítl považovat eschatologii za prubířský kámen pravověrnosti: „… opět mnozí, a to křesťané, kteří čisté a zbožné nauky následují, toho neuznávají.“

Premilenialismus

Učení, že druhý Kristův příchod nastane před (předpona pre–) miléniem, které bude pozemské a během něhož bude Ježíš fyzicky přítomen. Jelikož se tento původní pohled na eschatologii stává široce přijímaným i v dnešní době, bude lepší, když budeme používat označení historický premilenialismus, které je běžně užívané v současné literatuře.

Tento směr učí, že současný věk vyvrcholí obdobím soužení a návratem Ježíše Krista. Druhý příchod bude znamenat odsouzení antikrista a vzkříšení spravedlivých. Satan bude svázán a na zemi nadejde éra pokoje a spravedlnosti. Po tisíciletém království bude satan propuštěn, aby vedl krátkou vzpouru. Ta bude následována všeobecným vzkříšením, soudem a stavem věčnosti. Milénium se objeví kataklyzmaticky, dramaticky a viditelně, přijde v protikladu ke stále se zhoršující pozemské situaci – proto je tento pohled v zásadě pesimistický – jeho stoupenci jsou přesvědčeni, že historie lidstva nesměřuje ke světlým zítřkům, ale právě naopak.

Učení předpokládá, že církev bude v eschatologickém období soužení neboli tribulace přítomna. Vychází z očekávání Starého (SZ) i Nového zákona (NZ), že typickou zkušeností svatých Božích je soužení, proto je to učení tzv. posttribulační – Ježíšův příchod nastane po soužení. Zkoušky, jež Boží lid podstupuje, se však musí rozlišovat od zakoušení Božího hněvu, jehož jsou ušetřeni. Uprostřed soužení budou chráněni střežící Boží rukou, tak jak byl ochráněn například Noe během potopy nebo izraelský lid během deseti egyptských ran.

Na milénium se dívá jako na další etapu vykupitelského Božího záměru v Ježíši Kristu. Jde o vyšší realizaci Kristova nároku být Pánem dějin, který začal nanebevstoupením, kdy Ježíš zaujal místo na trůnu po pravici Otcově. Už nyní lze jeho kralování prožívat skrze působení Ducha svatého, ale není zřejmé všem a není v plnosti. Teprve ve druhém příchodu se Kristovo panství stane veřejným, úplným a věrný lid se bude na této vládě účastnit.

Pohled na vytržení vychází z židovského chápání, kdy věrný lid vychází vstříc svému přicházejícímu Králi, aby ho doprovodil zpět do jeho říše. Pro ně to bude čas nesmírné radosti, pro ostatní důvod děsu a hledání místa k úkrytu: „Hory, padněte na nás!“

Předmětem proroctví o budoucím věku je „celý Izrael“, jak to formuluje apoštol Pavel. Tedy církev složená z Abrahamových duchovních dětí každé generace. Historičtí premilenialisté se vší rozhodností tvrdí, že Nový zákon zná jen jeden, nerozdělený lid Boží. Rovněž si všímají, že Pavel jasně očekával budoucnost pro etnický Izrael – je tedy třeba rozlišovat mezi proroctvími určenými Izraeli jako národu (tato se musejí naplnit v izraelském národu) a proroctvími určenými Izraeli jako Božímu lidu (která se mohou naplnit v Božím lidu, jenž zahrnuje církev). Narozdíl od tendence mezi klasickými amilenialisty nepřiznávat tomu národu v Božím programu v budoucnu žádnou roli – toto chápání vyústilo v nechvalně známou teologii náhrady (církev nahradila Izrael).

Amilenialismus

I když předpona (a) v názvu znamená, že toto učení neočekává žádné pozemské milénium, mnozí amilenialisté s touto charakteristikou nejsou spokojeni. Hovoří se o tom, že současný stav Království, který lze stejně jako u premilenialistů zažívat už nyní, ale ještě ne v plnosti, bude ihned následován Božím královstvím ve své nejvyšší a věčné podobě. Spíše než nějaké mezivládí, které by mělo nastat mezi věkem současným a věčností, je milénium symbolickým popisem věku církve. Představuje teologické pravdy související se současnou vládou Kristovou: satan je v jistém smyslu již svázán a svatí již kralují s Kristem.

Dobu mezi oběma příchody Ježíše Krista má až do konce charakterizovat směs dobra a zla. Ke konci tohoto věku, když bude církev své pověření k evangelizaci dokončovat a síly zla se spojí ve vystoupení antikrista, tento konflikt zesílí. Uprostřed závěrečné, náročné doby pronásledování církve se objeví Ježíš v plnosti své slávy. Naděje předkládaná amilenialisty je často nazývána realistickou, protože spojuje optimismus očekávaného pozitivního vlivu věřících s pesimismem vzrůstajícího zla, tak jak je to popsáno například v podobenství o koukolu a pšenici.

Při Pánově příchodu nastane soubor událostí, které dovrší jeho dílo vykoupení: Kristovo vítězství nad silami antikrista, všeobecné vzkříšení, soud a transformace stvoření do stavu věčnosti. Svatí všech věků se spolu s věřícími na zemi setkají s přicházejícím Pánem a nastane věčné království ve spojení nebe s obnovenou zemí. Naopak bezbožní všech věků spolu s bezbožnými na zemi se objeví před svým soudcem a nato budou vykázáni do věčného odsouzení.

Dá se říci, že až na doslovné chápání milénia je amileniální učení velice podobné historickému premileniálnímu výkladu. Někteří historičtí premilenialisté říkají, že jsou do doby, než přijde Ježíš, vlastně amilenialisté. Nutno také dodat, že amileniální výklad je jednoznačně nejrozšířenější a nejvíce přijímaný pohled v celých dějinách církve.

Čtyři pohledy na knihu Zjevení

ZJ je spis, jehož největší částí je apokalyptický literární styl, který byl v době vzniku knihy běžný a tehdejší čtenáři mu dobře rozuměli. Přesto tato kniha působila už od svého vzniku nejvíce debat v církvi a biblický kánon byl uzavřen až na koncilu v Kartágu v roce 397. Postupem doby se vyvinulo několik pohledů na výklad Zjevení.

  1. Idealismus

Prvním pohledem na ZJ je idealistický pohled, který knihu popisuje jako symbol zápasu církve v dějinách, jako zápas dobra se zlem. Vidí v ní nadčasové poselství, jakousi dramatickou prezentaci základního křesťanského sdělení. 

  1. Historicismus

Během reformace se rozvinul tzv. historicistní pohled na ZJ. Martin Luther (1483–1546) byl jedním z prvních komentátorů, kteří popisovali ZJ od čtvrté kapitoly jako prorocký přehled církevní historie. První část ZJ má stejnou povahu jako jiné listy různým sborům v NZ, ale následná část popisuje celou církevní historii. Tento obecný přístup následovali prakticky všichni reformátoři a protestanté až do 19. století.

Skoro o půl druhého století dříve se však začala rodit myšlenka, se kterou přišel John Wycliff (1320–1384). Začal spojovat obrazy antikrista s těmi, kteří kladli odpor reformnímu hnutí a jeho snaze přeložit Bibli do angličtiny. Stále ale zaznívaly naděje, že se objeví „andělský papež“, který zavede reformy. Luther však tomu učinil ráznou přítrž a instituci papežství antikristem jasně označil. Tento názor začal být v protestantských spisech standardem a nasměroval úsilí protestantů k porážce tohoto nepřítele. V této bojovné atmosféře se samozřejmě katoličtí teologové snažili zbavit pozemskou hlavu církve tohoto nařčení a vzniklo několik obranných učení. Pro naši abecedu pojmů jsou důležití dva jezuitští učenci.

  1. Futurismus

Francisco Ribeira (1537–1591) zavedl nový, futuristický přístup ke ZJ. Futuristický proto, že většina událostí tam popsaných se podle něj teprve stane v budoucnosti. Z dochovaných pramenů vyplývá, že žádné učení v historii na ZJ takto nepohlíželo. Ribeira představuje antikrista jako budoucího jedince, který se objeví v posledních časech, kdy už nebude Řím pod vládou papeže, ale v konečném zkaženém stavu.

  1. Preterismus

Naopak Luis de Alcazar (1554–1613), zavedl preteristický výklad ZJ. Podle něho zobrazují kapitoly 4–11 zápas církve vůči judaismu ukončený pádem Jeruzaléma v roce 70, kapitoly 12–19 bojem církve s pohanstvím končícím pádem Říma v roce 476, a kapitoly 20–22 jako triumf církve v papežském Římě. Čili, všechno ve ZJ se už stalo a antikrist byl už dávno poražen.

Postmilenialismus

Reformační církve pokračovaly v převládajícím amileniálním pohledu středověké římskokatolické církve. Například Jan Kalvín (1509–1564) řekl: „Ti, kdo chtějí dopřát Božím dětem tisíc let, v nichž si užijí dědictví života, který má přijít, si neuvědomují, kolik hany uvalují na Krista a jeho Království. Milenialisté jsou buď v úplné nevědomosti, co se Božských věcí týče, anebo se snaží schválně popírat Boží milost.“

Paradoxně se z této kalvínské tradice koncem 18. století začal na americké půdě rodit z víry ve triumf evangelia na světě a z díla Ducha svatého, nový optimistický mileniální pohled, tzv. postmilenialismus. Postmilenialisté hleděli na milénium jako na dlouhou dobu všeobecného míru a spravedlnosti, jež přichází jako výsledek kázání evangelia, spásného díla Ducha svatého v srdcích jedinců a christianizace světa. Jako součást věku církve předpokládají pro celý svět zlatý věk duchovní prosperity, jenž přijde na jeho konci. Toto milénium poté (post) vyvrcholí ve druhém příchodu Ježíše Krista.

Byl to čas obrovského nadšení, ohnivých kázání Jonathana Edwardse a jiných významných puritánů, při kterých se obracely velké zástupy lidí. Vznikaly mnohé hymny, chvalozpěvy plné postmileniálních témat, kterými se povzbuzovali k přemáhání duchovních nepřátel. Hlásali, že se blíží „doba zbudovaná láskou“, která „nezná válek vír“: „Již veď nás, věčný Králi… Sióne, vstaň, spěš plniti svůj úkol.“

Posmiléniální témata zaznívají rovněž v novějších hnutích současné doby. V charismatickém prostředí je to například Kingdom now (Království hned), ale významnější je politicky konzervativní sociálně teologické hnutí, které se objevilo po roce 1970 – tzv. dominionismus (teologie opanování). Kromě důrazu na osobní obrácení, pěstuje tato moderní varianta i politickou agendu k založení „křesťanské republiky“.

Dispenzacionalismus

Dvě světové války, holokaust, hrozba jaderného Armageddonu a zlo, které přes nejlepší lidské snahy nemizí, přesvědčilo mnohé křesťany, že svět sotva stojí na prahu zlatého věku, aspoň ne takového, jaký by přišel leda nějakým katastrofálním průnikem Boží milosti.

Koncem 19. století začala do Ameriky pronikat nová varianta premileniálního pohledu, tzv. dispenzacionalismus. Kromě ústřední víry, že druhý Kristův příchod nastane před miléniem, představuje dispenzacionalismus vizi zcela odlišnou od všech konkurentů.

Vznik tohoto učení je spojován s právníkem Johnem Nelsonem Darbym (1800–1882), který vytvořil systém dispenzací neboli časových období, ve kterých Bůh jedná různým způsobem a který rozpracoval futuristický výklad ZJ jako přesný popis sledu událostí, jak se mají v budoucnu dít. Hlavními znaky tohoto učení je rozdělení Božího lidu na dvě jednotky (Izrael a církev) a zcela nový pojem tajného vytržení církve.

Zjednodušeně lze eschatologický pohled učení popsat takto: Pádem Jeruzaléma v roce 70 byla přerušena doba Božího jednání s Izraelem a nastala dispenzace církve, tedy čas Božího jednání s církví z pohanů. Až se naplní plnost pohanů, nastane první fáze příchodu, kdy najednou církev zmizí, bude vytržena do nebe a tím pádem bude moci Bůh na zemi jednat s Izraelem a skrze sedmileté období soužení ho připravit na přijetí Ježíše Krista, až se vrátí během druhé fáze příchodu. Spolu s Izraelem bude přítomna soužení i odpadlá církev, které bude ještě dána možnost záchrany, avšak nyní už jen skrze mučednictví.

První fáze Kristova příchodu bude tedy pretribulační, tzn. před soužením. Hlavní roli bude hrát Izrael i v době milénia, které bude pro Boha příležitostí splnit SZ proroctví o požehnání tohoto národa. Izrael bude požívat výsadu žít v zemi palestinské a být přední mezi národy. Pokud ještě dodám, že někteří dispenzacionalisté zastávají midtribulační názor (jinak také intratribulační – Ježíšův příchod bude uprostřed soužení), bude výčet postojů k soužení kompletní.

Učení je rovněž charakteristické svými výpočty doby Ježíšova příchodu. Už v první církvi se našli badatelé, kteří především na základě Petrova zápisu, že jeden den je jako tisíc let a tisíc let jako jeden den (2P 3,8), začali zkoumat možné termíny. Tento trend se průběžně objevoval v průběhu celé historie církve, ale v posledních desetiletích, právě díky dispenzacionalismu, zažil nebývalý rozmach. Celé 20. století je protkáno časovými údaji, do kdy nejpozději měl Ježíš přijít a tato snaha neuvadá mezi zastánci učení ani dnes.

Dispenzacionalismus prošel v průběhu posledních let mnoha obměnami a v současnosti existuje velké množství variant, z nichž je v akademických kruzích nejuznávanější progresivní dispenzacionalismus, který se snaží reagovat na aktuální světové dění a ve kterém zbylo jen málo z původního učení.

Závěr

Doba se stále mění. V roce 1948 vznikl stát Izrael, probíhá zde probuzení mezi Mesiánskými židy a všichni mohou spatřovat velké Boží jednání i s fyzickými potomky Abrahama. Mnozí evangelikálové začínají revidovat svůj pohled na eschatologii a v současné době sílí důraz na návrat ke kořenům, k víře a chápání eschatologie raných křesťanů. Dá se totiž předpokládat, že tito lidé lépe rozuměli kontextu doby, kdy Ježíš chodil po zemi a byl jim blízký i apokalyptický jazyk nejen ZJ.

Tento článek je velmi povrchním shrnutím základních eschatologických pojmů a jeho cílem je povzbudit čtenáře, aby se nenechali odradit cizími termíny a začali se o tyto věci více zajímat. Eschatologii totiž nelze oddělit od evangelia a váš pohled na eschatologii bude formovat i vaše postoje a váš křesťanský život. Velice dobré je také znát kořeny, původ dané nauky. Zjistíte pak třeba, že jste věřili pohledu, který stojí na učení, se kterým nemůžete souhlasit. Zkrátka je dobré si rozšířit obzory. Je dobré vědět, čemu věříme.

Jindřich Novák

AC KC Křesťanský život

 

Použitá literatura:

Co s tisíciletým královstvím, S. J. Grenz

Evangelikálové, R. E. Olson

Revelation, four views: a parallel commentary, S. Gregg

Dějiny církve od Letnic k dnešku, J. B. North

Wikipedia

Naposledy změněno sobota, 11 květen 2019 17:32
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.