Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Stále živá kniha Zjevení

Napsal(a)  Dan Drápal  úterý, 14. květen 2019 17.58

Nedávno jsem měl tu čest zúčastnit se pastorální konference Apoštolské církve, věnované tématu „eschatologie“. Jelikož je o mě známo, že se připravuji na sepsání zásadního spisu o biblické knize Zjevení, dostalo se mi té výsady, že jsem mohl účastníky konference oslovit.

Bylo zřejmé, že řada přítomných pastorů se knihou Zjevení zabývala a zabývá, a bylo zajímavé, že řada z nich zmínila – ať už v plénu či v neformálních rozhovorech – že v přístupu k eschatologii obecně a knize Zjevení zvlášť prošli určitým, vývojem. To, co se před lety zdálo jasné, jasné být přestalo, a to, co nepřipadalo v úvahu, najednou začalo dávat smysl.

Toto setkání pro mě bylo velmi užitečné. Já jsem nikdy nějaký vyhraněný přístup ke Zjevení neměl, ale ve svém chystaném spise chci pochopitelně zaujmout některá jasná stanoviska, a tak podobné obohacující diskuse vítám.

Zatím jsem stačil prostudovat pět současných „jízdních řádů“ poslední doby a jeden z první poloviny dvacátého století. Podrobně jsem prostudoval, jaký přístup ke Zjevení měli kraličtí překladatelé a vykladači, a musím říci, že jsem žasl nad jejich erudicí a současně jsem byl překvapen jejich přístupem k této knize, který se od moderních přístupů výrazně liší. Dále jsem pečlivě prostudoval rozsáhlý komentář Adama Clarka, sepsaný a vydaný v první polovině 19. století.

Autoři jízdních řádů, tedy současní vykladači, se přinejmenším částečně navzájem znají. Vzato čistě logicky jsou závěry, k nimž došli, částečně kompatibilní a částečně nekompatibilní. Kdybychom to chtěli vyhrotit, museli bychom přitakat tvrzení, že z hlediska každého z nich ti druzí vykládají Zjevení přinejmenším částečně „mylně“.

Jaké jsou předpoklady správného výkladu a čím to, že mnozí si vykládají Zjevení „mylně“? Mýlí se autoři, protože jim chybí pravé zjevení, nebo proto, že se proviňují proti logice, nebo proto, že nežijí dostatečně svatý život?

Přiznám se, že tyto otázky neřeším. Mohu si dovolit je neřešit, protože neoznačuji ani současné, ani minulé interprety za „mýlící se“, protože si nemyslím, že kniha Zjevení nám byla dána proto, abychom se snažili z ní vyčíst onen „jízdní řád“ a přeli se například o to, zda bude vytržení před velkým soužením či po něm.

Pokud očekáváte, že zevrubně vysvětlím, jak knize Zjevení rozumím, pak vás musím zklamat. Zájemci budou muset ještě asi rok a půl počkat.

Věřím tomu, že celé Písmo je inspirované, a v tomto smyslu „pravdivé“. Věřím rovněž, že je dostatečné. Řečeno s N. T. Wrightem, jsem přesvědčen, že Písmo je jedním z průsečíků, kde se nebe protíná se zemí.

O čem je Zjevení

Kniha Zjevení je, jak nám říká její první verš, především zjevení Ježíše Krista. Je to také zjevení toho, co se má brzy stát. Z toho někteří liberální vykladači usuzují, že v knize jde o zjevení toho, co se stalo generaci po Janovi, tedy „brzy“. Já bych slovo „brzy“ raději přeložil „náhle“. Kniha Zjevení skutečně zjevuje, co se dálo a děje – a co se (z našeho hlediska) bude dít. Ale nikde nám není řečeno, že máme sestavovat ty jízdní řády. Ve své knize se pokusím dokázat, že to ani nejde. Proto jsou veškeré pokusy po třiceti letech směšné, stejně jako byly směšné ty, jež byly sepsány před třiceti lety (nebo šedesáti nebo devadesáti…)

Přitom se mi zdá, že snahy sestavit jakýsi „eschatologický jízdní řád“ jsou poměrně moderní. Pokud existovaly před polovinou devatenáctého století, pak jsem na ně zatím nenarazil. Ne že by lidé neočekávali brzký příchod Páně. Ten očekávali ve všech staletích. Jen je to nějak nevedlo k tomu sestavování jízdních řádů. Podobně církev „řešila“ téměř neustále, jak to bude s Antikristem. Asi nepřekvapí, že reformátoři považovali za „Antikrista“ papeže (spíše samotnou instituci papežství než konkrétní osobu), zatímco katolíci například Luthera. Na rozdíl od stále živého tématu „Antikrist“ se středověká (oficiální) církev hodně vyhýbala tématu „tisíciletého království“. Toto téma přežívalo spíše na okraji církve.

Náš přístup k realitě

Každá doba má svůj přístup k realitě a svou terminologii. Tento přístup – a jeho odraz v jazyku, který používáme – se postupně mění, podobně jako se třeba mění převažující umělecký směr v malířství. Rozdíl mezi středověkým přístupem ke Zjevení a přístupem dnešním bych přirovnal k rozdílu mezi realismem a ikonami. Ikony nepracují s perspektivou, za to pracují se symboly. Stejně jako realismus pracují s barvami, ale úplně jinak než realismus. Pokud někdo považuje za jediné „pravé“ umění realismus, usoudí, že ikony jsou „špatně namalované“. Středověký člověk zvyklý na ikony by sice možná žasl nad realistickým obrazem, ale duchovně by mu patrně nic neříkal.

Už samo slovo „symbol“ a proměny jeho významu jsou poučné. V matematice se za „symboly“ označují znaménka pro dělení, odčítání apod. (A pochopitelně i složitější věci, jako je třeba Ludolfovo číslo či goniometrické funkce.) Aby to fungovalo, musí symbol označovat jen jednu věc a žádnou jinou. Minus je vždycky odčítání, ať se kolem nás děje cokoli.

Původně byl ale symbol něčím zcela opačným. Samo slovo je odvozeno od řeckého slovesa symballó, „dávám dohromady“. Symbol byl průsečíkem významů, tedy mohl znamenat – a vlastně z definice znamenal – více věcí dohromady. Ukazoval více směry. Kupříkladu křest je symbol. Znamená umírání starého člověka. Znamená obmytí. Připomíná potopu. Připomíná přechod přes Rudé moře. Připomíná přechod přes Jordán.

Na ikoně můžete vedle sebe vidět dvě lidské postavy, které se výrazně liší velikostí. Nebo dvě věže, které se výrazně liší velikostí. Realista by mohl usoudit, že je to špatně namalované. Ale mýlil by se; jde o to, že autor ikony rozuměl jinak jak světu, tak času, tak svému počínání.

Moderní vykladači mi někdy připomínají malíře realistických obrazů, kteří se snaží „číst“ ikonu ve světle svého předporozumění světu. Ikona se jim může jevit jako „mylný výklad světa“. Já si tím ale vůbec nejsem jist.

Oslovení Písmem

Zkuste se zamyslet nad okamžikem, kdy vám ožil nějaký verš z Písma (nebo třeba ne jednotlivý verš, ale celá pasáž). Ne vždy to bylo při pravidelném čtení nebo při studiu, i když při takové příležitosti k tomu může snadno dojít. Nějaký verš vás osloví, vnese vám světlo do vašeho života či přímo do vašeho velkého problému, a vy máte tendenci říct něco jako „rozsvítilo se mi“ nebo „ta pravda mě ozářila jako blesk“. Soudím, že Zjevení bylo dáno Božímu lidu, aby při něm zakoušel tyto okamžiky, a to zejména v těžkých chvílích pronásledování a katastrof, k nimž jsme podle všeho opravdu blíže, než byly generace před námi. Obávám se, že až to přijde, budou nám jízdní řády málo platné. Nicméně kniha Zjevení nám určitě bude úžasným povzbuzením.

Dan Drápal

Autor je evangelikální teolog a publicista.

Naposledy změněno úterý, 14 květen 2019 18:03
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.